Na Ukrajině jsou místa, kde lékaři nesmí ani na vzduch, říká šéf mise

„Pokud bych měl lidem mimo Ukrajinu předat jediné poselství, pak je to toto: situace se nezlepšuje. Naopak, v mnoha ohledech se dál zhoršuje,“ říká ředitel mise Lékařů bez hranic na Ukrajině Robin Meldrum.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o kritickém nedostatku zdravotnického personálu, se kterým se potýkají místní nemocnice, i o cílených útocích na zdravotnickou infrastrukturu, kterou mají na svědomí čím dál technologicky vyspělejší zbraně.

„Když jsem poprvé přijel na Ukrajinu v září 2024, měly krátkodosahové útočné FPV drony maximální dolet přibližně šest až šest a půl kilometru. Dnes dokážou zasahovat cíle vzdálené kolem třiceti kilometrů,“ popisuje, jak vzrostlo riziko i pro zdravotnický personál.

Lékaři bez hranic varují, že útoky na zdravotnická zařízení na Ukrajině nejsou náhodné, ale vykazují jasný vzorec. Jak tento vzorec vypadá v praxi?

Četnost útoků ukazuje, že nemůže jít jen o pár náhodných pochybení. Na to se dějí až moc často.

V naší zprávě zmiňujeme osm nemocnic, ze kterých jsme museli stáhnout naše týmy, a více než dvacet útoků, které jsme buď přímo zaznamenali, nebo se odehrály ve zdravotnických zařízeních, jež podporujeme. Ze zmíněných osmi nemocnic byly navíc čtyři po našem odchodu zcela zničeny.

Je toho ale mnohem více. Opakovaně se setkáváme také s cílenými útoky na sanitky a další zdravotnická vozidla. Je velmi těžké uvěřit, že by šlo o nehody. Tyto útoky jsou často vedeny pomocí krátkodosahových FPV dronů – malých kvadrokoptér vybavených kamerou, které operátor řídí v reálném čase a přesně vidí, na co útočí.

Ředitel zdravotního střediska, které podporujeme, a zdravotní sestra z našeho týmu převáželi zdravotnický materiál zpět do zdravotního střediska na východě Ukrajiny nedaleko frontové linie. Přestože bylo jejich vozidlo jasně označené symbolem červeného kříže, narazil do něj napřímo útočný FPV dron. Ředitel utrpěl závažná zranění a přišel o nohu. Měl však štěstí, že útok přežil.

S podobnými incidenty máme přímou zkušenost a setkáváme se s nimi denně. Jako ředitel mise dostávám každý den informace z Chersonu i dalších měst v blízkosti fronty. Jen výjimečně uplyne týden, aniž bych četl o další sanitce zasažené krátkodosahovým útočným dronem.

Změnil se za více než čtyři roky od začátku plnohodnotné invaze charakter útoků na zdravotnickou infrastrukturu?

Jednou z nejzásadnějších změn je neustálý vývoj zbraňových technologií, který během války na Ukrajině probíhá mimořádně rychlým tempem.

Když jsem poprvé přijel na Ukrajinu v září 2024, měly krátkodosahové útočné FPV drony maximální dolet přibližně šest až šest a půl kilometru. Dnes dokážou zasahovat cíle vzdálené kolem třiceti kilometrů. Navíc mohou být naváděny pomocí optických vláken, takže je nelze vyřadit rušením ani prostředky elektronického boje.

Právě to zásadně změnilo situaci. Výrazně se rozšířila oblast za frontovou linií, která je vystavena riziku útoků. Zatímco dříve bylo nebezpečné pohybovat se přibližně pět až deset kilometrů od fronty, dnes představuje vážné riziko i pobyt ve vzdálenosti třiceti až čtyřiceti kilometrů od frontové linie.

Jsou dnes na Ukrajině místa, kam se zdravotníci kvůli válce už nedostanou?

Frontová linie měří přibližně 1200 kilometrů a Lékaři bez hranic působí zhruba na 800 kilometrech tohoto úseku. Prakticky všude, kam se dostaneme – přibližně do vzdálenosti 100 kilometrů od fronty – nacházíme nemocnice a zdravotnická zařízení, která se potýkají s vážným nedostatkem personálu.

Příkladem je nemocnice v Chersonu, městě ležícím na břehu Dněpru. Na druhé straně řeky se nachází Ruskem okupované území, zatímco samotný Cherson zůstává pod ukrajinskou kontrolou.

Místní nemocnice, kterou podporujeme, je dnes vytíženější než kdykoli dříve, přesto má oproti minulosti méně než polovinu personálu. Mají tam opravdu velké potíže, ale zaměstnanci pracují s obrovským nasazením, ale jsou dlouhodobě přetížení a vyčerpaní. Právě proto považujeme za důležité poskytovat jim co největší podporu.

Cherson je dnes mimořádně nebezpečné město. Když tam vysíláme naše týmy, zůstávají dva týdny přímo v nemocnici. Z bezpečnostních důvodů budovu vůbec neopouštějí – je příliš riskantní vyjít ven, byť jen na to si dát cigaretu nebo se nadechnout čistého vzduchu.

V nemocnici pracují, spí i odpočívají. K dispozici mají kvalitní podzemní kryt, kam se přesouvají při leteckých poplaších, hrozbě balistických raket nebo ostřelování v okolí. Jakmile je situace bezpečnější, vracejí se na oddělení a pokračují v práci na urgentním příjmu, jednotce intenzivní péče i na operačních sálech, pokud je to potřeba.

Kolik míst jste kvůli špatné bezpečnosti už museli opustit?

Za poslední rok a půl jsme museli opustit přibližně 80 vesnic a dalších lokalit. Blízko frontové linie skutečně neexistuje bezpečné místo pro léčbu. Nemáme žádné důkazy o tom, že by ruské síly poskytovaly ochranu zdravotnickým zařízením, sanitkám nebo humanitárním aktivitám.

Oblasti, kde pro nás není bezpečné poskytovat pomoc a kde není bezpečná ani samotná zdravotní péče, se proto neustále rozšiřují. Někdy se tato situace zhoršuje dokonce z týdne na týden.

Jak se zdravotníci psychicky vyrovnávají s vědomím, že se při výkonu své práce mohou kdykoli stát terčem útoku?

Je pro mě těžké mluvit za ostatní, ale z toho, co vidím, je patrná směs únavy a strachu. Zároveň je ale provází silné odhodlání pomáhat a nenechat se zlomit. Chtějí dál poskytovat zdravotní péči lidem, kteří ji potřebují.

Jako příklad opět uvedu Cherson, ale mohl bych zmínit kteroukoliv jinou nemocnici. Přestože leží přímo u frontové linie, stále tam žije mnoho civilistů, především starších lidí. Často nemají dostatek finančních prostředků a navíc nechtějí opustit místo, kde prožili celý život.

Na jednotce intenzivní péče v nemocnici, kterou podporujeme, je průměrný věk pacientů 66 až 67 let, mnozí jsou ještě starší. Trpí chronickými onemocněními, jako je vysoký krevní tlak, srdeční choroby nebo cukrovka – tedy nemocemi, které by za normálních okolností bylo možné zvládat pravidelnou léčbou a kontrolami u praktického lékaře.

Jenže v Chersonu je už samotné vyjití z domu nebezpečné. Lidé proto odkládají návštěvy lékaře a dostupnost zdravotní péče se výrazně zhoršila. Jejich chronická onemocnění se postupně zhoršují, až se dostanou do život ohrožujícího stavu a končí na jednotce intenzivní péče.

Právě to dává zdravotníkům silný pocit odpovědnosti. Vědí, že tito lidé jejich pomoc potřebují, a pokud ji mohou poskytnout, cítí, že by měli. Vedle tohoto odhodlání pomoci ale existuje i druhá stránka – únava, vyčerpání a neustálý strach.

Při práci v blízkosti fronty zdravotníci denně slyší dopadat dělostřelecké granáty, někdy v dálce, jindy blízko. Obvykle alespoň jednou či dvakrát denně musejí kvůli vážnějším hrozbám sestoupit do krytu. Všichni se obávají, že nemocnici může zasáhnout naváděná letecká bomba nebo balistická raketa. V námi podporované nemocnici se to naštěstí nestalo, ale pocit ohrožení je přítomný neustále.

Jedním z nejdůležitějších způsobů, jak se s touto zátěží vyrovnávají, je vzájemná podpora. Je obdivuhodné sledovat, jak spolu fungují. Stávají se z nich téměř malé rodiny. Společně vaří, navzájem se povzbuzují a dokážou rozpoznat, když některý z kolegů prochází těžkým obdobím. Právě tato soudržnost jim pomáhá zvládat každodenní psychickou zátěž.

Utkvěl vám v paměti příběh konkrétního zdravotníka, který ilustruje, co útoky na zdravotnictví na Ukrajině znamenají pro každodenní život?

Vybavuje se mi jedna zkušenost ze severu Ukrajiny, kde jsme nedávno začali rozvíjet nové aktivity v Sumské oblasti. Při návštěvě jedné z nemocnic nás provázel anesteziolog. Bylo na něm vidět, jak je vyčerpaný, a tak jsme se ho mimochodem zeptali, kdy měl naposledy volno.

Otázka ho zaskočila, nevěděl, jak na ni odpovědět. Chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Od února 2022 jsem neměl jediný den volna. Jen asi před rokem jsem měl prodloužený víkend.“ Pro mě tato odpověď vystihuje všechno – obrovské nasazení, odolnost ale i to, že jsou po letech drsné války nesmírně unavení.

Je důležité si uvědomit, že takovou zkušenost dnes sdílí mnoho zdravotníků pracujících v blízkosti frontové linie. Pokud bych měl lidem mimo Ukrajinu předat jediné poselství, pak je to toto: situace se nezlepšuje. Naopak, v mnoha ohledech se dál zhoršuje.

Data Lékařů bez hranic ukazují dramatický pokles dostupnosti zdravotní péče pro civilisty. Jaké jsou dnes největší překážky, které lidem brání získat potřebnou zdravotní péči?

Největší problémy jsou v oblastech poblíž frontové linie – zejména ve vesnicích a menších městech, jako je Cherson. Mnoho lidí tam stále zůstává, protože nemají kam odejít, chybí jim finanční prostředky a nemají jinou možnost.

Řada zdravotnických zařízení byla poškozena nebo zničena. V jiných případech odešel zdravotnický personál, protože se necítí bezpečně. Je to naprosto pochopitelné – pokud jste lékař, zdravotní sestra nebo jiný zdravotník a máte rodinu a děti, je přirozené snažit se je přesunout do bezpečnější oblasti dál od fronty. Důsledkem ale je, že v mnoha venkovských komunitách zdravotní péče úplně zanikla.

Ani tam, kde zdravotní střediska stále alespoň částečně fungují, není situace jednoduchá. Ve většině těchto oblastí prakticky přestala fungovat veřejná doprava, takže lidé se nemají jak dostat do nejbližšího města nebo obce, kde je zdravotní péče ještě dostupná. Mnozí tak zůstávají bez jakékoli reálné možnosti.

Proto provozujeme mobilní kliniky, které do některých těchto oblastí pravidelně vyjíždějí. Lidé vědí, kdy přijedeme, a často na nás čekají dlouhé fronty. Nejsou vděční jen za samotnou zdravotní péči, ale za to, že jsme vůbec přijeli. Často nám říkají: „Je dobré vědět, že jsme nebyli opuštěni. Že na nás někdo nezapomněl a stále ví, že tady jsme.“

Vybavíte si příběh některého pacienta, který podle vás nejlépe ukazuje, jak válka ovlivňuje životy obyčejných lidí?

Vybavuji si příběh jedné ženy, které bylo kolem šedesáti let. Setkali jsme se s ní v evakuačním centru na východě Ukrajiny. Do těchto center přicházejí lidé, kteří už nemohou zůstat ve svých domovech – buď proto, že je situace příliš nebezpečná, nebo proto, že strach zůstávat převáží nad nejistotou spojenou s odchodem. Často dorazí jen s jednou taškou, protože to je vše, co si dokázali vzít s sebou. Mívají jen velmi omezené finanční prostředky a začínají prakticky od nuly.

Tato žena se zotavovala z vážných poranění ruky. Žila ve vesnici nedaleko frontové linie, když vedle jejího domu dopadl projektil – nevím, jestli šlo o dělostřelecký granát nebo dron. Výbuch ji omráčil a zůstala ležet v bezvědomí.

Vyprávěla nám, že ji nakonec zachránil její pes. Nepřestal ji olizovat, šťouchat do ní a kňučet, dokud se neprobrala. Potom odběhl, štěkal a snažil se přivolat pomoc. Díky tomu se k ní nakonec dostali lidé, kteří jí pomohli, a později byla zařazena do evakuačního programu, který ji dostal z oblasti poblíž fronty. Když jsme ji poznali, byla už na cestě k uzdravení.

Její příběh ale bohužel není výjimečný. Podobné osudy dnes zažívají stovky lidí žijících podél celé frontové linie.