Článek
Kardinál Dominik Duka, emeritní pražský arcibiskup, se v sobotu při kázání na cyrilo-metodějské pouti v Nitře omluvil Slovákům za Čechy, kteří je podle něj poučují o svobodě a demokracii. Slovenský premiér Robert Fico mu za to při proslovu na hradě Devín poděkoval.
Nemyslím si, že by Češi Slováky poučovali. Děje se jen to, že česká vláda zásadně nesouhlasí se způsobem, jakým slovenský kabinet přistupuje k Rusku a Ukrajině. V klíčové otázce se jednoduše současná česká a slovenská politická reprezentace neshodují. Kritika není poučování. Znamená snad, že slovenští vládní politici poučují Čechy, když říkají, že česká vláda má zájem na válce na Ukrajině, zbrojení je nesmyslné a že Západ posíláním zbraní Ukrajině živí válku?
Jde zkrátka o jiný názor, jiný pohled na Rusko. Novodobý rozdíl, který v devatenáctém století zosobňovali jeden Čech a jeden Slovák. Karel Havlíček Borovský a Ľudovít Štúr. Český novinář viděl v Rusku hrozbu, slovenský politik a básník se k němu upínal jako k nadějné budoucnosti.
Havlíček Rusko původně obdivoval, ale pobyt v této zemi ho z romantismu a slovanské vzájemnosti vyléčil. Šokovala ho zaostalost Ruska a názory, se kterými se tam setkal. „Nemohu zde všechno obšírně vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl. Osvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratřiti se. Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí nás strčiti do kapsy,“ napsal Havlíček ve stati Slovan a Čech.
Ľudovít Štúr, důležitá postava slovenského obrození a zakladatel moderní slovenštiny, psal o Rusku v knize Slovanství a svět budoucnosti. Na rozdíl od Havlíčka Štúr v zemi na východě nikdy nebyl a znal jen takové Rusko, jaké si ve své fantazii vysnil. V knize například uvádí, že všichni Slované by se měli připojit k Rusku, protože jenom tato možnost je správná a má budoucnost. To, co dnes nazýváme Západem, považoval Štúr za „shnilé a zkažené a musí uvolnit místo Slovanstvu, které vstupuje na scénu dějin jako hlavní hybná síla, přičemž předvojem Slovanstva je Rusko se svým společensko-politickým uspořádáním“. Obhajoval ruský systém samoděržaví, ve kterém měl car absolutní moc, a dokonce tvrdil, že všichni Slované včetně Slováků by měli přijmout pravoslavnou víru – sám byl přitom evangelík.
Více k tématu se dočtete zde:
Nejde jen o Štúra a Havlíčka. Rozdíly pramení také z odlišného vnímání komunistické éry v Československu. Politolog Grigorij Mesežnikov a Jan Bartoš napsali knihu s názvem Kdo na Slovensku hraje ruskou ruletu. Zabývají se kromě jiného faktem, že zatímco Češi vnímají toto období spíše negativně, na Slovensku to tak jednoznačné není.
„Proces industrializace a urbanizace Slovenska, technologické pozvednutí slovenského zemědělství, budování socialistického vzdělávacího a zdravotnického systému, všechny tyto prvky modernizace vytvářely na Slovensku předpoklad pro méně kritické vnímání nedemokratického charakteru komunistického režimu. (…) Proces normalizace po pražském jaru 1968 a po sovětské invazi se časově shodoval s pokusem o realizaci emancipačních snah Slovenska pod taktovkou komunistické strany. I tento fakt vedl ke zjemnění odporu Slováků proti režimu a částečně i proti samotné sovětské okupaci, což přispělo k méně kritickému, nebo dokonce pozitivnímu vnímání Sovětského svazu, potažmo Ruska,“ píší autoři.
„Obraz Ruska na Slovensku a mezi Slováky je z různých důvodů pozitivnější než v Česku. Více Slováků žije ve stereotypní představě o hodném Rusku, které nám vždy pomáhalo a osvobodilo nás,“ řekl mi nedávno Alexander Duleba z Institutu politologie na Prešovské univerzitě.
Opravdu není třeba se omlouvat za to, že někdo někoho poučuje. To, že se názory části Čechů a Slováků v některých otázkách nepřekrývají, je jednoduše dáno odlišnou zkušeností a výkladem historie.
