Studenti otřásají Francií: Z čeho pramení jejich hněv

/Od spolupracovníka ve Francii/

Když učitelé z Lycea Antoina de Saint-Exupéryho na pařížském předměstí Créteil ve čtvrtek 17. září vyhlásili stávku, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že o dva týdny později z této jiskřičky vzplane doslova celá Francie.

Jen za uplynulý týden byly během protestů zatčeny tisíce středoškoláků a zraněny stovky demonstrantů a policistů a v plamenech skončily nejen umělohmotné popelnice a policejní auta, ale i celé školní budovy, například v Nantes a Metách.

K učitelům créteilského lycea se po pár dnech připojili také jeho studenti: Vyhlásili okupační stávku a vystoupili s vlastními požadavky, které shrnuli do hesel na transparentech a plakátech zdobících školní budovu: „Dejte nám šanci uspět“ či „Vzdělání je právo, ne privilegium“.

Vlna okupačních stávek pak zachvátila Francii v rekordním čase. Týden po Créteil už stávkovalo 61 škol v deseti departementech:

„Chceme od vlády více peněz na vzdělávání, méně žáků ve třídách, více učitelů, zkrácení vyučovacího dne a změny v podmínkách přijímání na vysoké školy,“ shrnuje pro Seznam Zprávy požadavky stávkujících středoškoláků Josip z pařížského Lycea Paula Valéryho.

Středoškolské protesty nejsou ve Francii nic nového. Protestní hnutí středních škol tu má svou dlouholetou tradici táhnoucí se od května 1968 a dnes je představuje řada asociací a odborových organizací, které většinou jednají ruku v ruce s těmi vysokoškolskými a nezřídka si dokážou vynutit změny ve školské legislativě.

A nic překvapivého není ani na tom, že první jiskra přeskočila právě z Créteil. Tato předměstská obec, vybudovaná na zelené louce jako sociálně-urbanistický experiment francouzského „lokálního komunismu“, je společně s komunami Ivry, Vitry, Saint-Denis a dalšími jednou z podstatných součástí pověstného „rudého pásu“, který se od dvacátých let tu více, tu méně zatahoval kolem francouzského hlavního města.

Právě v logice tradiční konfrontace chudých předměstí s bohatou metropolí situaci stávkujících studentů vysvětluje patnáctiletý Širaz: „Mezi průměrnou úrovní lyceí v Paříži a na předměstích je obrovský rozdíl a člověk z toho propadá beznaději. Tvrdí nám, že jsme si všichni rovni. V tom případě ale není žádný důvod, proč bychom měli snášet tyhle mizerné podmínky jenom proto, že nežijeme v hlavním městě,“ řekl agentuře AFP.

Co má na mysli oněmi mizernými podmínkami? Budovy základních a středních škol (ve Francii jsou zpravidla spojené) mimo centrum Paříže a dalších velkých měst jsou často v dezolátním stavu. Padající stropy, prasklé trubky, antisanitární záchody či množící se krysy jsou vděčnými tématy, která studenti v podobě virálních videí šíří na TikToku či Snapchatu.

Za zábavnými příspěvky na sociálních sítích je více pravdy, než by se dalo v případě třetí nejbohatší evropské země předpokládat. Šest z deseti francouzských škol bylo postaveno před rokem 1980, polovina pak během rekonstrukce Francie po druhé světové válce a řada dokonce před rokem 1914. Od Mitterrandovy éry s jejím štědrým sociálním systémem je tento sektor soustavně podfinancován.

A je tu ještě jeden závažný problém: Na začátku letošního školního roku chyběli v každé druhé francouzské škole učitelé. Na vině jsou především nízké platy, které mladé lidi s pedagogickým vzděláním nedokážou motivovat pro práci na předměstích a v depresivních regionech.

K tomu je třeba připočíst zklamání odborů a nejrůznějších asociací sdružujících pedagogy, rodiče i samotné studenty.

Jejich zástupci byli loni kooptováni do institucionalizované Občanské dohody o dětském čase, jež měla prosadit reformu v mnohém zkostnatělého francouzského školského systému – především zrušit přetěžování dětí způsobené nestandardním školním týdnem: Děti chodí do školy jen čtyři dny, ale vyučování mají nezřídka od osmi do 18 hodin. A také zkrátit vyučovací hodinu, která ve Francii na rozdíl od zbytku Evropy trvá 55 minut.

Obojí zástupci občanských iniciativ odsouhlasili, mimo jiné i na doporučení chronobiologů, kteří zkoumají vliv přílišné zátěže na organismus mladistvých. Ale i když tento reformní proces původně inicioval sám prezident Emmanuel Macron, na závěry „občanské dohody“ vláda dodnes nijak nezareagovala.

Po „mobilizaci“ na začátku posledního zářijového týdne stoupl počet stávkujících středních škol na 180. Zároveň také narůstal počet střetů s policií a zadržených studentů.

Tato prudká akcelerace však nenastala sama o sobě. Zjevnou roli v tom sehrály sociální sítě – především rychle se šířící záběry nepřiměřených zásahů policie a zbitých studentů (jeden z nich přišel o oko), které v tradičně solidární Francii vyvolaly bouřlivou reakci.

Ale svou roli sehráli i politici. Stávkující z Créteil podpořil Louis Boyard, místní poslanec za radikálně levicovou Nepoddajnou Francii Jeana-Luka Mélenchona, který se v plamenném projevu obrátil přímo na Emmanuela Macrona: „Tohle je pěkný vzkaz od mládeže z předměstí – chtějí po vás jen svobodu, rovnost a bratrství. Ale když jim je nedáte, přijdou a vezmou si je sami,“ tepal levicový poslanec, obklopený davem studentů, francouzského prezidenta.

Jestliže jeho projev rozehřál jižní francouzská předměstí, pak studentům z těch severních dodal odvahy starosta tradičně levicového Saint-Denis Bally Bagayoko, zvolený rovněž za Nepoddajnou Francii.

Zazpíval si se studenty Marseillaisu, ale pokusil se také vlastnoručně uhasit popelnici, kterou v jeho přítomnosti zapálili z jeho pohledu příliš radikální účastníci stávky. Nicméně některá média, především ta pravicová, si to vyložila opačně a zrodil se symbolický obrázek mélenchonistického starosty, který „přikládá do ohně“.

Poté, co se koncem týdne roztočila spirála násilí, jehož se dopouštěli jak studenti, tak policisté – denní počet zatčených se ve čtvrtek a v pátek blížil dvěma tisícům, počet zraněných na obou stranách šel do desítek a hodnota zničeného majetku do milionů eur –, vláda verzi „mélenchonistického spiknutí“ přijala za svou.

Premiér Sébastien Lecornu s odvoláním na zprávu tajných služeb vystoupil s tezí o studentech zmanipulovaných Nepoddajnou Francií a jejími „ultralevicovými proxy“. A dodal, že studentské hnutí se zvrhlo v „městské násilí“.

V atmosféře rozbíhající se kampaně před prezidentskými volbami se tak podezření z politické instrumentalizace stávkového hnutí středoškoláků stává politickou otázkou par excellence.

Obzvláště poté, co se ke středním školám připojily již nejméně tři desítky univerzit a hrozí, že po vyhlášené úterní mobilizaci se protestní hnutí rozšíří do dalších vrstev společnosti a nabude rozměrů srovnatelných s hnutím žlutých vest či hnutím Zablokujme vše. Tomu ostatně napovídá i skutečnost, že se v posledních dnech postupně zvyšuje věk zatčených.

Vláda pod takovým tlakem začíná zařazovat zpátečku: Vedle trojhlavého „zlého policajta“ – premiéra Lecornua, ministra vnitra Laurenta Nuñeze a ministra spravedlnosti Géralda Darmanina – se v posledních dnech objevil také „policajt hodný“ – ministr školství Édouard Geffray, který vzbouřeným středoškolákům nabídl společnou „práci na školské demokracii“, tedy jejich intenzivnější zapojení do rozhodovacích procesů. Ti však po setkání jeho nabídku označili za prázdné řeči.

Nepoddajná Francie prozatím v podpoře stávkujících studentů vytrvává, třebaže je po řadě excesů začíná nabádat k dodržování „bojové disciplíny“: „Musíme jednat s chladnou hlavou. Zakládat požáry není řešení,“ prohlásil Jean-Luc Mélenchon.

Zároveň však rázně odmítl jak premiérovo obvinění, že jeho strana stojí za organizací nepokojů, tak jeho výzvy k rodičům nezletilých studentů, aby za ně převzali odpovědnost (včetně náhrady zničeného majetku) a stávku jim rozmluvili. První označil za „spikleneckou teorii“ a druhé za „infantilizaci“ studentstva.

Pro Mélenchona přitom může být dosavadní podpora středoškoláků dvojsečná. Skutečnost, že se za ně Nepoddajná Francie veřejně postavila, mu jistě získá hlasy mládeže, kterou jako by poslední události probudily z politické letargie. A pomůže mu také upevnit si pozice na předměstích velkých měst, pro která je elitářský, ne-li stavovský charakter francouzského školství opravdu vážným problémem.

Na druhou stranu skutečnost, že protesty nabývají stále násilnějších forem, může dát do rukou zbraň té části levice, která se principiálně staví proti podpoře Mélenchona. A zviklat tu její nerozhodnou část, která si zatím není jistá, zda dát hlas charismatickému „revolucionáři v kožené bundě“, nebo spíše umírněnému levicovému kandidátovi, který brzy vzejde z nevídaně napínavých primárek.