Článek
Hladovějící, mrtví, zoufalí. Soucit s utrpením civilních obyvatel palestinského Pásma Gazy už přemohl i zaryté stoupence izraelské pravice. Připusťme proto, že intenzivní útoky židovského státu na Pásmo i díky tlaku zvenčí zanedlouho přestanou. A mezinárodní společenství si konečně položí otázku: Co bude s Gazou?
Když zkraje druhého mandátu vystoupil americký prezident (a realitní magnát) Donald Trump s nápadem vybudovat na troskách gazanských domů „novou blízkovýchodní riviéru“, tedy pásmo luxusních turistických resortů, svět se smál i plakal zároveň. Pravda, tehdy ještě lidé netušili, s kým mají tu čest. Výzvy k anexi Kanady a Grónska vystřídal pouliční hon na domnělé imigranty, amatérské žonglování se cly přebila vojenská přehlídka coby dárek k vlastním narozeninám.
Blízkovýchodní představy amerického lídra je přesto třeba brát vážně: už v únoru poprvé zaznělo, že Trumpova Amerika - a s ní krajně pravicová izraelská vláda - s Palestinci v jejich Pásmu do budoucna nepočítají.
Jinými slovy: USA za nadšeného souhlasu židovských lídrů oznámily záměr vystěhovat Palestince z jejich domova do jiných států. Šokující? Z jiných století? Možná v Evropě. Židovští extremisté, kteří nyní sedí ve vládě premiéra Benjamina Netanjahua, plánují obsadit Pásmo už léta. A mluví o tom veřejně. Snad s ohledem na citlivější izraelské voliče dodávají, že by odchod Palestinců z Gazy měl být „dobrovolný“. Nicméně, v druhé části palestinské autonomie, na Západním břehu, pořádají extremističtí osadníci na arabské farmáře (bez přehánění) pogromy. Teče krev, hoří majetek. Děje se tak z jednoduchého důvodu: přejí si Palestince vyhnat z jejich usedlostí i Západního břehu vůbec.
Teď se k radikálům přidal ministr obrany Jisra'el Kac, bývalý šéf izraelské diplomacie a prominentní člen strany Likud, kterou vede premiér Netanjahu. Partaj, která se léta pohybovala v pravicově liberálním mainstreamu, navrhuje toto: zbudovat bedlivě střežené „humanitární město“ v miniaturní výseči na samotném jihu Pásma u hranice s Egyptem. Do něj postupně koncentrovat všechny přeživší Palestince, odhadem přes dva miliony osob. Zde by Arabové zatím nedefinovaného věku procházeli prověrkami, zda si ideově nezadali s hnutím Hamás. Ani poté by nesměli tábor opustit. Pokud se ovšem nerozhodnou pro emigraci. Ministr demokratického Izraele vyjádřil naději, že se vězení pod širým nebem stane nástupištěm pro nový palestinský exodus.
Více k tématu si přečtete zde.
Existuje řada variant, jak neponižovat obyvatele Gazy a uchlácholit izraelské bezpečnostní obavy (pokud o ně ve skutečnosti jde). Přinejmenším na přechodné období lze Pásmo svěřit arabským zemím Zálivu, které s USA i Izraelem dokážou spolupracovat. Třeba bohaté Emiráty navázaly s židovským státem nejen diplomatické, ale také čilé obchodní vztahy. Na podobné platformě má šanci vzniknou kabinet exilových Palestinců s podporou sousedního Egypta i dalších muslimských zemí. Do financování může promluvit Evropa.
Jisté je jedno: pokud se současná izraelská vláda rozhodla pro odsun Palestinců, nikdo jí v tom nezabrání. Poškodí tak ale budoucí generace židovského státu. Tyto (zlo)činy - vyhnání, etnická čistka, uplatnění kolektivní viny, nepotrestané vraždy - totiž mrzačí i jejich vykonavatele. Vlastně především je. Zatímco postižení se - s nejzazším myslitelným cynismem řečeno - historicky uvelebí v roli oběti a právem žádají satisfakci, krátkodobě triumfující pachatelé nadlouho infikují vlastní společnost morálním relativismem, neúctou k právu a krutostí povýšenou na vlastenectví.
Češi o tom vědí své. Sotva zahojené sudetské jizvy stále hrozí zanícením. Odpovědný politik musí třikrát zvážit, zda hodlá občany takové dávce etnické nenávisti vystavit. Demokracie ze své podstaty musí trestat i domácí pachatele válečných a politických zločinů. Což čeká také Izrael, pokud ovšem hodlá demokracií zůstat. V opačném případě se židovský stát zařadí na dlouhý seznam blízkovýchodních dobyvatelů, kteří vsadili na sílu a zahodili morální kompas.
