Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Jaké jsou příčiny této krize? Kde se ve francouzské společnosti bere tolik násilí? A dokáží Emmanuel Macron a jeho vláda najít způsob, jak narůstající společenskou nespokojenost utišit?
To jsou otázky, které si dnes ve Francii klade asi každý.
Sobotní protestní mobilizace proběhla pod heslem „proti drahotě“ a navázala na týdny trvající demonstrace francouzských středoškoláků. Ti od konce září s pomocí okupačních stávek a pouličních protestů prakticky paralyzovali školský systém. Díky inteligentnímu vystupování, překvapivé politické zralosti a jasně zformulovaným požadavkům si zároveň získali sympatie drtivé části společnosti, politiků i médií.
Dnes už málokdo pochybuje, že školní budovy na maloměstě a periferiích velkých měst jsou často v zoufalém stavu, že chybí tisíce učitelů a že digitalizovaný systém podmiňující přechod na vysokou školu (Parcoursup) způsobuje stres studentům i jejich rodičům. A především, že to všechno mládež ze sociálně slabších čtvrtí zahání do nerovného postavení: dobré vysoké školy jsou zkrátka pro vyvolené.
Potud je všem všechno jasné – reforma školství je nutná. Faktorem, který veřejné mínění rozděluje, je násilí, které demonstrace od určité chvíle provázelo jak ze strany studentů – maskovaní radikálové tvrdě útočili na policii, zapalovali popelnice, auta a dokonce i školy –, tak ze strany policie. Její zásahy byly často brutální a vyžádaly si na straně studentů vážná zranění.
Zjednodušeně řečeno, pravice začala vyzývat k nastolení pořádku a posílení policie, levice k postihu policistů překračujících své pravomoci. A v atmosféře rozjíždějící se prezidentské kampaně se ze vzájemného obviňování z podpory násilí přirozeně stala politická karta.
Sobotní demonstrace měla být původně především projevem solidarity se středoškolským hnutím ze strany odborů, ale i ze strany hnutí žlutých vest a dalších protestních iniciativ, které v uplynulých deseti letech tak či onak kritizovaly sociální a ekonomickou politiku státu.
Její nečekaný rozsah i prudká radikalizace, a především to, že se francouzská vláda nechala zaskočit a nedokázala zvládnout vlnu násilí, která zaplavila ulice francouzských měst, odhalily daleko hlubší problém: dnešní vedení francouzského státu je v očích většiny lidí nelegitimní.
Důvodů pro to je celá řada – od neschopnosti zastavit spirálu zatahující Francii do katastrofální zadluženosti, přes klesající kupní sílu obyvatel a pocit nedostatku, v němž dnes podle průzkumů veřejného mínění žije devět milionů obyvatel země, až po naprostou odtrženost vládní garnitury a elit od problémů běžných Francouzů.
Tím nejhlavnějším je ale všeobecný pocit, že je vláda nereprezentuje. A to minimálně od chvíle, kdy se Emmanuel Macron v roce 2024 rozhodl pro riskantní a v očích mnohých nesmyslný krok. S cílem upevnit své pozice tváří v tvář vítězství krajní pravice ve volbách do europarlamentu tehdy rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil předčasné volby.
V těch oproti jeho očekávání s převahou zvítězilo Národní sdružení Marine Le Penové a Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona, tedy krajní pravice a krajní levice. Nicméně francouzský prezident jmenoval menšinovou vládu vedenou kabinetně dosazeným premiérem Sébastienem Lecornuem, která vítěze voleb z podílu na moci vyřadila.
Valná většina francouzských voličů se tak po právu cítí podvedená. Dnešní vládu vnímá jako umělý konstrukt, jehož jediným cílem je udržet Macronův vliv na dění v zemi do konce jeho mandátu. A zdá se, že právě nedělní projev francouzského prezidenta - který se k dramatickým událostem vyjádřil vůbec poprvé a podle mínění snad úplně všech komentátorů nenabídl nic, co by mohlo situaci uklidnit - může být poslední kapkou, která v politickém vzduchoprázdnu nastalém šest měsíců před prezidentskými volbami spustí nekontrolovatelný, ne-li revoluční pohyb.
Dá se říct, že hněv, který ovládl Francii, je do značné míry spravedlivý. A je třeba mít na paměti, že obzvláště ve Francii byly hněv a spravedlivé rozhořčení vždy také motorem pokroku.
„Když se hněv opírá o mravní argumenty a dokáže se zařadit do kontextu nápravy nespravedlnosti, může mít mocný účinek na kolektivní proměny společnosti,“ píše ve své knize Výbušná modernita socioložka Eva Illouzová, která se zabývá analýzou vlivu lidských emocí na dějinné zvraty.
Jinými slovy, když je společenský hněv vyvolán odporem k diskriminaci a snahou šířit demokratickou kulturu rovnosti, dá se považovat za legitimní. Potíž nastává ve chvíli, kdy se spravedlivý hněv zvrtne v bezhlavou zlobu a násilí, které lidi připravují o schopnost racionálně uvažovat.
V tu chvíli zpravidla nastupují politické extrémy a populisté a začínají nabízet jednoduchá řešení. Z úst Marine Le Penové už v neděli zazněla mnohými očekávaná slova o nutnosti posílit bezpečnostní složky, nastolit pořádek v ulicích a příliš odbojné studenty ve školách podrobit disciplinárním řízením. Další krajně pravicový prezidentský kandidát Erik Zemmour dokonce navrhuje účastníky demonstrací - což jsou v jeho očích především přistěhovalci - zbavovat francouzského občanství a vyhošťovat je.
S konstruktivním návrhem kupodivu přišel ten, kdo je nejčastěji obviňován z podněcování nepokojů uplynulých týdnů, lídr krajní levice Jean-Luc Mélenchon. Navrhuje Macronovi vrátit se k požadavkům studentů a vyjít jim vstříc.
Konkrétně uvolnit do právě připravovaného rozpočtu prostředky na nápravu situace ve školství a zrušit systém Parcoursup. A také co nejrychleji odškodnit obchodníky, kteří během rabování přišli o majetek, a zmrazit cenu nafty, jejíž zdražování kvůli dění na Blízkém východě vhání značnou část Francouzů do stavu nouze.
Tento recept je ale pro Lecornuovu vládu svázanou hlubokým deficitem státní kasy a zájmy francouzského průmyslu nepřijatelný. Nějaký způsob, jak situaci uklidnit, nicméně najít musí. V opačném případě povede Macronova neschopnost jednat jen k dalšímu násilí.
