Článek
Sázkové kanceláře se opět netrefily. I znalci katolické církve svými odhady tentokrát minuli. A přece se zdá, že nový papež Lev XIV. vlastně není žádným velkým překvapením. Jde nakonec o mírnou, spíše konsensuální volbu.
Bylo by asi zvláštní, kdyby z volby nového papeže vzešel někdo názorově úplně jiný, než byl papež František. Vždyť to byl on, kdo jmenoval čtyři pětiny kardinálů, kteří novou hlavu katolické církve vybírali.
I nový papež Lev v čele církve podporuje Františkovu synodální cestu, tedy hledání podstaty víry ve společných otevřených diskuzích a shromážděních, kde je důležité slovo každého věřícího, a nikoli v hierarchickém autoritativním principu přikazování a kontroly. Tento přístup je vlastní i augustiánskému řádu, z nějž Lev XIV. vzešel a z jehož moudrosti chce čerpat.
Svatý Augustin je pozoruhodná postava zejména svým příkladem konverze, kterou popisuje jako intelektuální souboj s vnitřním citovým naladěním, přičemž obě strany „střetu“ si na cestě k Bohu nakonec musejí nějak porozumět. Rozum a cit neskládají celou víru, v té je vždy ještě něco navíc. Ale bez spolupráce citlivého rozumu a rozumného citu se k ní nikdy nepřiblížíme.
Podoba Lva XIV. s Františkem by se dala najít i v osobní historii. Jako misionář v Latinské Americe byl Robert Francis Prevost, dnes už tedy papež Lev, blízko těm nejchudším a nejpotřebnějším. V této službě spočívalo jeho kněžství, které postupně rostlo k biskupské, a nakonec i kardinálské hodnosti.
Nový papež nikdy nebyl takříkajíc církevní úředník z kanceláře. Že se uměl i proti světské moci postavit za zájmy chudých a potřebných, vylučovaných a vyháněných, to dokazuje jeho misijní působení v Peru, ale také jeho kritika současného amerického trumpismu. Prevost nejen odsoudil tvrdý postup ideologie MAGA proti migrantům, ale osobně se nasazoval i v konkrétních případech. Nakonec to byl i on, kdo kritizoval velmi specifické čtení sociální nauky církve a lásky k bližnímu, které prosazuje Trumpův viceprezident J. D. Vance a kvůli němuž se do amerického politika otevřeně pustil i zesnulý František.
Celá ideologie MAGA je z velké části živena i radikálními křesťanskými proudy, ať už evangelikálními nebo vyhraněnými částmi katolické církve. Prevost tyto katolické proudy na své peruánské misi otevřeně pacifikoval, z Peru si ale přináší i výčitku jistého zahlazování sexuálních afér kněží. Nicméně napětí mezi tím, co představuje MAGA a co Prevost, je tím, co na novém papeži přitahuje největší pozornost. Američan v Bílém domě v hodnotovém napětí s Američanem na petrském stolci. America First versus univerzální nárok božské jednoty všech, kde neexistují ti, na nichž by záleželo více či méně.
Mediálně vyhrocená pozornost je tu pochopitelná, přece jen se jedná o prvního amerického papeže, který přichází zrovna v době, kdy Amerika chtěně i nechtěně boří starý politický, bezpečnostní, ekonomický i hodnotový řád světa. Papež František byl v posledních letech chápán jako globálně působící protipól tohoto konzervativního proudu, jako symbol otevřenosti, empatie a vstřícnosti. A to i směrem k některým zkamenělým tradicím katolické církve, která musí žít v proměnách času „tady a teď“, a přitom udržovat a rozvíjet staleté dějinné kořeny a jejich proměnlivé interpretace, aby zůstala sama sebou.
Lev XIV. v tom hlavním se svým předchůdcem zcela rezonuje. Jakkoli bude jeho postup a výklad jistě odlišný v mnoha detailech, toto základní nastavení se zřejmě nezmění.
Přesto bude svět, nejen ten církevní konfesijní, velmi zajímat menší vstřícnost nového papeže k moderním genderovým otázkám, ať už jde o odmítání homosexuality jakožto nepřirozeného, neřkuli hříšného chování nebo o negativní postoj k možnosti působení žen v katolickém kléru.
Podle nového papeže „by to problém (toxické koncentrované maskulinity, vedoucí často k sexuální zvrácenosti) nevyřešilo, ale mnoho jiných by to přineslo“. Papežovi je cizí nenávist vůči „jinému“ či „jiným“, ale v základním hodnocení není na této frontě kulturních válek od amerických konzervativců příliš daleko.
Lev XIV. v sobě propojuje františkovskou snahu otevřít a oživit církev směrem k moderní společnosti (v ní má Ježíšova zvěst osobního i sociálního vzkříšení, kterou začal i své první veřejné vystoupení v roli papeže, silný ohlas) a potřebu ochránit jistoty tradiční katolické antropologie, v níž člověk nepodléhá módním proměnám za hranice přirozenosti garantované přece Bohem. Udržet obě tendence v jakési rovnováze, to není jen tak. Robert Francis Prevost to autenticky dokáže, a to byl možná hlavní důvod, proč se mohl stát Lvem XIV. Jako kdyby se i volba papeže dnes rozhodovala v širokém názorovém středu, nabízejícím každému něco.
Pontifikát Lva XIV. začíná. Papežská odpovědnost nejen za 1,4 miliardy katolíků, ale i za celý svět, jehož mediální ikonou dnes papež chtě nechtě je, může jeho názory a nastavení jistě hodně posunout a změnit. Nastupuje-li však relativně smířlivá „lví“ uměřenost a nadhled, dají se zásadní posuny těžko očekávat.
Kardinál Bergoglio do osoby papeže Františka také vstupoval jako nepříliš známý a dosti překvapivý vítěz, který snad nechystá žádné revoluční posuny. V prostředí permanentní globální nejistoty a konfliktů se nakonec stal symbolem naděje, že i odtažité staré a tuhé se může změnit v empatické pružnější živé. Ale možná to byl více zesilující efekt tohoto kontrastu než bytostná hloubka změny. Papež František to však dokázal nejen svým zajímavým a stále otevřenějším přemýšlením o křesťanské věrouce, ale především svým veřejným vystupováním, osobním kouzlem, charismatem.
Nový papež, zdá se, takovou mocnou silou nedisponuje, respektive zatím se nemohla projevit. Doposud jen velmi přesně vyplňoval všechny povinnosti, které jako papež měl – včetně tradičního zdobného oblečení, jež nahradilo strohost bílé sutany papeže Františka. Dá se to číst jako jisté znamení či symbol změny, ale na přísnější soudy je ještě brzy.
Platí totiž, že papežem se člověk nestane volbou kardinálů, ale tím, že papežem je. Přesněji, že se jím ve vlastní verzi papežství postupně stává. A na to má Lev XIV. ještě spoustu času.
