„Měli bychom eskalovat.“ Lucas navrhuje, jak má Západ reagovat na Rusko

Zprávy o hrozícím ruském útoku na Pobaltí, které v posledních týdnech zaplavují sociální sítě, bere britský bezpečnostní analytik a novinář Edward Lucas s rezervou.

Rusko podle něj v tuto chvíli nemá pozemní síly potřebné k rozsáhlejší invazi a přípravy na ni by spojenci zaznamenali. Část současné internetové paniky navíc považuje za ruskou psychologickou operaci, kterou dál zesilují účty lačnící po pozornosti.

Klid přesto podle něj není namístě. „Myslím, že eskalace už probíhá,“ upozorňuje pro Seznam Zprávy Lucas, který opakovaně varuje před podceňováním méně nápadných forem ruské agrese.

Domnívá se, že útoky pod prahem otevřené války staví západní státy před dilema: Symbolické kroky Moskvu neodradí, tvrdší odveta zase nese riziko další eskalace.

Dosavadní zdrženlivost proto Lucas považuje za chybu. „Jedinou cestou ven je nyní eskalovat,“ říká a navrhuje například ofenzivní kybernetické operace, zásahy proti ruské lodní dopravě nebo společnou odvetu skupiny evropských zemí.

Pokud by Rusko v tuto chvíli eskalovalo, jak by to podle vás vypadalo?

Myslím, že eskalace už probíhá. Máme přitom dva zásadní problémy: s připisováním odpovědnosti a s odvetnou reakcí.

Nejsme ochotni z těchto útoků přímo obvinit Rusko. Říkáme si, že třeba může jít o chuligány, zločince nebo někoho jiného, a váháme proto připsat odpovědnost přímo Kremlu.

Druhým problémem je odveta: Co vlastně uděláme? V možnostech, jak reagovat na ruské kroky, máme obrovskou mezeru. Na jedné straně jsou věci, které můžeme udělat velmi snadno – vyhostit ruské diplomaty, vydat protestní nótu, zavést sankce a podobně. To všechno je levné a jednoduché, ale nemá to příliš velký účinek.

A pak jsou věci, které jsou velmi riskantní. Pokusíme se například uzavřít nějaké ruské letiště jako odvetu za útok na naše letiště? Rusko právě tuto mezeru využívá. Během posledních zhruba 20 let jsme Rusku znovu a znovu signalizovali, že nemáme skutečně účinné odstrašení.

Jak by tedy účinné odstrašení mělo vypadat? Po incidentu v Lipsku jste psal, že máme problém s odstrašením. Co bychom podle vás měli dělat?

Navrhuji dva principy – asymetrické a laterální odstrašení. Asymetrické znamená, že nemusíme odpovídat stejným způsobem. Můžeme se například zaměřit na lidi, kteří Rusku pomáhají obcházet sankce, a výrazně zkomplikovat život bankéřům, právníkům nebo účetním, kteří se na tom podílejí.

Můžeme také provádět ofenzivní kybernetické operace. Například napadat webové stránky ruských bank nebo zasahovat do platebního systému tak, aby lidem přestaly fungovat platební karty. Takový zásah může být cílený a omezený jen na některé regiony – můžeme třeba začít v několika ruských oblastech na písmeno K.

Můžeme se zaměřit také na ruskou lodní dopravu. Další možností je vyslat drony do ruského vzdušného prostoru a uzavřít tím jejich letiště. Nebo s tím můžeme jednoduše pomoci Ukrajincům, kteří jsou v podobných operacích velmi dobří.

Není ale slabinou takového přístupu právě to, že riziko odvety nese stát, který se rozhodne reagovat?

Právě proto je klíčové, aby takto nepostupovala pouze jedna země, ale koalice států. V současnosti totiž břemeno odvety leží na konkrétní napadené zemi. Pokud je zasaženo Polsko, musí Polsko řešit, jak odpoví. Pokud je zasaženo Německo, musí to řešit Německo. Pro jednotlivou zemi je taková odveta poměrně riskantní.

Představte si ale, že máte skupinu šesti, osmi, deseti, dvanácti nebo patnácti zemí, které řeknou: „V tomto prostoru pod prahem otevřeného konfliktu postupujeme společně. Pokud zasáhnete jednoho z nás, ostatní odpovědí také.“ V tu chvíli se odstrašení stává mnohem účinnějším.

Proč tedy takové věci Evropa nedělá? Jak si vysvětlujete, že jsme v reakci na Rusko tak pasivní, přestože opakovaně narušuje náš vzdušný prostor a dochází k dalším incidentům?

Myslím, že pro naše politické představitele je těžké přijmout, že to, co dosud dělali, nefunguje. Přístup posledních 20 let byl v zásadě dvojí: Neříkat veřejnosti pravdu a neeskalovat, protože eskalace je nebezpečná.

Jenže jsme zjistili, že neříkat veřejnosti pravdu je velmi špatný přístup. Lidé potom nechápou, co se děje, a nejsou ochotni přijmout rizika a oběti – ať už finanční, nebo třeba omezení vlastního pohodlí –, které jsou k řešení situace potřeba.

A neeskalovat znamená, že Rusko v těchto aktivitách pokračuje, zatímco my nereagujeme. Jedinou cestou ven je proto nyní eskalovat. Nebude to levné ani snadné. Rusko nám bude vyhrožovat a mnoho lidí se bude bát.

Evropští představitelé v poslední době varují, že nás čekají kritické měsíce a další eskalace. Myslíte si, že by Rusko skutečně mohlo zaútočit na jinou zemi, například na Pobaltí? Má na to v tuto chvíli vůbec vojenské kapacity?

Ne, nemá. Rusko samozřejmě může podnikat dronové útoky prakticky kdekoliv. Výhodou dronových útoků je, že je obtížné jednoznačně určit jejich původce. U raketových útoků je to mnohem jednodušší, a proto s sebou nesou mnohem vyšší politickou cenu.

Je ale naprosto jasné, že Rusko nemá pozemní síly potřebné k útoku na pobaltské státy. Jakékoliv přípravy na něco většího než velmi malý útok bychom zaznamenali. A pokud bychom si jich všimli, reagovali bychom.

Pokud by například Rusové začali soustřeďovat jednotky ve Pskově, všimli bychom si toho a Estonci a Lotyši by posílili obranu. Pokud by znovu rozmístili větší síly v Kaliningradu, zaznamenali bychom to také a Poláci a Litevci by podnikli příslušné kroky.

Rusko tedy může podniknout překvapivý útok, ale mohl by být jen velmi malý. A pokud by byl malý, pobaltské země a jejich spojenci by si s ním dokázali poradit.

Velký ruský útok by byl samozřejmě mnohem obtížnější problém. Nebyl by ale překvapivý. A v takovém případě by Rusko neútočilo pouze na Pobaltí, ale na celé NATO.

Na sociálních sítích se teď objevuje obrovské množství informací a také dezinformací. Co sledujete vy? Co by vás přimělo říct: „Teď už je situace opravdu vážná“? Někteří lidé například takto interpretovali zákaz vycházení u ruské hranice s estonskou Narvou.

Tohle jsou ruské psychologické operace a obávám se, že je zesilují i Ukrajinci a některé západní účty, které se honí za kliknutími. U některých z nich ani nevíme, kdo za nimi stojí.

Například účet s názvem GeoInsider prezentoval jako fakt, že Bělorusko znovu otevírá ranvej směřující k Litvě. Ukázalo se ale, že to byl nesmysl – ta ranvej byla ve skutečnosti rozebraná.

Šíření strachu je samo o sobě ruskou psychologickou operací. Cílem je vytvořit dojem, že pobaltské státy jsou křehké, že jsou frontovou linií a že jsou bez přátel, takže jim nikdo nepřijde na pomoc.

Ani jedno ale není pravda. Pobaltské státy nejsou křehké. Jsou mimořádně ostražité, situaci velmi pečlivě sledují a mají vlastní obranné a odstrašující kapacity, stejně jako spojence. Nejsou ani bez přátel. Jsou tam spojenecké jednotky připravené bojovat a v případě potřeby rychle dorazí další.

A nejsou vlastně ani frontovou linií. Podle mě je frontová linie spíš v Německu, dalo by se říct, že dokonce ve Washingtonu.

Je ale NATO skutečně připravené, pokud by Rusko přece jen zašlo dál a došlo k přímému útoku?

Myslím, že NATO je v poměrně dobré kondici na válku, kterou Rusko nepovede. Představte si například, že by Rusko řeklo: „Chceme koridor z Běloruska do Kaliningradu. Máte 90 dní, jinak si ho vezmeme.“ A začalo by v Bělorusku a Kaliningradu shromažďovat síly potřebné k jeho obsazení.

Pro NATO by to byla vlastně velmi pohodlná situace. Přesně bychom věděli, co dělat, a dokázali bychom na ni reagovat.

Rusové ale nejsou hloupí. Nebojují válku, na kterou je NATO připravené. Bojují způsobem, na který připraveni nejsme. A to je právě dění pod prahem otevřeného konfliktu.

Je to útok na rozhodovací proces NATO. Některé členské země si myslí jednu věc, jiné něco jiného. Nemáme jasnou shodu na tom, kdo je za útok odpovědný ani jaká by měla být odveta.

Takže ne, NATO není připravené na útok proti svému rozhodovacímu procesu. Na tom musíme pracovat.

Řešením podle mě mohou být regionální koalice menší než NATO. Velmi mě například zajímá Joint Expeditionary Force (JEF) nebo Combined Joint Expeditionary Force (CJEF), jejíž součástí je také Francie.

Potřebujeme koalice schopných zemí, které si uvědomují hrozbu a dokážou jednat nejen nad prahem otevřeného konfliktu, ale také pod ním. Mám ale pocit, že to všechno přichází trochu pozdě.

Hodně se mluví o hybridní válce. Vy jste ale také argumentoval, že označovat současné ruské aktivity za „hybridní válku“ může být zavádějící. Kde podle vás vede hranice mezi hybridní a skutečnou válkou?

Nakonec je na nás, jak se rozhodneme k této situaci přistupovat. Podle mě bychom měli jednoduše přijmout, že jsme v konfliktu s Ruskem a chceme ho vyhrát. To je podstatné.

Všechny tyto debaty o tom, jestli je něco pod prahem konfliktu, nebo nad ním, jestli jde o ozbrojený útok, nebo ne, hrají Rusku do karet.

Rusko hraje hru, při níž se k vám dostává stále blíž a blíž, aniž by se nechalo přistihnout. My bychom měli říct: „Tuhle hru hrát nebudeme. Vidíme vás a budeme jednat už teď.“

Jak v tomto ohledu vypadá situace v Británii? Mluví tamní vláda o hrozbě dostatečně otevřeně?

Je to velmi špatné. V televizi teď máme zajímavý pořad The War Game, což je pětidílná krizová simulace ruského útoku na Británii. A jasně z ní vyplývá, že naše armáda není připravená.

Z našich šesti ponorek třídy Astute je schopná vyplout na moře jedna. K dispozici máme jeden torpédoborec. Další si musíme půjčovat od Američanů. Je v tom zmatek a je to důsledek 20 let nedostatečných investic do obrany.

Příští rok ale zahajujeme celostátní cvičení odolnosti a postupně nám dochází, že lidé například potřebují mít doma rádio na kliku nebo konzervované potraviny. Myslím tedy, že se ubíráme správným směrem, ale začali jsme velmi pozdě a postupujeme velmi pomalu.

Jak by tedy vlády měly o těchto hrozbách mluvit? Měly by být vůči veřejnosti otevřenější?

Rozhodně. Potřebujeme radikální transparentnost.

Jedna z věcí, které navrhuji, je každoroční společná zpráva několika zemí o těchto hrozbách. Mohly by ji připravovat severské a pobaltské státy, JEF, země na východním křídle nebo jiná skupina států. Vaše Centrum proti hybridním hrozbám a terorismu je v tom velmi dobré. Potřebujeme to ale dělat nejen na národní, ale také na regionální nebo celoevropské úrovni.

Každá země by měla každé čtvrtletí říct: „Tohle se nám za poslední tři měsíce stalo a takto jsme na to reagovali.“ Lidé by díky tomu pochopili, že jednotlivé incidenty jsou součástí širšího vzorce.

(Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku) Kaja Kallasová říká: „Spojte si jednotlivé body.“ Zároveň by to země přimělo opustit dnešní izolovaný přístup, kdy řeknete: „Tohle je záležitost policie, tohle zpravodajských služeb a tohle regulátora infrastruktury.“ Ale tito lidé spolu nikdy nemluví.

Právě v tom jsou pobaltské státy velmi dobré – dokážou si jednotlivé body spojit. Jeden z tamních zpravodajců mi řekl: „Když si v našem přístavu sedne racek, víme, co měl k snídani.“

Propojují policii, zpravodajské služby, zbytek trestněprávního systému a místní i celostátní vládu – všechny části státu spolu komunikují. Díky tomu mají velmi dobrý celkový přehled o tom, co se děje. A právě to bychom měli napodobit.