Komentář: V Německu se vede selská válka

V Německu se vede selská válka. Tedy, ne dnes a ne doslova. Německá selská válka se vedla a k hrůznému konci dovedla roku 1525, tedy přesně před pěti sty lety. Půltisícileté výročí je v řadě německých měst, které byly před tisíciletím „u toho“, připomínáno výstavami, divadly a historickými rekonstrukcemi a diskusemi. Věru, že je co diskutovat. Nejen „co se tehdy přesně stalo“, ale také „co to znamená pro nás“. Tyto diskuse mohou přitom být podnětné i pro Čechy. Jednak tím, že německá selská válka tehdy před půltisíciletím měla také svou českou inspiraci – a jednak tím, že aktualizační otázky, vznášené v současném německém připomínání, platí v mnohém i pro společnost českou. A zdaleka nejen pro ni.

Oč šlo tehdy? V zásadě o to, co připomínají souhrnná hesla těchto akcí. Šlo o „Freiheyt!“ a „Gerechtigkeyt!“ (ano, takto, s archaizovaným pravopisem), tedy o svobodu a spravedlnost pro poddané. To už leckomu připomene trojjediné heslo francouzské revoluce. Zde by však třetím výkřikem mělo být „Glaube!“, tedy víra. Německá selská válka totiž vzešla také z reformace.

Reformaci zahájil Martin Luther roku 1517 – a během několika let se po Evropě rozvětvila do mnoha proudů, umírněných i radikálních, mystických i politických, svářících se i propletených. Právě selská válka je případem, kdy se mystické a politické navzájem potencuje. Na jedné straně vznikla z požadavků sedláků (a obecně nižších vrstev) ve Švábsku, aby i jim přinesla reformace něco praktického; prvním ze selských Dvanácti artikulů byla svobodná volba farářů, další pak většinou žádaly zmírnění (nikoli přímo zrušení) feudálního systému povinností.

Na druhé straně se duchovním vůdcem vzbouřených sedláků stal jeden z nejsofistikovanějších teologů doby, Thomas Müntzer (o jehož životě a myšlení vyšlo v souvislosti s výročím několik knih). Müntzer byl původně zpovědník v ženských klášterech a čtenář pozdně středověké mystiky. Pak Lutherův stoupenec (který se mimochodem demonstrativně oženil s uprchlou mniškou o tři roky dříve, než totéž udělal Luther). Pak myšlenkový radikál, který z mystických úvah o bezprostředním působení Ducha svatého v lidském srdci vyvodil úplné odmítnutí dobových pořádků nejdřív církevních, a potom i těch světských.

Pak už to šlo ráz na ráz, tak jako to u lidových povstání bývá. Povstalci něco žádali, páni nic nedali. Povstalci začali rabovat a zabíjet. I Luther, původně se za sedláky přimlouvající, se zuřivě postavil proti nim. Před rozhodující bitvou vedl Müntzer vznícené kázání, že nastal boj Krista s Antikristem a že duha nad bitevním polem je božským znamením, že Bůh s nimi uzavírá novou věčnou smlouvu jako s Noemem dle deváté kapitoly Genesis. A pak sedláci tu bitvu projeli, načež nastalo masové zabíjení. Müntzer byl chycen, mučen a popraven. Albrecht Dürer si tehdy nakreslil obrázek probodeného sedláka, jemuž kopí trčí ze zad k nebi. Jen se neví, co si o celé selské válce myslel.

Podle Dürerovy kresby vznikla v čase NDR socha; a ta stojí před kostelem ve městě Mühlhausen, kde Müntzer prováděl svoji radikální reformaci a odkud vyšel se sedláky k oné osudové bitvě. Ovšem, je to již jen bývalý kostel, v témže čase NDR proměněný v dobové muzeum selské války. To je totiž paradoxní druhý život oněch tragických událostí: Němečtí komunisté si z nich udělali klíčovou událost svého výkladu národních dějin, legitimizující jejich dobovou „pokrokovou“ vládu. Dnešní výstava v Mühlhausen ovšem připomíná, že neméně se k odkazu vzbouřených sedláků hlásili nacisté: Sedláci, toť přece to „zdravé jádro národa“. Selská válka, toť přece předobraz bojů NSDAP, partaje „socialistické“!

Celé Mühlhausen je však svého druhu muzeem. Kdo sem dorazí z některého většího německého města, jako by se propadl o několik desítek let zpátky, ne-li přímo do let oné NDR. Překrásné středověké město – dnes však zjevně zchudlé a zaostávající a naštvané. A to ještě pořád aspoň trochu žijící z turistů a nyní z onoho obnoveného zájmu o Müntzera a selskou válku. Jsou v krajích bývalé NDR městečka ještě daleko chudší a naštvanější.

Českého návštěvníka už ta několikanásobná paralela bije do očí: Selská válka jako naše husitské hnutí. Müntzer jako postava spojující některé rysy Husovy a Žižkovy. Komunistické přitírání k sociálním a duchovním hnutím minulosti. Mühlhausen jako tolikerá kdysi půvabná a významná, dnes zaostalá a naštvaná městečka někde pod českou stranou Krušných hor. I to odcírkevnění na obou stranách hor je ostatně podobné.

Mimochodem, Müntzer na své duchovní pouti navštívil roku 1521 i Prahu, marně doufaje najít ještě ony staré bojovné husity, a nacházeje již jen vyšeptalé veleopatrné kališníky. Do prázdna tu vyzněl jeho Pražský manifest. Na Betlémskou kapli, kde měl jedno ze svých kázání, umístili pak desku komunisté (kdepak asi ta deska je?).

Paralela však jde ještě dále. Jde k současnému naštvání na řád, který se nejeví jako spravedlivý (a konkrétně v Německu: který není schopen zaručit bezpečnost, kdyžtě co pár týdnů někdo někoho pobodá ve vlaku či na tržišti). V jiném malém a půvabném německém městě Merseburgu visí na jedné zdi plakát s německou vlajkou a nápisem „Nevědí, co činí“. To jsou Ježíšova slova na kříži. Co však znamená ona aktualizace? Kdo jsou ti „oni“ a co je to, co je činěno špatně, tedy proti potřebám německé společnosti? Konkrétně pak: Je to namířeno proti AfD, využívající oné naštvanosti, nebo na podporu AfD? Nebo ještě jinak? Symbol je to tedy silný, ale stejně ambivalentní jako ten Dürerův probodený rolník.

Ještě v jiném německém městě, tentokrát ve slavném a prosperujícím „goethovském“ Výmaru, připomíná výstava dějiny meziválečné výmarské republiky – též, jež se pokusila vybudovat řád demokratický a sociální, ale v níž sílilo ono naštvání, kterého využila ona NSDAP. Výstava ovšem připomíná také současnou diskusi, v níž někteří hovoří o opakování „výmarské situace“ a o paralele mezi NSDAP a AfD – a jiní o přivolávání katastrofy i skrze tuto paralelizaci.

Ještě pak v jiném německém městě, tentokrát v univerzitním a tudíž také celkem prosperujícím Halle, je německá selská válka aktualizována ještě jinak: Výstava „Planetární rolníci“ na kdysi biskupském hradě – dnes galerii – Moritzburg připomíná současná hnutí na „globálním jihu“, v nichž se spojuje protest sociální s protestem ekologickým. I tady, na nádvoří Moritzburgu, figuruje v aktualizované a „globalizované“ verzi onen Dürerův probodený sedlák.

Mnohé se podobá. Jen ten müntzerovský optimismus - ta víra, že brzy již nastane „Freiheyt!“ a „Gerechtigkeyt!“ – jaksi schází. Víra dnes – víra křesťanská i jiná – nemůže být jiná než víra „všemu navzdory“.