Článek
Chtěl vyzvat Alexandra Lukašenka v prezidentských volbách. Místo toho skončil ve vězení. Někdejší šéf banky Viktar Babaryka patřil v roce 2020 k výrazným soupeřům diktátora, který Bělorusku vládne od roku 1994. Režim ho zatkl ještě před registrací kandidatury.
Na svobodu se dostal loni v prosinci po jednání Američanů s Minskem. Jeho syn Eduard zůstává za mřížemi. Další vyjednávání Babaryka podporuje, zároveň ale varuje, že propouštění vězňů neznamená konec represí.
„Nechceme čekat na okno příležitosti,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Se svou iniciativou Belarus Network chce pomáhat lidem, kteří za odpor proti režimu dál platí ztrátou práce nebo pronásledováním. Od Evropy čeká víc činů - také proto, že Bělorusko pod ruským vlivem podle něj ohrožuje její vlastní bezpečnost.
Začneme aktuálním případem Vitala Děmidčika, kterého režim v Bělorusku poslal na šest let do vězení. Dlouhodobě žije v Česku a má i české občanství. Do Běloruska přijel navštívit nemocnou matku a dostal šest let vězení. Jak ten případ čtete? Je to vzkaz Evropě a Česku, nebo běžný postup režimu?
To se těžko posuzuje. Myslím si ale, že při zatčení nehrálo roli jeho občanství. Rozhodující bylo, že je Bělorus.
Je to tedy vzkaz Bělorusům v zahraničí?
Myslím, že ano. Je to praxe, která v zemi bohužel pokračuje. Stále dochází k pronásledování lidí, kteří v roce 2020 i později vyjadřovali nesouhlas s režimem.
Podle zveřejněných informací měl Děmidčik finančně podporovat běloruské dobrovolníky bojující na Ukrajině.
Jakýkoliv nesouhlas se považuje za nesouhlas s politikou současné moci. Ať už se týká samotného režimu, nebo jeho jednání ve válce, kterou rozpoutalo Rusko a v níž je Bělorusko spoluagresorem.
Váš syn Eduard zůstává ve vězení. Řekl jste, že ho považujete za rukojmí, ale režim vám ohledně něj nikdy nepředložil žádné podmínky. Nakolik tahle nejistota ovlivňuje vaše veřejné působení?
Eduarda zadrželi už v červnu 2020. Úřady vůči mně nikdy nevznesly žádné podmínky spojené s ním. Ani když jsem byl ve vězení, ani teď. Ať tedy něco udělám, nebo neudělám, nevím, jaký postup by byl nejlepší.
Moje jednání vždy zohledňovalo zájmy rodiny a Eduarda. Není ale určováno tím, že je dnes ve vězení.
Kdo je Viktar Babaryka
Do politiky vstoupil z vedení banky. Viktar Babaryka, narozený v roce 1963 v Minsku, dlouhá léta řídil Belgazprombank a podporoval běloruskou kulturu. Pomáhal například vracet do země obrazy jejích slavných rodáků Marca Chagalla a Chaïma Soutina.
V květnu 2020 oznámil, že chce kandidovat na prezidenta. Rychle se stal jedním z výrazných vyzyvatelů Alexandra Lukašenka. K volbám ho ale režim nepustil. V červnu ho zadrželi společně se synem Eduardem, který vedl jeho volební tým.
Viktar Babaryka u soudu v roce 2021.
O rok později dostal čtrnáct let vězení za údajné úplatkářství a praní peněz. Obvinění odmítal. Amnesty International označila proces za politicky motivovaný a Babaryku za vězně svědomí.
Za mřížemi strávil přes pět let, část doby bez kontaktu s rodinou a advokáty. Na svobodu se dostal v prosinci 2025 po jednání Američanů s Minskem. Úřady ho převezly na Ukrajinu, později se usadil v Německu. Dnes rozvíjí iniciativu Belarus Network, která má propojovat Bělorusy doma a v zahraničí.
Jeho syn Eduard zůstává ve vězení.
Máte o něm zprávy? Jste v kontaktu?
Možnosti komunikace jsou stejně jako v předchozích letech velmi omezené. V poslední době má ale poprvé po mnoha letech možnost mluvit s advokátem.
Díky tomu vím, že jeho fyzický i psychický stav je poměrně stabilní. Jinak s ním ale nemáme spojení, nepřicházejí dopisy ani telefonáty.
Režim některé politické vězně propouští a další lidi zároveň posílá na dlouhá léta za mříže. Podle čeho poznáte, zda má vůbec zájem něco změnit?
V Bělorusku teď bohužel panuje velmi zvláštní situace. Na jedné straně vidíme, že díky krokům prezidenta Trumpa, americké administrativy a lidí, kteří se Bělorusku věnují, dochází k propouštění politických vězňů.
Na druhé straně nelze říct, že represe slábnou. Zatýkání pokračuje a mnoho lidí stále zůstává ve vězení. Ani to, že za některé činy dříve dostávali roky vězení a dnes dostávají mírnější tresty, bych nepovažoval za zmírnění represí.
To ale neznamená, že bychom měli úsilí o jejich osvobození zastavit. Naopak v něm musíme pokračovat a zesilovat ho.
Jak ale zabránit tomu, aby Lukašenko přijal ústupky, například u sankcí na vývoz hnojiv, propustil skupinu lidí a za měsíc zatkl další?
Otázka propouštění lidí a vytváření dalších vězňů musí být jednoznačně propojená. Považuji ale za chybu přerušovat jednání nebo říkat, že o propuštění politických vězňů nebudeme jednat, dokud režim nepřestane zavírat další lidi.
Je potřeba vyjednat, jaké ústupky připadají v úvahu, které sankce lze zrušit a zda je bude možné znovu zavést, pokud represe neskončí a režim bude lidi dál zavírat.
Současně se tedy musí řešit tři věci: propuštění nynějších vězňů, zastavení represí a zabránění tomu, aby přibývali další vězni, a postup pro případ, že po zrušení sankcí nebudou první dvě podmínky splněny. Právě to má být předmětem složité, ale potřebné dohody.
Viktar Babaryka při rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Polský ministr zahraničí Sikorski před několika týdny jednal v OSN v New Yorku se svým běloruským protějškem Ryženkovem. Bylo to po mnoha letech bez bilaterálního kontaktu. Byl to správný krok?
Podle mě se řešení problémů musí hledat prostřednictvím jednání. Setkání ministrů Sikorského a Ryženkova proto považuji za správný krok. Rozhodující je obsah rozhovoru a to, co obě strany udělají dál.
Rádiu Svoboda jste řekl, že opozice v zahraničí přestává rozumět potřebám lidí doma a oni zase tomu, za co v exilu bojujete. Na čem je to vidět?
Demokratické síly v exilu podle mě dostatečně nevyužívají potenciál lidí, kteří v roce 2020 podnítili vzepětí běloruské společnosti.
Prosazování běloruského tématu na mezinárodní scéně bylo správné a probíhá poměrně efektivně. Jsem ale přesvědčený, že dnes lze pracovat nejen v zájmu Bělorusů v exilu, ale i milionů lidí, kteří zůstávají v Bělorusku a v roce 2020 se postavili režimu.
Připomněl bych Moc bezmocných Václava Havla a jeho zelináře. Do výlohy dává heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, protože se to od něj očekává. Dává tím najevo poslušnost, aby měl klid. Kdyby heslo odstranil, vzepřel by se režimu a riskoval postih.
Právě takovými „zelináři“ se v roce 2020 stali Bělorusové, kteří řekli, že chtějí změnu. Dnes je důležité je podporovat a starat se o ně.
Jak jim ale můžete pomáhat?
Režim je dál trestá a pokračuje v represích. Mnozí přišli o práci, prošli krátkodobým vězením nebo nemohou najít zaměstnání.
Zároveň na ně dopadají důsledky sankcí našich západních partnerů. Mají omezené možnosti jezdit do Evropy, posílat sem děti nebo spolupracovat s Evropany na projektech. Neříkám, že sankce jsou špatné. Státy, které je zavádějí, ale nemohou zařídit, aby nebyly bolestivé také pro odpůrce režimu.
My jako představitelé občanské společnosti můžeme těmto lidem pomáhat zmírňovat následky jak jednání režimu, tak sankcí. Řada malých projektů to už dělá. Například lékaři žijící mimo Bělorusko poskytují konzultace lidem uvnitř země.
Podobně funguje právní poradenství. Internet není vypnutý a možnosti pomoci na dálku musíme více využívat. Právě naše nová iniciativa Belarus Network má propojovat lidi a projekty podle potřeb Bělorusů doma i v exilu.
Spolupracujete při tom s kanceláří Svjatlany Cichanouské?
Řekl bych, že naše činnost není ve vzájemném rozporu.
Zatím ale bohužel nemohu říct, že spolupracujeme. Kancelář demokratických sil Běloruska klade větší důraz na zahraničněpolitickou činnost a prosazování běloruského tématu jako celku. Náš projekt se zaměřuje na řešení problémů konkrétních lidí.
Nechceme čekat na okno příležitosti. Ještě před jeho otevřením chceme co nejvíc pomoci Bělorusům, kteří nesou následky toho, že udělali to, co měl udělat Havlův zelinář.
Co mohou Bělorusové doma ovlivnit sami, pokud se v Rusku ani na bojišti na Ukrajině nestane nic, co by jim pomohlo?
Myslím si, že trochu podceňujeme odpor samotné běloruské moci vůči zatažení země do přímé války na straně Ruska, jakkoliv to může znít zvláštně. Bělorusko Rusku v této válce nepochybně výrazně pomáhá, především ekonomicky, ale přímo na bojišti se neúčastní.
Právě postoj Bělorusů, kteří dávají najevo, že nechtějí přímou vojenskou agresi podporovat ani se jí účastnit, je podle mě významnou brzdou. Přímé zapojení Bělorusů do války by mohlo vyvolat vážné projevy nespokojenosti.
V době, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, jsem byl ve vězení. Podle vyprávění přátel a dalších lidí ale v roce 2022 vyšlo proti válce mnohem více Bělorusů než Rusů. A to už v Bělorusku panovaly velmi tvrdé represe. Považuji to za významný příspěvek Bělorusů k odporu proti válce, o kterém se málo mluví.
Od roku protestů v roce 2020 uplynulo už šest let. Evropa řeší jednu vlastní krizi za druhou, často vnějšího původu, a o Bělorusku se často mluví hlavně v souvislosti s hybridními útoky režimu. Nezvykla si už Evropa na to, že tam Lukašenko prostě vládne dál? Jak v takové situaci chcete najít prostor pro změnu?
Pro bezpečnost Evropy má Bělorusko obrovský význam. Málokdo o tom mluví, ale je to pravda. Stačí se podívat na mapu. Pokud Bělorusko zůstane pod ruským vlivem a s jadernými zbraněmi na svém území, bude představovat významnou bezpečnostní hrozbu pro Evropu.
Evropským i dalším politikům je potřeba důrazně vysvětlovat, že ponechat Bělorusko pod ruským vlivem není především otázkou osudu tamního režimu. Jde o bezpečnost celé poválečné Evropy. To by měli chápat všichni politici bez ohledu na svou ideologii.
Druhou věcí je okno příležitosti pro samotné Bělorusy. Nemáme na něj čekat. Už teď musíme podnikat kroky, díky nimž lidé uvidí výhody evropského směřování Běloruska oproti ruskému, nebo dokonce čínskému.
Dnes vidíme zvláštní obraz. Čína o svém zájmu o Bělorusko moc nemluví, ale je tam velmi aktivní. Američané říkají, že Bělorusko potřebují, a jsou poměrně aktivní. Jejich úsilí o osvobozování politických vězňů je významnou pomocí běloruským lidem. Evropští politici sice říkají, že chtějí evropské Bělorusko, ale konkrétních projektů a kroků není mnoho.
Proto je teď důležité vytvářet projekty, které se neomezují na prosazování běloruského tématu a pomáhají samotným Bělorusům. Patří sem řešení problémů s pasy, vízová omezení i možnosti, které lze nabídnout lidem odcházejícím z Běloruska.
Pokud vím, česká vláda v tomto směru podniká řadu správných kroků, které mohou být dobrým příkladem pro další evropské země.
Po tom všem, co jste v posledních letech prožil, jste optimista, nebo pesimista, pokud jde o budoucnost naší části Evropy?
Jsem optimista, pokud jde o budoucnost lidstva. Nevěřím, že triumf sobectví a síly, který dnes vidíme, nakonec zvítězí. Mám na mysli cynismus a přístup „my country is the first“ (moje země je na prvním místě, narážka na Trumpovo heslo America First, pozn. red.).
Evropa má bohaté zkušenosti s překonáváním podobných krizí. Nakonec nachází cestu, která jí umožňuje uchovat hodnoty.
To, co dnes vidíme, vnímám jako agonii starého uspořádání. Jsou to následky fungování špatného systému a sovětské minulosti, se kterou jsme se dosud úplně nevypořádali a která bohužel přetrvává v Bělorusku a Rusku. Je to agonie sovětské moci.
V tomto smyslu jsem optimista. Myslím si, že Evropa, a jakkoliv to může znít zvláštně, také Rusko a Bělorusko tuto nemoc překonají a vydají se správnou cestou.
