„I vězení je součást boje s režimem,“ říká nositel Nobelovy ceny Bjaljacki

Třiašedesátiletý Ales Bjaljacki patří k nejvýznamnějším postavám běloruské občanské společnosti. Lidskoprávní aktivista a zakladatel organizace Vjasna se už od 90. let věnuje dokumentování represí režimu Alexandra Lukašenka.

Za svou práci zaplatil opakovaným pobytem za mřížemi. Naposledy to bylo čtyři a půl roku. Během věznění získal v roce 2022 Nobelovu cenu za mír. Na svobodu se dostal po americkém a evropském vyjednávání až koncem loňského roku a běloruské úřady ho následně vyhostily ze země.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Bjaljacki popisuje, jak funguje systém represí v běloruských věznicích, kde jsou političtí vězni označováni žlutými páskami a vystaveni permanentním kontrolám a psychickému tlaku.

„Mučili mě chladem. Zavírali mě do studené cely, kde jsem někdy celé dny nemohl spát,“ říká.

Bělorusko je podle něj v současnosti pevně svázané s Ruskem, a dokud v zemi přetrvá diktatura, nebude podle něj stabilita ani ve zbytku východní Evropy.

Přesto věří, že změna jednou přijde. „Dnes máme diktaturu, ale máme už jinou společnost. A právě to mi dává naději.“

Co podle vás jako laureáta Nobelovy ceny míru tohle ocenění v dnešním světě – při všech současných válkách – znamená?

Cena mi především dává možnost mluvit a být slyšen. Díky ní můžu hlasitěji upozorňovat na to, co se dnes děje v Bělorusku i v celém regionu.

Situace v oblasti lidských práv je velmi dramatická nejen u nás, ale i v celé východní Evropě. Už pátým rokem pokračuje válka na Ukrajině a v Rusku se diktatura ještě více upevnila.

Tisíce lidí dnes sedí ve vězeních v Bělorusku. Podobná situace je i v Rusku, možná ještě horší. Náš region je propojený, a dokud v těchto zemích existují diktatury, nebude v něm stabilita ani klid. Platí to i pro naše sousedy, například Polsko nebo Litvu.

Proto o tom teď mluvím mnohem hlasitěji a věřím, že se situace v příštích letech začne zlepšovat.

Takže je vás víc slyšet? V Praze jste debatoval se studenty. Co je zajímalo?

Vyprávěl jsem jim o době, kterou jsem strávil ve vězení, o těch čtyřech a půl letech. Ptali se na podmínky v běloruských věznicích, na zacházení s politickými vězni i na to, jestli dochází k mučení.

Mluvili jsme také o tom, zda se může situace v Bělorusku změnit. Právě v těchto dnech znovu přijíždí americká delegace, která má jednat s režimem Alexandra Lukašenka. Nejprve ve Vilniusu, poté pravděpodobně v Minsku.

Doufáme, že by to mohlo vést k propuštění další skupiny politických vězňů, zároveň ale každý den slyšíme o nových zatčeních, represích a mučení.

Represivní mechanismus režimu dál funguje. Nestačí propouštět jednotlivce. Pokud dnes jednoho člověka pustí a zítra zatknou jiného, nedává to smysl.

Tento týden jsme se například dozvěděli o zatčení Mariny Adamovičové, která ještě nedávno byla také v Praze na festivalu Jeden svět.

Ano, mluvil jsem o tom. Ukazuje to, že situace v Bělorusku se nijak nezlepšuje. Dnes téměř celý veřejný život probíhá v ilegalitě nebo ho režim jednoduše zničil.

Jakou váhu měla Nobelova cena za mír pro běloruskou opozici? Překvapila víc vás, nebo režim Alexandra Lukašenka?

Pro mě to bylo naprosté překvapení. Vůbec jsem nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. Nedával jsem tomu ani jediné procento šance.

Pro režim to byla nepříjemná zpráva. Reagoval tak, že dělal, jako by se nic nestalo. Neobjevila se žádná oficiální informace. Teprve později se v televizi objevily propagandistické materiály, které se snažily cenu zpochybnit a snížit její význam.

Pro demokratickou část běloruské společnosti to byl velmi důležitý signál. Ta cena není osobní ocenění pro mě. Je to ocenění pro všechny Bělorusy, kteří bojovali za nezávislost a demokracii, vyšli do ulic a čelili násilí.

Je to podpora pro naši práci ve prospěch svobodného a demokratického Běloruska.

Pokud dobře vím, dozvěděl jste se o ocenění od své advokátky při setkání ve vězení?

Ano. Nejprve mi to na chodbě řekl jiný politický vězeň. Už si nepamatuji, kdo to byl. Řekl mi: „Alesi, mám pocit, že jsi dostal tu cenu.“ Nevěřil jsem tomu. Když mi to ale potvrdila advokátka, pochopil jsem, že je to pravda. Byl jsem z té zprávy v šoku.

Co to pro vás tehdy znamenalo? Změnilo to nějak vaši situaci ve vězení?

V té chvíli to pro mě bylo těžko pochopitelné. Cena mohla mou situaci ve vězení zlepšit i zhoršit. Nebylo jasné, jak režim zareaguje.

Teoreticky jsem tam mohl zůstat ještě dlouho. Pro režim jsem představoval určitý kapitál, něco cenného pro jednání, například výměnou za zmírnění sankcí. Nobelovu cenu jsem dostal v říjnu 2022, ale propuštěn jsem byl až na konci roku 2025.

V trestanecké kolonii v Gorkách si vedení uvědomovalo, že jsem laureátem Nobelovy ceny, a v některých ohledech se ke mně chovalo opatrněji. Nedocházelo k fyzickému násilí.

Nebili mě, ale používali jiné metody. Mučili mě chladem. Zavírali mě do studené cely, kde jsem někdy celé dny nemohl spát. Stávalo se, že to trvalo deset nebo 15 dní.

Jsem přesvědčený, že existují speciální instrukce, podle kterých věznice postupují. Přicházejí z Minsku. Podle nich rozhodují, jak s politickými vězni zacházet – komu zhoršit podmínky a koho pustit k lékaři.

Takže mají vlastně i spisy vězňů, kteří jsou označeni žlutými páskami jako političtí?

Ano, označovali nás jako „extremisty“. Tak nás oficiálně nazývali. Po roce 2020 režim změnil zákony a pojem extremistické činnosti výrazně rozšířil. Za extremistické organizace označil i naše Centrum pro lidská práva Vjasna nebo Běloruskou asociaci novinářů.

Nedávno takto označil i běloruský PEN klub. V praxi to znamená, že téměř jakákoli občanská, kulturní nebo lidskoprávní aktivita může být považována za extremismus.

Všichni takzvaní extremisté dostávají žluté označení. Chodili jsme se žlutými páskami na oblečení, podobně jako Židé během druhé světové války nosili žluté hvězdy. Není to samozřejmě úplně přesné přirovnání, ale tak to skutečně vypadalo.

Vedení věznice nás pomocí toho mělo neustále na očích. Museli jsme chodit v prvních řadách a navíc jsme měli tři dodatečné kontroly denně. Byli jsme také neustále vystaveni trestům. Byly dny, kdy mě prohledávali pětkrát nebo sedmkrát, od hlavy až k patě. Ráno, před obědem, po obědě i večer.

Stačila jakákoli drobnost. Nezapnutý knoflík, neoholená brada nebo špatně upravené oblečení. To už se považovalo za porušení pravidel. Za takovou věc mohl člověk skončit v karceru, ve speciální cele, kde byla zima.

Při všech nových konfliktech ve světě a nepředvídatelném chování některých politických elit se někdy zdá, že se zapomíná na fronty, které jsou nám v Evropě velmi blízké. Válka na Ukrajině trvá už přes čtyři roky a zprávy o bombardování se pro Evropany téměř staly každodenní realitou. Od běloruského pokusu o revoluci mezitím uplynulo pět let a v létě to bude šest. Nemáte pocit, že svět zapomíná, že Bělorusové stále žijí v diktatuře?

Musím o tom mluvit neustále a všude. To je také hlavní smysl mé současné cesty. Chci připomínat české společnosti i politikům, že situace v Bělorusku je velmi dramatická.

Na ten problém nesmíme zapomínat. Dokud bude v Bělorusku existovat současný režim, nebude možné dosáhnout stabilní situace ani na Ukrajině, ani v celém našem regionu.

Je velmi nebezpečné jak pro Ukrajinu, tak pro Polsko mít takového souseda, jakým je Bělorusko. Rusko už na běloruském území rozmístilo jaderné zbraně a rakety, které mohou zasáhnout i velmi vzdálené cíle. Rusko dnes Bělorusko využívá jako své území. Ve skutečnosti jde o jakési jeho polokoloniální území. Z vojenského hlediska tam už Rusko fakticky má své základny a své jednotky.

Proto je to problém pro celý region. Stabilitu ve východní Evropě nelze řešit odděleně. Ukrajina, Bělorusko i Moldavsko jsou vzájemně propojené a všechny jsou důležité i pro Evropskou unii.

Z Běloruska jste byl fakticky vyhoštěn. Není to vlastně pokračování trestu jinými prostředky? Za jakých okolností režim takové vyhoštění politických vězňů používá?

Nebyla to žádná oficiální procedura. Neexistovalo žádné rozhodnutí úřadů, že musíme opustit Bělorusko. Prostě nás vyhodili ze země. Dá se říct, že jsme byli něco jako zboží, které lze vyměnit za zmírnění sankcí nebo jiné ústupky.

Z trestanecké kolonie mě odváželi s maskou na očích a v poutech. Byla na úplném východě Běloruska, blízko ruské hranice. Projeli jsme celou zemi z východu na západ a nakonec nás vyhodili na hranici s Litvou. Bylo nás asi deset, mezi nimi i člověk s polským pasem.

Rozumím tomu správně, že až do poslední chvíle vlastně nevíte, kam vás vezou?

Ne, nic nám neřekli. Jeli jsme autem bez registračních značek. Lidé, kteří nás vezli, byli v civilu. Řekli mi jen, že mám sedět a mlčet.

Teprve když jsem pochopil, že jedeme z východu směrem na Minsk, začal jsem tušit, kam směřujeme. Když jsme Minsk minuli a pokračovali na Vilnius, došlo mi, že nás vezou do Litvy.

Vrátili vám alespoň dokumenty, pas nebo osobní věci?

Ano, pas mi vrátili. Z dokumentů jsem měl jen ten. Ale všechny papíry, které jsem ve vězení napsal, mi zabavili. Napsal jsem tam v podstatě dvě knihy.

Byly tam rukopisy, dopisy i pohlednice. To všechno mi vzali. Snažil jsem se o tom s nimi mluvit, ale žádná diskuze nebyla možná.

Co jste vlastně ve vězení napsal?

Psával jsem si deník a také vzpomínky, takový esej o 90. letech, kdy jsme začínali s občanským aktivismem a obranou lidských práv.

Je nějaká šance, že se k vám ty rukopisy ještě někdy vrátí?

Těžko říct. Možná už je spálili.

Boj za lidská práva jste začal už v 90. letech. Tušil jste tehdy, že může trvat tak dlouho?

Vůbec ne. Naši práci jsme začali v dubnu 1996. Příští měsíc to bude 30 let od založení lidskoprávního centra Vjasna. Tehdy jsem ještě pracoval v literárním muzeu Maxima Bohdanoviče v Minsku.

Myslel jsem si, že budeme aktivní dva roky a situace se zlepší. Nikdy by mě nenapadlo, že to potrvá pět, deset nebo 30 let a že konec té práce nebude vidět. Tehdy si to nikdo nedokázal představit. Ale taková je dnes realita.

Nikdy jste nelitoval, že jste si vybral právě tuto cestu?

Nikdy. Ani těch let ve vězení.

Člověk si samozřejmě uvědomuje, že život běží dál a on sedí ve vězení, má velmi omezený kontakt s rodinou. Moje žena musela z Běloruska odejít, můj syn také.

Ve skutečnosti tak v zemi nezůstal nikdo z mé rodiny a já tam byl ve vězení. Byla to velmi těžká situace, ale věděl jsem, že je to součást boje. Nejsme oběťmi tohoto boje. Jsme jeho účastníky.

Člověk může sedět ve vězení, a přesto bojovat. Už samotný fakt, že obránci lidských práv sedí ve vězení, ukazuje světu, že daná země není demokratická.

Vaše organizace Vjasna stojí v centru tohoto boje už téměř 30 let. Jak dnes vlastně funguje, když je řada jejích členů ve vězení nebo v exilu? Co se v takové situaci dá dělat?

Dnes pracujeme především ze zahraničí. Kolegové z Vjasny žijí hlavně ve Vilniusu a ve Varšavě, tedy blízko běloruských hranic, takže můžeme pokračovat v práci podobně jako dříve.

Jedním z našich hlavních úkolů je dokumentovat zločiny běloruských úřadů, mimo jiné pro Mezinárodní trestní soud i pro budoucí soudy v demokratickém Bělorusku.

Zaznamenáváme porušování lidských práv, mučení i ničení běloruské identity. Zavírají se běloruské školy, pronásleduje se inteligence a likvidují se vydavatelství vydávající knihy v běloruštině.

Nejde jen o politiku běloruského režimu. Je v tom silný vliv Ruska, které se snaží běloruskou identitu postupně vymazat. Je to proces rusifikace, v podstatě okupace bez války. To, co Rusko dělá na Ukrajině vojenskou silou, dělá v Bělorusku bez války, prostřednictvím kultury, jazyka a svých institucí.

Politická atmosféra v české společnosti se v poslední době proměnila. Cítíte ze strany Čechů stále silnou podporu pro demokratické Bělorusko?

Ano, rozhodně. Setkal jsem se s prezidentem i s představiteli Ministerstva zahraničních věcí. Měli jsme schůzky s politiky a zástupci vlády a atmosféra byla velmi dobrá.

Všichni zdůrazňovali, že sankce vůči Bělorusku by neměly být rušeny ani ze strany Česka, ani Evropské unie. To je důležité, protože sankce jsou jedním z nástrojů tlaku na běloruské úřady, aby propustily politické vězně, ukončily represe a zahájily demokratické reformy.

Prosil jsem také, aby Česko znovu začalo vydávat víza běloruským občanům. Od začátku války je pro běžné lidi velmi obtížné je získat. Přitom právě možnost přijet do Evropy byla zásadní. Když lidé na vlastní oči viděli, jak se v evropských zemích žije, propaganda Lukašenkova režimu přestávala fungovat.

Na Pražském hradě vás přijal prezident Petr Pavel. O čem jste spolu mluvili?

O situaci v Bělorusku i o běloruské emigraci. Prosili jsme o další podporu, politickou i humanitární, pro bývalé politické vězně.

Mnoho lidí vychází z vězení ve velmi špatném zdravotním stavu. Česko už v minulosti mělo program zdravotní pomoci a doufáme, že bude pokračovat.

Jak vnímáte situaci v sousedních zemích? Slovenský premiér Robert Fico například mluvil o tom, že by chtěl navštívit Lukašenka v Minsku, a znovu se chystá na oslavy konce války do Moskvy. A ještě výraznější je to v Maďarsku, kde politici pravidelně jezdí do Ruska i do Běloruska a premiér Viktor Orbán čelí dlouhodobé kritice za autoritářské tendence. Co si o tom myslíte?

Postoj EU je v této otázce poměrně jasný, a to i v těchto zemích. Poslední volby v Bělorusku nikdo neuznal. Týká se to jak Lukašenka, tak běloruského parlamentu. Evropské země také jasně mluví o porušování lidských práv a o nutnosti propustit politické vězně.

Existují sice jednotlivé kroky nebo návštěvy politiků, například maďarský ministr zahraničí Bělorusko navštívil, ale celkový postoj Evropské unie to nemění.

Problémy s demokracií existují v mnoha zemích východní Evropy, včetně těch, které dříve patřily do socialistického bloku. Je to výzva pro všechny společnosti. Demokracie vyžaduje neustálou péči.

Je to jako zahrada. Pokud se o ni nestaráte a nepečujete o ni, nic v ní neporoste.

Alexandr Lukašenko se nedávno přihlásil o členství v Radě míru Donalda Trumpa. Pozvánku dostal na křídovém papíře a byl titulován jako prezident. Jaký by podle vás měl být přístup Západu k běloruskému diktátorovi? Vyzkoušelo se už přece mnoho strategií: sankce, cukr a bič, nátlak i jednání. Má se s Lukašenkem jednat, nebo ne?

Vyjednává se i s teroristy, pokud jde o život rukojmích. Proto se i na současná jednání Američanů s Lukašenkem dívám tímto způsobem.

Současně je ale postoj Evropské unie jasný a tvrdý. Pokud chceme, aby byli propuštěni všichni političtí vězni, sankce musí zůstat v platnosti.

Sankce jsou totiž reálným nástrojem tlaku na režim v Minsku. Běloruská ekonomika je velmi úzce propojená s ekonomikou Ruska a současná krize v Rusku se okamžitě promítá i do Běloruska. Lukašenko proto hledá jiné cesty, jak ekonomickou situaci v zemi udržet.

Po tom všem, co jste prožil, odkud dnes berete naději pro Bělorusko?

Když se podívám na cestu, kterou Bělorusko prošlo za posledních 40 let, vidím obrovskou proměnu společnosti. Když jsme začínali v 80. letech, jen málo lidí věřilo, že Bělorusko může být nezávislým a demokratickým státem.

Dnes je většina Bělorusů prodemokratická a proevropská. Ukázalo se to v roce 2020, kdy více než milion lidí vyšel do ulic a požadoval změnu. V Bělorusku je dnes diktatura, ale společnost už je jiná. A právě to mi dává naději.

Věříte, že se ještě někdy vrátíte do Minsku jako do svobodného města?

Věřím tomu. Doufám, že se toho ještě dožiju.