Hlavní obsah

„Je to na sebevraždu a může za to vláda.“ Měli vše, teď ani nenakrmí děti

Foto: Daniela Kučerová

Obavy o budoucnost těch nejmenších jsou mezi důvody, proč Srílančané nemohou zůstat klidní.

Reklama

14. 6. 18:30

„Mléko stojí asi 1900, na to si ale za den nevyděláte. Děti nám hladoví. Nikdo nám nepomůže, a proč by taky měli – pomoc rozkrade vláda, která se nám směje.“ SZ se vydaly mezi Srílančany, kteří dva měsíce protestují proti vládě.

Článek

/Od naší zvláštní zpravodajky/

„Okradli naši zemi! Nemáme čím nakrmit děti! Chceme svou spravedlnost!“

Už dva měsíce se tady nespí. Pokud se v luxusních hotelech v centru Kolomba v komplexu budov One Galle Face vůbec někdo ubytuje, přímořské panorama mu ruší stanové město, které vyrostlo přímo pod jejich okny.

Tady se shromažďují ti, kteří přišli o všechno a nehodlají se založenýma rukama čekat, až je někdo zachrání. GotaGoGama – tak zní heslo, se kterým se tady člověk setkává nejen v hlavním městě, ale i v centrálním Kandy nebo třeba jižním Hikkaduwa. GotaGoGama – Gotabajo, seber se a běž domů.

+19

Je jedno, ve kterou denní hodinu sem člověk zamíří. Protivládní pokřiky se linou z megafonu od časného rána a neustávají do noci. Všemu přihlížejí desítky krví potřísněných portrétů Gotabaji Radžapaksy, současného prezidenta Srí Lanky, který je v očích místních jednoznačným viníkem nejhorší ekonomické krize za posledních 70 let. A spolu s ním všech 225 srílanských poslanců, z nichž je u lidí jeden méně oblíbený než druhý.

A úředníci to zřejmě moc dobře ví. Dostat se k některé z oficiálních vládních budov je aktuálně otázkou sebeovládání a lekcí asertivity. Před nespokojeností místních se úředníci raději uklidili hlouběji do ulic. Jejich kanceláře hlídají zátarasy a ozbrojení vojáci.

Byrokracie tak zde dostala nový rozměr. Všechno to vyřizování, které máme před sebou, by ale mělo stát za to. Slíbili nám vstup do parlamentu a rozhovor s nejvíce nenáviděnými lídry země.

Čekání na Godota

Pokud je totiž v současné době vstup na úřady úkol složitý, dostat se do parlamentu je téměř nemožné. Budova je v podstatě nedobytná. Pokud by si přece jen někdo troufnul obejít zátarasy, ozbrojené vojáky a několik bezpečnostních kontrol, je tu ještě překážka v podobě řeky, která ji obklopuje. „To chuť na výtržnosti přejde, vláda tady nechala nasadit krokodýly,“ říkají mi napůl v žertu místní.

Personál parlamentu je po našem příjezdu v plné pohotovosti. Po několika důkladných osobních prohlídkách a podepsání protokolu, že jsem si přivezla diktafon, mě pouští do mediální galerie. S sebou nakonec jen roušku, tužku a papír. Je mi dáváno najevo, že tohle se nepoštěstí jen tak někomu. Nepouští se mnou ani můj srílanský doprovod.

Foto: Profimedia.cz

Budovu parlamentu hlídá mimo jiné Srílanská policejní speciální jednotka.

„Dříve měli do parlamentu přístup také místní, ale kvůli covidu jsme to zakázali,“ říká mi zpoza respirátoru jedna ze zaměstnankyň. „Nebyli bychom schopni kontrolovat přenos nákazy,“ dodává, jako by věděla, že okamžitě myslím na všechny ty lidi, kteří poslední týdny pokřikují před vládními budovami a nedávno neváhali zapalovat domy poslanců.

Těch má srílanský parlament 225. Místním je ale v podstatě jedno, kdo je, či není z opozice. Jak se dozvídám později, důvěru lidí si nezaslouží nikdo. Ani poslanec, který v momentě mého příchodu do mediální galerie sinhálsky křičí „styďte se!“ tak nahlas, že mám problém rozumět simultánnímu překladu ve sluchátkách.

„Někdo si tu uzmul ilegálně moc! Podívejte se, kam jsme se dostali!“ huláká jeden z poslanců směrem k premiérovi Ranilu Wickremesingheovi, který sedí v lavici přímo naproti.

Když řečníkovi vyprší čas na plamenný projev, premiér s úsměvem naznačí, že je onen poslanec dobrým přítelem těch, na které si stěžuje. Tím si aspoň získává pozornost zbylých asi 10 přítomných, než vstane a má se k odchodu. Prostor však dostává další z poslanců a ironicky označí Ranila za „Pana Čistého“.

„Vám říkají Pan Čistý, ale i vy jste vinen. Tváříte se jako Pan Čistý, ale ve skutečnosti jste jen Pan Vinen!“ huláká jeho směrem muž oděný do tradiční bílé košile. Premiér se znovu usměje a tentokrát opravdu odchází. A takhle to jde pořád dokola, po celý den.

Na emotivní výkřiky o „farmářích a chudých, kteří tuto vládu proklínají“ v podstatě nikdo z přítomných nereaguje. Stejně tak nikoho nevzrušuje řeč o „premiérových slibech, že zemi zařídí dolary, ale místo toho jsou fronty na benzinkách dvojnásobné“. „Trpíme už podobně jako Somálsko. Musíme tomu věnovat pozornost, vláda neví, co s tím,“ zazní mimo jiné.

Rozhovor s premiérem Wickremesinghem a opozičníkem Sadžitem Premadasou se má konat po skončení jednání. Čím dál víc je ale jasné, že je to jako čekání na Godota. Po přestávce se v jednací síni totiž znovu křičí o tom, jak Radžapaksové přivedli zemi k bankrotu.

Navíc se objevuje další problém k projednání – masivní výpadek proudu. Ten v úterý zasáhl celé město, dle úředníků jde pravděpodobně o sabotáž ze strany odborářů z Ceylon Electricity Board. Jindy sice příslušné vládní úřady elektrárnám nařizují odpojovat město na několik hodin od proudu, tohle je však jiný případ.

„Měli šanci říct, jak z toho hodlají vybruslit. Stejně by to byly jenom řeči, vidělas to tam sama,“ uklidňuje mě po hodinách zbytečného čekání Šivanta, můj místní doprovod. A není to jen prázdné chlácholení. Na domluvené večeři s jedním z poslanců blízkých rodině Radžapaksů, který vidí návštěvu zahraniční novinářky jako šanci pro svou zemi, totiž zazní: „Napište o nás něco hezkého, tahle země si to zaslouží. A už jste byla na GotaGoGama? Ráno to nemá smysl, jděte tam večer, to je větší zábava!“ říká mi s úsměvem na tváři a mně se nechce věřit vlastním uším.

„Pěkně zkorumpovaný ráj“

Když se mezi demonstranty vracíme podruhé, padá už tma. GotaGoGama opravdu nespí. Na pódiu od rána stále pokřikuje tentýž muž, přihlížejících ale značně přibylo. Pod bannery s tvářemi zmizelých novinářů polehávají vyhublí lidé. Ve stanech vznikla nemocnice, škola, mediální centrum, komunitní zahrádky i umělecká galerie.

Podívejte se na záběry z tábora GotaGoGama, kde lidé už dva měsíce protestují proti vládě. Video: Daniela Kučerová, Mojmír Kyjonka, Seznam Zprávy

O kousek dál si čte knížku asi čtyřicetiletý muž.

„Protestujeme tady proti prezidentovi, chceme, aby šel domů. Proto se to tu jmenuje Gota Go Home,“ říká mi po oslovení plynulou angličtinou. Představuje se jako Dišan. Do práce nechodí už dva měsíce. Proč by taky měl. Za vydělané peníze stejně rodinu neuživí.

„Srílančané aktuálně řeší tolik, tolik problémů. Nemáme plyn, ropu, žádné jídlo, ani třeba sušené mléko pro naše děti. Veřejná doprava je pro nás hrozně drahá. Strádají třeba i farmáři. Ti bojují za to, aby mohli hospodařit a nemuseli řešit tolik nepříjemností a špatných rozhodnutí, která učinil náš vznešený prezident. My trpíme a snažíme se ho dohnat k zodpovědnosti. Celý parlament musí skončit,“ říká mi přesvědčeně.

V tom k nám přichází jeho kamarád Rifaz. I on přestal chodit do práce a stal se demonstrantem na plný úvazek.

Na pódiu prakticky nonstop vykřikuje protivládní hesla tentýž demonstrant. Brzy ráno i pozdě v noci. Video: Daniela Kučerova, Seznam Zprávy

„Prezident je ten důvod, proč se to tu děje. On je to zlo. Ustoupit nechce, a to má vládnout pět let. My ale tak dlouho čekat nemůžeme. Nemusel by jít přímo do vězení, ale stačilo by, kdyby prostě zmizel ze země. Jsou tomu dva měsíce, co tady protestujeme a měsíc ode dne, kdy premiér proti demonstrantům poslal ozbrojenou policii a došlo tady k násilí. Slavíme narozeniny profesionálního protestování,“ dodává Rifaz a zve mě na velkou demonstraci, kterou plánují na následující den.

„Můžete sem přijít ve tři ráno nebo v jednu odpoledne, vždycky se tu něco děje. Nepotřebujeme pracovat, protože nepotřebujeme platit za bydlení. Bydlíme tady, studujeme tu v knihovně, kterou jsme si vybudovali, vaříme si tu, tady je teď naše srdce. Takových, kteří už nemají co ztratit, je tolik…,“ říká a ukazuje na okolní stany.

„Nejste Američanka?“ ptá se mě žena, která doposud postávala opodál. Představuje se jako Eliza. „Z Česka? Hm, tak to nám moc nepomůžete. On má Gotabaja Radžapaksa i americké občanství, tak byste si ho mohla odvézt s sebou… Ale uznejte sama, jak se u vás kdysi o Srí Lance mluvilo? Jako o turistickém ráji? Tak to vidíte sama. Pěkně zkorumpovaný ráj. A během následujících tří týdnů teprve nastane peklo,“ říká vážně.

Foto: Mojmír Kyjonka

Srílančanka Eliza se obává, že pokud se situace brzy nezlepší, mírové protesty vezmou za své.

„Smutné na tom je, že my měli všechno. Jednu dobu se mluvilo o tom, že by na tom Srí Lanka mohla být dobře jako Singapur. K moci se ale dostali zkorumpovaní lidé. Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak hluboce jsme klesli. Vždyť každý turista vidí, jak nádherná země to je. Máme toho tolik co nabídnout a tolik lidí by stálo o to to vidět. Ale my jsme na dně, kvůli korupci a špatnému managementu. Vláda z toho viní covid. Ale tím to není. A neskončí, protože chtějí všechnu tu moc a nesmíří se s tím, že by odešli poražení,“ dodává Eliza.

„Nejsmutnější na tom je, že kradou peníze od lidí. Když Srí Lanka dostane finanční pomoc od jiných zemí, jde jim to do kapsy. Znáte Pandora Papers, ne? Proč tyhle nakradené peníze nešly raději do rozvoje Srí Lanky? Země tyhle peníze nutně potřebuje zpátky,“ doplňuje Rifaz.

Podle Dišana nepomůže ani Mezinárodní měnový fond. „My se jim nemůžeme divit, vždyť bychom jim to neměli jak vrátit. Tady se pomoc rozkrade vládou,“ říká a připomíná, že vláda „rozkradla i humanitární pomoc po tsunami“.

Zdražení o 100 procent

Když trojice popisuje konkrétní projevy krize, jsou k nezastavení.

„Je tu obrovská korupce. Kdysi jsme měli všechno, byli jsme soběstační. Teď ale třeba balení sušeného mléka stojí 1900 rupií. Jak si jej ale může dovolit člověk, který denně vydělá na 1000 rupií a má uživit celou rodinu a nakrmit děti? Elektřina zdražila o 100 procent. Nehorázně drahý je i poplatek za to, že si necháte doplnit plynovou lahev. A to nemluvím o ceně plynu,“ vykládají jeden přes druhého.

„Běžná rodina si už ani nemůže dovolit koupit si palivo. Děti trpí a mají hlad, pláčou a rodiče jim nemohou pomoct. Co mají dělat? Lidé jsou tak zoufalí. Rodiče sledují, jak jejich děti trpí. Znám takové, kteří ze zoufalství spáchali sebevraždu. Oni nemůžou jen tak odejít do nějaké země, kde by bylo lépe. My naši zemi milujeme. Když zbankrotuje chudá země, tak není jídlo, které by nakrmilo hladové, ale nejsou ani hnojiva, která by podpořila úrodu. Je to začarovaný kruh,“ vysvětluje Rifaz a kroutí hlavou i nad nedávným zákazem umělých hnojiv, kvůli kterému rapidně klesla úroda rýže i slavného cejlonského čaje.

„Určitě jste si už všimla těch front u palivových stanic. Lidé, kteří chodí do práce, ráno chtějí jet nabrat benzin, ale nedostanou ho. Tak to vzdají, odjedou, po práci to zkusí znovu, pořád dokola. Někdy se palivo vyprodá, jindy není vůbec,“ říkají. Fronty na palivo jsou skutečně v každém městě, které během následujícího týdne míjíme. Odstavená auta čekají dokonce i před benzinovými stanicemi, které hlásí vyprodáno.

Fronty na palivo. Lidé v nich čekají celé dny, někdy marně. Video: Daniela Kučerová, Seznam Zprávy

Nedaleko od nás postávají policisté se samopaly a plynovými maskami za opaskem. Protestujícím je jasné, že stačí málo a mírové demonstrace vezmou za své.

„Chtějí, abychom udělali chybu. Používají proti nám slzný plyn, proto mají nachystané masky. Ale uznejte, kdy jste naposledy viděla takhle poklidný protest? Jsme velmi láskyplní lidé, vidíte to sama. Spojili jsme, bez ohledu na náboženství, sdílíme a pomáháme si. Ale upřímně, neřeknu vám, jak dlouho to takhle mírové zůstane. Ve frontách na palivo vidíte, jak jsou ti lidé vyčerpání. Nevydrží být trpěliví dlouho,“ obává se Eliza.

Ani jeden z trojice nevěří, že by poslanci brali jejich nářky vážně. „Kdyby tomu tak bylo, už by se něco dávno změnilo,“ hlesne Razif. Jak vypadá jejich ideální prezident, trojice neví. Ví jen, že to nemá být nikdo ze současné vlády. „Ale věřím, že je vše v božích rukách. Na každého se vaří voda,“ dodává Dišan.

V zástupu lidí potkáváme i rodinu s holčičkou trpící Downovým syndromem. Důvod jejich účasti je jasný. Za mladou generaci přišel bojovat i učitel v důchodu. „Budoucnost našich dětí je v háji. Jejich sny se vypařily, protože tihle politici naši zemi přivedli k bankrotu. Lidé ztratili naději. Sedm dekád vládnutí směrem do propasti, na úkor lidí. Svojí účastí podporuju mladé lidi, aby měli zpátky budoucnost,“ vysvětluje. Na rozdíl od ostatních mu ale zůstala víra ve víc než božstvo.

„Máme 225 členů parlamentu. Všichni lidé kolem nás vám řeknou, že chtějí, aby se obměnili úplně všichni,“ říká učitel a ukazuje kolem sebe. „Já v některých ale vidím opravdové politiky, kteří se o Srí Lanku skutečně zajímají. Moc rád bych zažil, že aspoň jeden z nich převezme zodpovědnost a vybere dobrého lídra. V současné vládě je jedna rodina, čtyři bratři a jeden syn Radžapaksů. Ať Radžapaksové zmizí a těch 225 poslanců vybere vhodného lídra. Já pořád věřím.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované