Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dvacátého šestého března uběhlo 25 let od okamžiku, kdy byl Vladimir Putin v prvním kole a s neskrývanou podporou Borise Jelcina i značné části demokratických elit poprvé zvolen prezidentem Ruské federace. Státní televizní stanice Rossija 1 k tomuto výročí připravila dvouhodinový dokumentární film s poněkud nepřesným názvem Rusko. Kreml. Putin. 25 let. Bonton ruských oficiálních médií v poslední době velí ta čtyři léta, kdy pánem Kremlu nebyl Putin, ale Dmitrij Medveděv, zkrátka nevidět.
Film byl odvysílán v neděli 4. května večer, ale již nejméně týden předtím byl kriticky rozebírán analytiky nezávislých emigrantských médií. Ti však při nejlepší vůli mohli z traileru a dostupných informací o okolnostech jeho natáčení vyčíst jen málo zajímavého.
Autorem filmu a zároveň tím, kdo klade otázky, je Pavel Zarubin – novinář, který ruského prezidenta již nějakou dobu následuje na každém kroku a který byl pro tuto roli nejspíše vybrán pro naprostou absenci jakýchkoliv vlastností s výjimkou jediné: patolízalství. Spoluautorkou je pak Saida Medveděvová; ta si údajně získala přízeň vyšších politických a církevních kruhů, když natočila film, v němž pseudovědeckými metodami dokazuje zázračné vlastnosti vody (především té pravoslavné a svěcené).
Dále si komentátoři všimli kulis filmu – odehrává se převážně v Putinově služebním bytě v Kremlu, který je zařízen v honosném stylu „ruského empíru“ – s jeho všudypřítomným zlatem, zvlněnými draperiemi a vyšívanými tapetami. Ani z toho ovšem nelze nic moc vyvodit: tento pseudoklasicistní duch ostatně kremelskému paláci vdechl jeho dlouholetý správce Pavel Borodin ještě za vlády prezidenta Borise Jelcina.
Dohady, že okázalá nádhera odkazující k carismu 19. století má ve filmu upevnit představu o Putinovi jako samoděržavném vládci, se však nenaplnily. Putin se uprostřed té nevkusné nádhery pohybuje nejistě, je zřejmé, že v bytě bývá málokdy. A imperiální pozlátko má zjevně sloužit spíše jako kontrapunkt scénám, kdy filmovému štábu během rozhovoru nalévá kefír a nabízí banány ještě zabalené v celofánu i s cenovkou.
Putin chce i nadále vypadat jako skromný člověk ze sídlištního dva plus jedna s žigulíkem zaparkovaným na dvoře, jak ho známe z počátků jeho politické kariéry. Jen okolnosti, nezbytnost sloužit lidem, obětovat se národu, ho nutí trávit život v tomto pro něj nepřirozeném prostředí. Trochu to působí, jako by chtěl konkurovat svému politickému rivalovi Volodymyru Zelenskému a převzít hlavní roli v pokračování jeho seriálu Služebník lidu.
Tato pověstná červená nit „skromného člověka, který má blízko k lidu“, se vine celým filmem: v barvotiskových budovatelských vložkách, které zaplňují pauzy mezi jednotlivými rozhovory a rytmizují film, si vřele povídá s tkadlenami z konfekčního závodu v Ivanovu, se soustružníky z tankového závodu Uralvagonzavod, s dojičkami a sadaři; objímá se s chudými, ale statečnými babičkami, na které se svalila živelní pohroma, s veterány, s nezlomnými obyvateli Donbasu a vdovami padlých vojáků… ale hlavně s dětmi, které jsou z jeho vřelých objetí někdy doslova konsternované.
Zde je třeba podtrhnout jistou důslednost, s níž Putin pracuje na své image od samotného počátku. Již v záběrech z prvních dvou filmů, které o něm v době jeho předvolební kampaně a prvního roku vlády (2000–2001) natočil dokumentarista Vitalij Manskij (dnes ředitel festivalu Artdocfest/Riga, v Rusku prohlášený za „zahraničního agenta“), je tato snaha zůstat s lidem a sloužit mu zřetelně zformulovaná.
A z nepoužitých odřezků filmového materiálu z té doby, které Manskij o téměř 20 let později sestříhal a okomentoval ve filmu Svědkové Putinovi (2018), je zřejmé, že byla od počátku také hlavním pilířem jeho politické strategie: „Většina obyvatelstva pociťuje určitou nostalgii (po SSSR, pozn. autora). Vzít lidem všechno bylo nesprávné. Je to část jejich života. Copak jsme to všechno mohli jen tak vzít, vyrvat z kořenů a vyhodit? Jako by vůbec nežili? Ve vztahu ke generaci našich rodičů to bylo velmi kruté,“ říká Putin Manskému, když mu vysvětluje, proč se rozhodl vrátit „obyčejným lidem“ starou sovětskou hymnu.
V novém filmu může Putin s upokojením konstatovat, že svůj program splnil. Vrátil lidem všechno: nejdřív vzpomínky na slavné vítězství ve Velké vlastenecké válce, potom ztracenou prosperitu a nakonec i Krym a velmocenskou hrdost, díky níž se Rusko dokázalo ve fatálním okamžiku postavit „kolektivnímu Západu“, který ho chtěl zničit.
Jak v jednom z komentářů k traileru filmu podotkl šéfredaktor vydání Novaja Gazeta Jevropa Kirill Martynov, Putin ve svém izolovaném kremelském příbytku působí jako Josif Stalin na populárním dobovém plakátě, kde generalissimus sedí v noci u stolu s rozsvícenou lampičkou a „(…) v Kremlu si dělá starosti o každého z nás“, jak hlásí nápis na plakátě. A dodal, že Putinovi na rozdíl od Stalina ale chybí to zásadní: velké vítězství.
A skutečně, válka na Ukrajině je ve filmu ukázána spíše v martyrologickém klíči: Podívejte se, co nacistická sběř udělala našim lidem (parafrázuji). Kdežto vítězství mohou být vzhledem k naprostému strategickému debaklu ve více než tříleté válce s Ukrajinou ukázána jen dílčí, „malá“, přičemž často v dechberoucím cynickém tónu: Tak vypadají například záběry z Mariupolu, který, jak se ve filmu tvrdí, zničili ukrajinští nacisté a který je dnes díky úsilí ruských osvoboditelů zase jako ze škatulky a kvete v něm mírový život. O tom, že se tak děje na kostech desítek tisíc mrtvých ukrajinských mariupolských obyvatel, pochopitelně nepadne ani slovo. A stejně tak zvěrstva na civilním obyvatelstvu samozřejmě odhalili slavní osvoboditelé okupované Kurské oblasti – nikoliv ukrajinská armáda v Buči a okolí Kyjeva, když se odtud podařilo vyhnat okupanty.
Absenci „velkého vítězství“ však autoři filmu vyřešili překvapivým způsobem, který prozrazuje mnohé o Putinových neuralgických a zřejmě i slabých místech. Div ne tematickým těžištěm filmu je druhá čečenská válka. Válka s terorismem, kterou Putin „musel“ rozpoutat, aby zachránil vlast před zánikem. Válka, ve které podle něj Západ naplno projevil své „pokrytectví“, když stranil čečenským separatistům a přál si rozpad Ruska. Válka, kde Putin prokázal osobní odvahu a dosáhl nezpochybnitelného „velkého vítězství“.
Putinovo vyprávění o bezmála osobní účasti v bojových akcích na Kavkaze působí z úst člověka, který za celou dobu války na Ukrajině jedinkrát nenavštívil vojáky v zákopech, jako klasický případ psychologické kompenzace. A dva své zjevné zločiny té doby, které připravily o život stovky lidí – brutální likvidaci teroristických útoků v Beslanu a v moskevském divadle na Dubrovce –, naopak odbude jednou větou. V tomto případě jde zase evidentně o psychologický efekt vytěsnění.
„Pokrytecký Západ“ to z Putinových úst hojně schytává během celého filmu. Ale nic zásadně nového se divák nedozví. Jen Putinova teorie o západní katolicko-protestantské civilizaci, která je založena výhradně na materiálních požitcích, a civilizaci ruské (zahrnující i Bělorusko a Ukrajinu), která vychází především z podstaty mravně-duchovní, je stále okoralejší a schematičtější. Spíše než polyhistora, na kterého se Putin v poslední době pasoval, prozrazuje stárnoucího a izolovaného člověka, který se upjal k pár knihám a myšlenkám – v linii od filozofa Danilevského s jeho úpadkem západní civilizace a nástupem civilizace slovanské přes ruského hegeliána Ivana Iljina, který rozvíjel teorii „specifického ruského ducha“, až po Lva Gumiljova s jeho teorií „etnogeneze“ a „pasionarity“ –, které již nedokáže překročit.
Skutečně upřímný a vřelý vztah však Putina nejspíše váže jen k caru Alexandrovi III., pohromě liberálů a obránci tradičních hodnot, jehož portrét je zároveň s bílým pianinem asi jediným živým prvkem v Putinově mrtvolně-erárním kremelském bytě. Dnešní vládce Kremlu, který se chce svému předchůdci podle všeho rovnat, jen přeskočil tu část jeho životopisu, kde se píše o jeho vztahu k válce: „Za mírnou zahraniční politiku byl Alexandr III. přezdíván ‚mírotvorcem‘: Za léta jeho vlády se Rusko neúčastnilo ani jednoho závažného válečného konfliktu.“
