Koalice (ne)ochotných. Evropské země smělý plán na Ukrajině nedokážou splnit

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to poprvé ve více než dvousetleté historii jedné z nejslavnějších vojenských jednotek světa. Gurkhové, najímaní do britské armády v Nepálu, prosluli ikonickými noži i fanatickou odvahou v roli pěšáků. Teď mají čtyři stovky z nich poprvé vytvořit dělostřeleckou jednotku.

Na první pohled technický detail. Ve skutečnosti ale příběh tradiční jednotky odráží velké problémy. Britská armáda trpí palčivým nedostatkem personálu, a to i u tak důležité zbraně, jako je dělostřelectvo. Gurkhové mají tento handicap alespoň částečně vyrovnat.

Ani to ale nebude stačit, aby Londýn mohl naplnit očekávání, které v minulých měsících vyvolal. Ačkoliv se premiér Keir Starmer postavil do role lídra tzv. koalice ochotných, informace z minulých dnů ukazují, že bojeschopnou sílu na Ukrajinu vyslat nedokáže. A stejně tak se Británii nepodařilo sestavit s pomocí evropských spojenců alianci, která by toho byla schopna.

1. března 2025 vyzval český prezident Petr Pavel na sociálních sítích ke vzniku „široké koalice ochotných“, tedy států připravených zasadit se o to, aby mír na Ukrajině „nebyl diktován agresorem“. Stalo se tak jen několik hodin po výstupu, který otřásl světem, tedy po otevřené roztržce amerického a ukrajinského prezidenta v Oválné pracovně. V tu chvíli se zdálo, že konec americké podpory Kyjevu je nevyhnutelný.

Výzvu českého prezidenta si vzal za svou britský premiér Keir Starmer. Ten se stylizoval do dvojí role: na jedné straně chtěl být – společně s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem – lídrem podporovatelů Ukrajiny. Na straně druhé sliboval, že sehraje i roli evropské spojky na problematické osazenstvo Bílého domu.

Přízeň Trumpova týmu si chtěl britský premiér získat mimo jiné slibem, že Británie zajistí „boty na zemi a letadla ve vzduchu“, tj. že Londýn bude stát v čele mírových jednotek na Ukrajině.

Taková vize ladila s americkou strategií. Hlavními body Trumpova mírového plánu bylo jednak zmrazení bojů na aktuální frontové linii, jednak bezpečnostní garance pro neokupované ukrajinské území. Těch se ale neměly účastnit USA - ani formálním spojenectvím v rámci NATO, ani vysláním vojenských jednotek. Toto břímě na sebe měla vzít Evropa, v očích Washingtonu dosavadní „černý pasažér“ bezpečnostního systému.

Jak by ale měly evropské garance Ukrajině vypadat, americký plán popisoval jen velmi mlhavě. Zato ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj předložil jasnou představu: Na Ukrajinu by mělo po uzavření příměří zamířit 110 tisíc evropských vojáků. Tato síla by podle něj odstrašila Putinovo Rusko od opakování agrese.

„To se nikdy nestane,“ reagoval tehdy na jeho slova pro Seznam Zprávy jeden z českých diplomatů s poukazem na situaci evropských armád oslabených desetiletími šetření. Bývalý šéf britského generálního štábu David Richards pro BBC jeho slova potvrdil: „Skutečně by bylo zapotřebí nejméně 100 tisíc vojáků. A takovou sílu evropské země nikdy nedají dohromady.“

Vzápětí se skutečně začalo mluvit o „dietní“ verzi evropského angažmá. Koalice ochotných by na Ukrajinu vyslala nikoliv „mírové“, ale „zajišťovací síly“. Rozdíl v tomto názvosloví vysvětlila BBC tak, že evropské jednotky „by byly příliš malé na to, aby dokázaly jakýkoliv mír zajistit“. Jejich úkolem proto měla být ochrana klíčových ukrajinských měst, přístavů či jaderných elektráren.

Jak se ale ukazuje, i tento cíl byl nejspíš příliš ambiciózní. Novináři The Times získali záznam dubnové konverzace mezi admirálem Tonym Radakinem, náčelníkem britského generálního štábu, a jeho evropskými partnery. Těch se měl britský velitel dotázat, zda je reálné dát dohromady kontingent 64 tisíc vojáků. Odpovědí bylo jasné ne. Vzhledem k nutným rotacím by to znamenalo vyslat na Ukrajinu v průběhu dvou let 256 tisíc vojáků. Pro porovnání: Německo má v současnosti v aktivní službě něco přes 180 tisíc vojáků.

„Rusko má 800 tisíc vojáků. Jestli my jich nedokážeme dát dohromady 64 tisíc, tak to nevypadá jako slabost - to je slabost,“ reagovala údajně lotyšská ministryně obrany Dovile Šakalienová.

Jenže Evropa zatím neuspěla ani ve snaze sestavit výrazně menší, pětadvacetitisícový kontingent. Velká Británie a Francie sice daly najevo ochotu poslat na Ukrajinu mezi pěti až deseti tisíci vojáky, žádná z dalších zemí však podobnou nabídku nezopakovala.

Polsko či Finsko argumentují tím, že hraničí s Putinovým impériem a musí se postarat v první řadě o svou bezpečnost. Ve Španělsku či Itálii zřejmě vládne přesně opačný pocit: ruské jednotky jsou příliš daleko, než aby bylo možné místní veřejnosti politicky prodat a parlamentem protlačit vyslání jednotek na Ukrajinu.

Německo sice neřeklo jasné ne, otázka vyslání německých vojáků do východní Evropy je ovšem vzhledem ke vzpomínkám na druhou světovou válku vysoce citlivá. Novopečený kancléř Friedrich Merz krátce po svém zvolení také prohlásil, že toto téma „vůbec není na pořadu dne“.

K Francii a Velké Británii se nakonec přidalo Dánsko. Kodaň je ochotná na Ukrajinu vyslat své vojáky, ovšem neozbrojené: jejich úkolem by bylo školit ukrajinské piloty dronů.

Česko se zatím v rámci koalice ochotných prezentuje coby stát organizující muniční iniciativu a výcvik ukrajinských sil na svém území. Úvahy o dalším angažmá jsou podle českého ministra zahraničí předčasné. „O tom, k čemu je koalice ochotných ochotná, se právě vede diskuze. Ale zároveň vidíme, že žádné příměří nenastalo. Blokuje to Putin,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jan Lipavský.

Právě výcvik se nakonec – vedle zbrojní pomoci – patrně stane klíčovým tématem koalice.

Zástupci Velká Británie a Francie konstatovali, že bez angažmá ostatních států by se jejich jednotky na Ukrajině místo odstrašující síly mohly stát spíše terčem pro agresora. Není také jasné, jak by příslušníci evropských armád měli reagovat v případě napadení nebo obnovení ruské agrese proti Ukrajině.

Ve výsledku britští a francouzští vojáci po uzavření příměří na Ukrajinu zřejmě sice opravdu vyrazí, má se však jednat pouze o instruktory pomáhající ukrajinské armádě s výcvikem. Působit by měli v západní části země, o jejich nasazení v blízkosti fronty se neuvažuje.

„Od začátku jsem předpokládal, že to takhle dopadne,“ konstatuje pro Seznam Zprávy vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. „Vyslání výcvikových jednotek je zcela v linii angažmá evropských států, jak jsme na něj zvyklí po několik desetiletí, a vyplývá to i z poměru sil: diskutované počty evropských vojáků určených pro vyslání na Ukrajinu byly o celý řád, resp. desetkrát až dvacetkrát nižší než to, proti čemu by stáli na ruské straně.“

Kromě výcvikové mise ale zůstává ve hře ještě jedna forma pomoci, o kterou by Kyjev eminentně stál. Spojenecké vojáky by na Ukrajině mohla chránit jejich vlastní letadla. Ta by ve výsledku mohla převzít zodpovědnost za část nebe nad napadeným státem.

„O tohle ukrajinská strana stála od samého začátku. Trvalo několik měsíců, než Kyjev na počátku otevřené ruské agrese přestal naléhat na zřízení bezletové zóny,“ připomíná Tomáš Kopečný. „Pokud by spojenecké letecké síly chránily po uzavření příměří vzdušný prostor nad částí Ukrajiny, místním jednotkám by to umožnilo cenné protivzdušné systémy přemístit jinam. Je tu ale řada otázek. Především, jak by spojenecké letectvo reagovalo na narušení příměří. A k tomu by ruská strana určitě sáhla. Už jenom proto, aby Evropany otestovala,“ předpovídá Kopečný. „Nejdřív by to byly menší dronové útoky, potom větší… Západ by musel nějak reagovat.“

Už v únoru se v britském tisku objevily informace, že rozmístění leteckých sil je pro Londýn přijatelnější než velký pozemní kontingent. Podle zdrojů z RAF by mohly britské letouny typu Eurofighter Typhoon operovat podle podobných principů, jaké má NATO vyzkoušené ze strážních misí nad Pobaltím.

Jak ale připomíná Defense Express, rozhodně by nešlo o bezletovou zónu. Navíc britské stíhačky by nejspíš nebyly rozmístěné přímo na Ukrajině, ale v sousedním Polsku, což by omezovalo jejich schopnost rychlé reakce na ruské provokace.