Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V USA se daří to, co v podstatě nikde jinde na světě, aspoň tedy ve velkých a důležitých zemích. Tedy udržet socialismus mimo politický mainstream. Řeč je o socialismu v tom smyslu, jak mu rozumíme v Evropě (a předpokládejme, že mu na starém kontinentě, tedy v jeho kolébce, rozumíme dobře).
Proto je tak překvapivé, když slaví socialismus i v USA svá vítězství, byť vždy dílčí. Ostrůvky nefalšovaného socialismu tam byly a jsou, příkladem mohou být třeba mladá kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová (krátce AOC) či neúnavný zájemce o prezidentský úřad Bernie Sanders. Jenže teď už nemáme ostrůvek, ale celý ostrov. A to doslova velikosti Manhattanu a okolí. Starostou byl v New Yorku počátkem listopadu zvolen Zohran Mamdani, často nazývaný rovnou komunistou (což on popírá).
Co se stalo? Zdražil roastbeef? Jablečný koláč se stal luxusním moučníkem? Obojí možná platí (všechno se zdražuje), ale není to hlavní důvod.
Sombartova kniha Warum gibt es in den Vereinigten Staaten keinen Sozialismus? (Proč není v USA žádný socialismus?) přežila a je stále relevantní ne proto, že by byla geniální, ale protože - jak nás mimochodem i dnes učí éra umělé inteligence - umět položit otázku je důležitější než na ni správně odpovědět. A vynikající otázky mají tu protivnou vlastnost, že odmítají stárnout.
Když Sombart své slavné dílo psal, byla Amerika zemí, která vysvobodila přistěhovalce z pasti evropského třídního systému. A naopak dala vzniknout silné střední vrstvě, do níž jste buď patřili, nebo chtěli patřit. Jinými slovy to byla první „třída privilegovaných“, kterou jste nechtěli svrhnout ani zničit.
To bylo podle Sombarta rozhodující. Evropský dělník se bouřil, protože věděl, že svou budoucnost nedokáže příliš ovlivnit. Americký dělník se nebouřil, protože doufal, že má šanci. První chtěl rozbít systém, protože ze své zkušenosti věděl, že se mu v něm nepodaří uspět. Druhý uvěřil tomu, že systém mu tu možnost dává, a proto o žádnou revoluci neměl zájem.
Momentálně indisponovaní milionáři
Ještě v červnu 1960 se stejnému tématu věnoval slavný spisovatel John Steinbeck v časopisu Esquire v eseji nazvané Úvod do 30. let. V ní psal, proč se sice ke komunismu i v době krize hlásila řada lidí, včetně bohatých či ze střední třídy, ale byla to ideologie salónní a bezzubá. Revoluce? Samozřejmě, ale nesmí narušit nedělní odpolední piknik.
Mimochodem, Steinbeck píše o „dočasně indisponovaných kapitalistech“, a je to zřejmě původ geniálního citátu, který je mu často připisován, byť v té slavné podobě ho spisovatel nikdy neformuloval: „V Americe nemůže zvítězit socialismus, protože pracující lidé se nepovažují za vykořisťované chudáky, nýbrž za momentálně indisponované milionáře.“
Jakou to má platnost dnes, v roce 2025? „Generace avokádového toastu“ (tedy mileniálové, zjednodušeně) je v USA první, jejíž příslušníci nemají garantováno, že se většinově budou mít lépe než jejich rodiče. Pohrdá korporacemi a chce víc žít než pracovat, ale život včetně bydlení je pro ni příliš drahý. Vysokoškolské vzdělání už absolventy automaticky nezbavuje chudoby, ale kvůli dluhům za školné ji „refinancuje“ na třicet let.
Sombart by se divil. Skoro všechny podmínky, které popsal jako „protilátky“ socialismu, víceméně padly. Nebo se významně opotřebovaly. Útesy mezi roastbeefem a jablečným koláčem už zdaleka nejsou atraktivní, s nadsázkou řečeno i proto, že mladí Američané holdují veganství a karbohydráty mají na černé listině.
Ale socialismus nevítězí ani dnes, ba naopak. Proč?
Revoluce jako série „eventů“
Za prvé: Amerika stále pořádně neví, co to socialismus je. Když Američan mluví o socialismu, myslí tím dostupné a solidární zdravotnictví, veřejné školství a funkční sociální síť. Jinými slovy: mluví o Skandinávii, případně Německu. Nebo v podstatě o kterékoli západní zemi s výjimkou Ameriky.
A to, co sami Američané považují za socialismus, není ideologické. Je to nostalgie po lepších časech. Je to vztek. Je to pocit, že Amerika - to „zářící město na kopci“, slovy bible a Ronalda Reagana - už nefunguje. A že společenská smlouva o tom, že tvrdá práce není trest, nýbrž příležitost, byla jednostranně vypovězena.
Ale není to třídní boj v tom smyslu, jak ho historicky chápeme v Evropě. Je to křik střední třídy, která se rozhodla, že ještě není proletariátem, a vážně se zamýšlí nad tím, zda je stále těmi momentálně indisponovanými milionáři.
Za druhé: přes nástup trumpismu pořád existuje systém dvou stran, který absorbuje radikalismus. V tuto chvíli zjevněji ten levicový než pravicový. Demokraté „civilizovali“ socialisty typu Sanderse a AOC a dali jim mikrofon, nikoli moc. Socialismus se stal i díky charismatu svých proponentů spíše kategorií estetickou než ideologickou nebo ekonomickou.
A za třetí: technologie dnes dávají mladým generacím formálně mnohé z toho, co dřív nabízel socialismus. Pocit propojenosti, sdílení a solidarity, byť to vše je virtuální a v podstatě nefunkční. Ale pocit je silnější než realita a mladí „socialisté“ umějí psát posty, dělat hashtagy a lajkovat, ale zorganizovat stávku nebo efektivní protest je ani nenapadne.
Revoluce v americkém podání se rozpadá na sérii „eventů“, o nichž vznikne nepočítaně epizod podcastů, ale nic víc. Socialismus umírá na útesech Substacku a OnlyFans. Individualismus přežil a přestěhoval se na sociální sítě. Nabídka je jako vždy v Americe velká, od Tiktoku až po LinkedIn.
No a pak tu máme ten New York a „komunistu“ v jeho čele. Ano, je to opět projev frustrace a nostalgie. Obyvatelé města, kde žijí nejbohatší a nejpracovitější lidé na světě (jde o dvě množiny s docela velkým průnikem, řečeno matematicky), jsou otrávení vysokými cenami všeho, včetně bydlení. Volba Mamdaniho je jejich protestem. Ale pořád je to protest statisticky těch nejúspěšnějších.
Tihle lidé nedělají revoluce. A když ano, tak jsou to revoluce, z kterých jde vytěžit globálně úspěšný merchandising a sérii nových show na Netflixu.
Sombart zapomněl na něco důležitého. Nebo si toho nevšiml, možná to na začátku 20. století ještě nebylo tak zjevné. A totiž toho, že mnohem důležitější než prosperita, promítající se do ceny bydlení a nabídky lahůdkářských obchodů, je narativ. A ten americký je prostě nepřekonatelný.
Socialismus ztroskotal na něčem mnohem silnějším než na ekonomických číslech. Ztroskotal na naději, která je dnes součástí americké genetiky. Je tím nejtěžším, co můžete zabít. Američané jsou stále těmi momentálně indisponovanými milionáři. Ano, americký sen by teď momentálně chtěli ve slevě. Ale stále žije a oni v něj věří.
