Článek
/Od naší zvláštní zpravodajky v Kosovu/
Cesta z centra Prištiny sem není dlouhá, rychle ale poznáte, že se blížíte na periferii hlavního města, která se podobá spíše projížďce zapomenutou vesnicí.
Rozestupy mezi domy se zvětšují, silnice zužuje a před očima se začíná rýsovat šedivý objekt „zdobený“ ostnatým drátem.
Právě za jeho zdmi MSU, tedy mnohonárodní specializovaná jednotka NATO, sídlí. Dlouho ji tvořili výhradně italští karabiniéři, od letošního léta se ale její řady rozrostly o zhruba třicítku českých vojenských policistů, kteří na základně našli přechodný domov.
„Myslím, že naši lidé dělají opravdu dobrou práci a přispívají ke stabilitě na Balkáně,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy velitel české jednotky, plukovník Zdeněk Koreczki, který plní i roli zástupce velitele regimentu a českého staršího národního představitele. „Je to důležité a lidé v Česku by si to asi měli připomenout; máme tady vojáky a je to důležitý úkol,“ pokračuje.
Mandát pro misi má Česko až do konce příštího roku, podle dohody se ale v Kosovu vystřídají jen dva kontingenty. Koreczkého jednotka by štafetu měla předávat začátkem ledna, základy pro další Čechy ale podle všeho položila dobré.
Co přesně je náplní české jednotky vojenské policie?
Vojenská policie zde plní úkoly mise KFOR v rámci mnohonárodní specializované jednotky pod italskými karabiniéry. Náplň naší práce není jako typická činnost, kterou dělá vojenská policie v České republice. Tady se podílíme spíše na patrolování v oblastech zájmu přidělených naší jednotce MSU a snažíme se v nich také o sběr policejních relevantních informací.
Zároveň je jedním z našich nejdůležitějších úkolů mít neustále vyčleněnou jednotku, která bude v rámci stanoveného limitu schopna vyjet a řešit problém v součinnosti s ostatními složkami KFOR, a to v oblasti zvládání demonstrací a davu.
Povedlo se vám začlenit do zdejších již zaběhlých procesů bez problémů?
Stále jsme tady relativně krátkou dobu v porovnání s tím, jak dlouho zde funguje a působí jednotka MSU. Italové jsou v této misi více než 20 let, my od 2. července.
Věřím ale, že jsme do italského kolektivu opravdu zapadli. Italové jsou velice vstřícní a přátelští. V podstatě od prvního okamžiku byli extrémně ochotní, podporovali nás, vybudovali pro nás zázemí a pomohli nám zorientovat se nejenom v prostoru základny, ale i v celém Kosovu.
Nejdříve jsme na hlídky jezdili ve smíšených týmech tak, abychom viděli, jak pracují oni. Po nějaké době jsme se už úplně osamostatnili a dnes fungujeme naprosto rovnocenně. Úkoly máme úplně stejně vyvážené, takže se nedá říct, že Italové dělají jen něco a Češi zase dělají pouze něco jiného. Děláme všichni všechno.
KFOR
Jde o mnohonárodní mírové síly pod vedením Severoatlantické aliance, které operaci na území Kosova zahájily 12. června 1999. Jejich hlavním úkolem je podporovat misi OSN v Kosovu (UNMIK) a přispívat k vytváření a udržování bezpečného prostředí, které umožní pokračování mírového procesu a demokratického vývoje země bez potřeby budoucí přítomnosti vojenských jednotek.
Po jak dlouhé době jsou tady vlastně Češi takto „v terénu“?
Češi jsou tady v podstatě kontinuálně, samozřejmě ale v daleko menším zastoupení. Malá část přibližně sedmi až osmi lidí je vždy zastoupena na velitelství mise KFOR, a to na různých specifických pozicích.
Pokud se nepletu, česká přítomnost tu postupně klesala přibližně od roku 2011, kdy byla zrušena základna Šajkovac. Češi jako takoví už se ale v posledních letech v terénu nepohybovali kromě minimálního zastoupení třeba v misi UNMIK, kde máme českého zástupce, nebo v misi EULEX, kde šlo pouze o jednotlivce. Větší skupina českých vojáků tady už dlouho nebyla.
Zmínil jste, že nynější práce jednotky se liší od té doma. Jaké jsou zásadní rozdíly? Je třeba tady k věcem přistupovat jinak?
Doma se řídíme zákonem o vojenské policii a máme působnost vůči resortu obrany, což znamená, že se podílíme na ochraně jeho majetku, podporujeme činnost příslušníků armády a běžně nepůsobíme vůči civilnímu obyvatelstvu. Výjimkou jsou jen stanovené objekty resortu, kde v případě, že dojde k nějakému narušení, působíme i vůči civilistům. Často to však je ve spolupráci s Policií České republiky.
Tato mise je specifická, jelikož naše hlavní práce je patrolování v civilním prostoru. To znamená, že máme za úkol sledovat civilní obyvatelstvo i kosovskou policii a máme se normálně pohybovat v běžné městské zástavbě a v podstatě po celém území Kosova, když je potřeba. Naše práce tu tak není vůči armádě nebo koaličním jednotkám, ale právě vůči civilistům.
Co také stojí za zmínku, je to, že dva příslušníci naší jednotky jsou vyčleněni do skupiny mnohonárodní vojenské policie, která je lokalizovaná na velitelství mise KFOR. Jejich činnost je naopak skoro typicky vojensko-policejní: podporují činnost koaličních jednotek.
Zkušenosti Zdeněk Koreczki získával například i na misích v Iráku.
V Kosovu tedy přicházíte do kontaktu s civilním obyvatelstvem. S jakou reakcí jste se z jeho strany zatím setkali? Jak místní na jednotky NATO reagují?
Myslím, že vůči KFOR obecně jsou reakce velice pozitivní. Ty negativní projevy – ať už verbální či násilné – tu buď nejsou žádné, nebo je jich jen absolutní minimum. Všichni si uvědomují důležitost přítomnosti koaličních sil, takže KFOR tu má v současné situaci nezastupitelnou roli.
Nám například pomáhá i to, že máme na ramenou českou vlajku, jelikož v severní části Kosova lidé vnímají Českou republiku velice pozitivně. Jazyková bariéra také není tak velká a jsme schopni se díky podobnosti spousty slov částečně domluvit i bez tlumočníků, což je velká výhoda.
Svěží vítr
Žádnou negativní zkušenost tedy nemáte?
Negativní jako takovou úplně ne. Je samozřejmě možné, jak se to stává i v běžném životě, že vstoupíte do kavárny, dáte si kávu a chcete si s někým popovídat a zjistit, jaká je v té vesnici nálada, a ne všichni jsou ochotni se s vámi okamžitě bavit. To ale často není projevem nějaké nenávisti. Může to být dáno jinými faktory, například i okolnostmi v osobním životě.
Takovou reakci si sice můžeme vykládat jakkoliv, nemusí být ale založena na nějakém odporu ke koaličním silám.
Řekl byste, že čeští vojenští policisté přinesli do KFOR něco, co tu nebylo? Obohatili nějak jednotku MSU?
Tady bych zmínil slova bývalého velitele mise KFOR, generála (Angela Michele) Ristuccia, o tom, že česká vojenská policie je zde velice vítaná, protože minimálně opět vnesla do MSU jednotky mnohonárodní aspekt. Opět je zpět to, co MSU představovala v minulosti. Přinášíme do projektu svěží vítr.
Z pozice zástupce velitele regimentu MSU také mohu říct, že jsem každý den v interakci s místním velitelem a opravdu vůči nám cítím pozitivní přístup a celkově kladné reakce na to, že jsme tady. Vidíme, že naše výsledky jsou relevantní a že naše práce opravdu přináší nějaké ovoce. Určitě se nemáme za co stydět.
Kosovo je v různých ohledech poměrně specifickou zemí. Překvapilo vás něco po příjezdu sem a poté, co jste se seznámil s tím, co bude náplní vaší práce?
Osobně jsem na Balkáně, respektive tady v Kosovu, nikdy nebyl, byla to tak pro mě velká zkušenost. Co tady vnímáme velice silně, je kontrast ve vztahu k životnímu prostředí. Naše středoevropská úroveň, na kterou jsme zvyklí v Česku, a obecně to, jak se chováme k životnímu prostředí, jsou naprosto odlišné od toho, co vídáme tady. Je to jeden z aspektů, který mě hodně překvapil.
Dále mě překvapilo i to, že když člověk projíždí centrem Prištiny, nemá pocit, že by byl někde nějaký problém, že by tady bylo nějaké napětí. Priština jako taková je velice civilizovaná. Je to krásné město, je v něm spousta typicky západních obchodních domů a center, lidé se večer chodí bavit na diskotéky a tak dále…
Když potom jedete trochu víc za město nebo jste v severní části Kosova, situace je sice trochu odlišná, lidé jsou ale stále velice vstřícní, přátelští a oceňují každé drobné gesto pomoci. Zkušenost i z předchozích misí mi říká, že když člověk něco dělá pro lidi, oni nakonec pochopí, proč tam je a že jim chce pomoci.
Myslíte, že by čeští vojenští policisté měli v Kosovu zůstat i nadále? Pokud by to samozřejmě bylo možné vzhledem k různým okolnostem.
Jedna věc je můj osobní názor, druhá profesní názor a další racionální pohled. Každá taková mise je poměrně náročná z řady různých ohledů – ať už jde o finanční hledisko, politicko-strategický zájem České republiky nebo přínos účasti lidí na dané misi. Důležité je pak třeba i to, zda se mise dá personálně zvládnout i dlouhodobě.
Odpovědí je tady tak několik a třeba i po rozhovoru s naším panem velvyslancem vím, že z jeho pohledu by bylo dobře, aby česká stopa byla v Kosovu větší a aby v takovém rozsahu zůstala pokud možno co nejdéle.
Česko a Kosovo
Ramadanu Ilazimu nejsou cizí ani české reálie - z fotografie na mém triku bez problémů poznává Jana Palacha. „Lidé v Česku by měli vědět, že jejich boj za svobodu nám byl velkou inspirací. Mnoho osobností vaší země hrálo významnou roli při utváření té naší,“ prohlásil.
Řeč přišla i na letošní střídání na Pražském hradě. „Všichni jsme byli šťastní, když vyhrál volby,“ pravil na adresu nové hlavy státu. „V Evropě potřebujeme více lídrů, kteří chápou, co je v sázce, a Petr Pavel je jedním z nich. Je připraven říct a udělat, co je potřeba,“ podotkl Ilazi.
Pavlův předchůdce ve funkci - Miloš Zeman - mimo jiné prohlásil, že Kosovo nepovažuje za demokratický stát. Od letošního podzimu má nicméně Česko v Kosovu prvního plnohodnotného velvyslance Bohumila Mazánka.
Z hlediska české vojenské policie ale vím, že udržet takovou misi je pro nás extrémně náročné. Jestli se o možném prodloužení mise bude otevírat diskuze, rozhodování určitě nebude jednoduché.
Věřím ale tomu, že jsme tady už odvedli kus dobré práce a že Česká republika může být na naši jednotku hrdá, přestože nejde o nějakou bojovou misi, která by měla extrémní přínos z hlediska aktuálnosti. Myslím, že naši lidé dělají opravdu dobrou práci a přispívají ke stabilitě na Balkáně. Je to důležité a lidé v Česku by si to asi měli připomenout; máme tady vojáky a je to důležitý úkol.
Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.
