Článek
Slavný francouzský filozof 20. století a bojovník proti nacismu Julien Freund to nemohl tušit, protože zemřel v roce 1993. Když ale kriticky zmínil sebeklam pacifistů, jak na to nyní upozornila jedna česko-francouzská novinářka, mluvil i o současném českém premiérovi.
„Myslíte si, že když nechcete žádné nepřátele, nebudete je mít. Jenže o tomhle nerozhodnete vy, nýbrž nepřítel. Pokud chce, abyste byli jeho nepřítelem, můžete mu předkládat ta největší ujištění o přátelství, a stejně jím budete. Zabrání vám i obdělávat vaši zahrádku,“ řekl Freund v 60. letech.
Také Andrej Babiš (ANO) neustále opakuje, že nechce válku a chce mír. Naposledy si ještě pro jistotu oblékl triko s nápisem No War vyvedeným v ukrajinských barvách, aby nikoho nenechal na pochybách, a spustil: „Evropa nechce jednat o míru. Všichni mluví jen o válce. Já jsem pro mír.“
Na světě i v čele vlády je přitom Andrej Babiš dost dlouho, aby věděl, že jen provoláváním „Já chci mír“ nezmizí ani Putin, ani Rusko, na Ukrajině nepřestanou umírat lidé, neskončí ruské provokace v Evropě ani rozdmýchávání nenávisti na síti.
Ví to, samozřejmě. Přesto vědomě udržuje českou veřejnost v bludu, že lze škrtat v obraně, být na chvostu zemí NATO, pokud jde o plnění aliančních závazků, bagatelizovat ruskou hrozbu a u všeho se tvářit, že to není problém. Andrej Babiš nechce válku na Ukrajině „řešit“ – rád by jezdil po republice a jen pořád něco otevíral –, a tak musí tvrdit, že se nic neděje.
Cesta se možná otevře
Realita je přesně opačná. Atmosféra v Evropě se v posledních týdnech znatelně proměnila. Šéfové tajných služeb několika evropských zemí i někteří političtí představitelé nebývale otevřeně upozorňují na riziko rozšíření ruské války na území NATO.
Mluví se o dronovém nebo raketovém útoku na stát sousedící s Ruskem a zintenzivnění hybridních operací proti západním zemím pomáhajícím Ukrajině, ať už například proti jejich energetickým sítím, jako to zažilo Německo, nebo v online prostoru, což poznali Češi. Seznam Zprávy několik takových operací demaskovaly a popsaly.
Před pár dny na tohle téma promluvil v Sejmu šéf polské vlády Donald Tusk, francouzský prezident Emmanuel Macron kvůli tomu svolal mimořádný bezpečnostní brífink pro lídry parlamentních stran, zmínil to finský prezident Alexander Stubb, o cestě ředitele americké CIA přímo do Moskvy se už psalo. Zkrátka indicií, že se něco děje, přibývá.
Rusko přitom nemá kapacitu vést plnohodnotný vojenský konflikt na dvou frontách a Putinovou prioritou zůstává porobení Ukrajiny. Případný útok proti NATO proto bude usilovat o otřesení soudržnosti Aliance, do té míry, že to bude znamenat faktický konec NATO, a tím konec podpory Ukrajiny – zevrubně popisuje varianty útoku například Institut pro studium války. Riziko testování Evropy v tomto smyslu a spíš v řádu měsíců než let vyslovil spolu s dalšími zpravodajci v britském The Guardian šéf Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka.
Ptáte se, proč teď? Protože Donalda Trumpa čekají za šest týdnů volby do Kongresu a po nich může nastat chaos. V čele Německa, největšího poskytovatele finanční pomoci Ukrajině, stojí oslabený kancléř, do předvolební nervozity se brzy ponoří také Francie, jaderná velmoc Evropy.
Z pohledu Kremlu se navíc Trump ukazuje jako nespolehlivý partner. Američané pořád prodávají Evropanům zbraně pro Ukrajinu a sdílejí s ní zpravodajské informace, naposledy včera se Trump setkal s Volodymyrem Zelenským a kromě toho, že ocenil chrabrost Ukrajinců, přislíbil jim dodávku dalších střel do protivzdušného systému Patriot.
Z pohledu Kremlu je tedy potřeba přitvrdit. Je totiž potřeba zjistit, jak moc bude Trump ochotný bránit NATO a co všechno vydrží Evropané.
Lidi to tady mají rádi
Za těchto okolností by lidé z úst Andreje Babiše a dalších představitelů české vlády měli slyšet slova uklidnění a ujištění, že stát funguje. Měli by slyšet – třeba jako Švédové nebo Finové –, že vláda je připravená a co mají mít pro jistotu nachystané doma, na co si dát pozor, co sledovat.
Namísto toho slyší žehrání na minulou vládu a při dotazu na posilování odolnosti populace (na Dnech NATO) jen nesouvislé vršení slov o tom, že „naše resorty dělají tuhle prevenci, měly tady stánky, občané o to mají zájem, i děti“.
Pokud proto platí teze, že v momentech krize se pozná skutečný lídr – Churchill a de Gaulle by mohli vyprávět –, Češi právě zjišťují, že jsou bez něj. Hůř, šéf české vlády nově definoval obsah „chucpe“, z jidiš pocházející označení pro mimořádnou drzost a cynismus.
Svoje poslední hlášení voličům poté, co si postěžoval, že Evropa nedonutila Putina k míru, zakončil Andrej Babiš následovně: „Je to neuvěřitelné, impotence Evropy je strašná! Takže díky, že mě sledujete.“
Nechme stranou fakt v logice výše zmíněného Juliena Freunda, že jedině Putin určí, s kým – a jestli vůbec s někým – se bude bavit o míru. Evropa jistě mohla udělat víc k zastavení ruského postupu na Ukrajině, to je fakt.
„Impotence“ do ní ale nepřišla odněkud shůry. Je součtem malověrnosti a strachu právě takových politiků u moci v Evropě, jakým je Babiš. Všech těch, kdo nemají válku v programu, odmítají zvyšovat výdaje na obranu a nechtějí pomáhat Ukrajině, protože potřebují peníze pro naše lidi.
