Článek
„Tím nejdůležitějším v našich životech je štěstí,“ říká Nigel Farage v rozhovoru v Sunday Times s nonšalancí, s jakou obvykle na fotkách drží sklenici piva nebo vína. A možná právě v tomto zdánlivě banálním postřehu se skrývá klíč k pochopení nejen dnešní britské, ale celé evropské politiky.
A je nejvyšší čas o tom mluvit: podle průzkumu preferencí YouGov, který přesně po roce od loňského vítězství labouristů přepočítával podporu na parlamentní křesla, by strana Reform UK získala ve volbách 271 křesel. Teď jich má pět.
Farage, muž, který čtyřikrát poměrně těsně unikl smrti (včetně letecké havárie v roce 2010) a nyní se chystá „svrhnout“ britský parlamentní systém, představuje něco víc než jen další populistickou vlnu. Ukazuje, jak křehké jsou naše demokratické instituce ve chvíli, kdy se štěstí stane politickým programem.
Protože instituce, dobře postavené a ověřené časem, máte vždycky. Štěstí mít můžete, ale nemusíte.
Farage má dar říkat banality tak, jako kdyby oznamoval světové objevy. Když tvrdí, že ministrům chybí odbornost, že se vyměňují každých osmnáct měsíců a že skutečnou moc drží úředníci, popisuje realitu, kterou dobře známe. A Britové dokonce intimně, už od dob seriálu Ano, pane ministře.
Návrh na reformu podle amerického modelu – odborníci v kabinetu místo politiků, kontrola parlamentními výbory místo politických her – zní proto překvapivě rozumně. Jen počítá se štěstím: aby takový systém fungoval, budou ho potřebovat jak politici, kteří ty odborníky budou hledat a jmenovat, tak zejména voliči.
Že současný systém funguje chabě, se shoduje většina politiků. Ti z establishmentu tvrdí, že je třeba se ho snažit opravit. Farage je radikální, navrhuje demontáž – a „pak se uvidí“.
Ale co když se neuvidí?
Trochu to připomíná situaci po brexitu. Británie odešla z EU, a teprve pak začala přemýšlet, jak přesně to udělat a jestli to náhodou nebyla chyba. Řeklo by se, že britská brexitová patálie bude dostatečným důvodem, proč Farage jako jednoho z jejích architektů ignorovat.
Jenže zatímco se politici mořili s dopady brexitu, Farage sbíral body a sympatie veřejnosti v reality show. Pořad „I'm a Celebrity… Get Me Out of Here!“ se vysílal v listopadu a prosinci 2023, a Farage, který strávil v džungli pod dohledem kamer 23 dní, skončil na třetím místě. S honorářem 1,5 milionu liber byl nejlépe placeným účastníkem v historii soutěže. A dnes je reálně možným budoucím premiérem.
Jestliže je Faragova strana nejsilnější v průzkumech voličských preferencí, je to do značné míry předzvěst toho, co čeká i další evropské země. Farage je jedním z mnoha „šťastných generálů“, kteří těží z rozkladu tradičních politických struktur. Když tvrdí, že „pokud nedám mladým mužům hlas, počkejte, co přijde po mně“, je to bonmot a varování, ale zároveň i celkem realistická předpověď.
Evropské liberální elity dělají stejnou chybu jako jejich americké protějšky před Trumpovým nástupem. Farage a jemu podobné bagatelizují jako klauny, místo aby pozorně sledovaly jejich vzestup.
A pak je tu ta již zmíněná „teorie štěstí“. Štěstí se stalo náhradou za politické vize, náhoda za strategii, impulz za ideologii. Covidové lockdowny, které Farage označuje za „největší chybu v historii v mírových dobách“, skutečně změnily společenskou psychologii způsobem, který jsme dosud plně nepochopili.
Když hovoří o „sociálním rozkladu“ a o generaci mladých mužů hledající svou identitu, popisuje fenomén, který rezonuje v celém západním světě. Jeho schopnost dávat jména věcem, které lidé pociťují, ale neumí artikulovat, je právě tím, co ho činí nebezpečným.
A úspěšným.
Populismus má svou vlastní logiku eskalace. Není to setrvalý stav, ale proces. Populismus je v tomhle podobný progresivismu: jeho proponenti nebojují jen s politickými oponenty, ale i s vyzyvateli z vlastních řad, pro které se dřív nebo později stanou málo radikálními a razantními.
Farage zatím celkem šikovně kalibruje svou pozici. Ví, kde je hranice mezi kontroverzí a společenskou nepřijatelností, takže se distancuje od Tommyho Robinsona (kvůli kterému se nepohodl se svým dřívějším příznivcem Elonem Muskem), ale zároveň má pochopení pro Andrewa Tatea. Otázka zní: Co se stane, až bude muset tuto hranici posunout, aby si udržel pozornost?
Evropa si tenhle britský experiment s „vizionářem politického štěstí“ nemůže dovolit ignorovat. Když Farage říká, „pokud mě nebudete brát vážně, tak počkejte, co přijde po mně“, je to samo o sobě šikovná demagogie. Protože ono je to přesně naopak: „co přijde po nás“ není důvod, proč Farageho a další vzít na milost, ale proč je nevolit a hlavně nikdy nepodcenit.
Co přijde po Ficovi, Orbánovi nebo třeba Turkovi? Nevíme. Ale z křivky eskalujícího populismu víme, že to bude nepochybně něco ještě horšího. Naší snahou má být, abychom se to nikdy nedozvěděli.
