Článek
Elon Musk už není jen nejbohatší člověk světa. Ale od soboty 5. července také straník. Členskou legitimaci číslo 001 si pořídil tak, že na své sociální síti X oznámil: „Dnes vznikla strana Amerika, aby vám vrátila svobodu.“
Ale nebyl to blesk z čistého nebe. O den dřív, na Den nezávislosti, Musk otázku prohnal anketou, stejně jako když si onehdy zoufale lámal hlavu, jestli prodat 10 procent akcií Tesly. Uživatelé ho i tentokrát ubezpečili, že ano, tudíž jim boss-influencer a jeho algoritmy mohli doručit vzkaz: „V poměru 2:1 chcete novou politickou stranu a budete ji mít!“
Musk není první ani poslední miliardář na světě, který v parametrech demokracie diverzifikuje své portfolio o partaj. Ale je z nich nejmocnější. A politicky podniká v nejmocnější zemi světa.
Pokud vzápětí nezačne tweetovat, že si to s America Party ještě rozmyslel, je dobré jeho pokus brát vážně. Musk se stal politikem. Když podpoří extrémně pravicovou stranu v Německu, nebude to už jen hlas výstředního a vlivného byznysmena, ale hlas politika.
Musk hlásí, že chce měnit svět a svůj byznys k lepšímu. Ke všem svým nej- si teď přibírá i největší střet zájmů.
Kdyby mu politický zápal vydržel, a kdyby sehnal i kádry, které postaví stranu „z masa a kostí“ nebo za ni budou kandidovat, může míchat kartami. Doma i v zahraničí. Jak přesně, to se samozřejmě při Muskově notorické vrtošivosti nedá odhadnout. Zatím má jen stranu-tweet. X-Party, Musk Party. Ale i to jako faktor politiky samo o sobě stojí za pozornost.
Významnější pokusy s třetí stranou, která by rozvrátila duel Demokraté versus Republikáni, se vždycky týkaly hlavně prezidentských voleb. V těch ale Musk jako rodilý Jihoafričan kandidovat nesmí. Takže nějaký jeho klon s rodným listem made in USA? Kdo ale, když celé Muskovo podnikatelské a politické universum působí jako jedna one-man show?
Je těžké si představit, že by se Musk v politice dobrovolně upozadil a nechal - mimochodem, za své peníze - vystoupat jinou hvězdu. To se příčí jeho letoře a je to hlavní důvod, proč jeho politická kariéra působí spíš jako zkušební start rakety než bytelný a domyšlený projekt.
S třetí stranou, zvanou Progresivní, získal v roce 1912 Theodore Roosevelt plných 27 procent hlasů. Tehdy se strany sice rodily jinými postupy, ale pohnutky mohly být podobné: exprezident Roosevelt partaj založil poté, co se rozešel se svým nástupcem Williamem Taftem, kterého si původně sám vybral a ke kterému míval blízko. Oba byli republikáni, takže výsledkem prezidentských voleb 1912 (Taft skončil až třetí) nemohlo být nic jiného než vítězství demokratického kandidáta Woodrowa Wilsona. (Který pak mandát obhájil a v roce 1918 stál u vzniku Československa).
Ani ve Spojených státech není tradiční systém dvou stran daný provždycky. Volby ho mění třeba v Rakousku, možná změní ve Velké Británii. Musk je ale od něčeho takového hodně daleko. Už jen k tomu, aby „míchal kartami“ až tak jako Roosevelt nebo v 90. letech Ross Perrot, by napřed musel do skutečné politiky investovat spoustu skutečného úsilí a skutečné trpělivosti.
A hlavně by tomu celému nesměl šéfovat sám, jak je zvyklý. Musel by - skutečně, ne jen na síti - poslouchat a brát v úvahu, co říkají jiní, například na politickém grémiu nebo v poslaneckém klubu strany Amerika. Pokud takové orgány v rámci vnitrostranické demokracie vzniknou.
Byly doby, kdy se i ty nejdůležitější politické strany zakládaly v hospodách. Protože takový nápad vyžadoval shromáždění nezanedbatelného počtu lidí, kteří si museli ověřit, že vidí věci zhruba stejně, podle toho zformulovat nějaké prohlášení a pokud možno zvolit, kdo to povede. To byly tradiční postupy, které odpovídají tomu, jak smysl politických stran vidí politologická literatura. Dodnes.
V 21. století je ale klidně možné, aby politickou stranu s historickým potenciálem založil majitel sítě X svými slovy na síti X. V nezkrotné pýše, že takhle to stačí a že se rozumí samo sebou, že to lidi zajímá a že ho budou následovat. Strana jsem já. Muskův projekt je zatím syrový, ale už tohle na něm znepokojuje.
