Michal Prokop: Mám lék na nevlídné časy a lidé můžou být zase spolu

Rocková legenda, která po svém politickém angažmá v 90. letech zažívá úspěšný comeback, s nadhledem a vládní zkušeností hodnotí, co se kolem nás děje: „Jsem pořád vnitřní optimista.“

Album Kolej Yesterday předznamenalo v polovině 80. let jeho velký úspěch v rockové hudbě, který se ale v roce 1990 po prvních svobodných volbách rozhodl přetnout a stal se politikem Občanského fóra.

„V tu dobu jsem si myslel, že jsem s hudbou nadobro skončil,“ říká dnes v Galerii osobností tehdejší poslanec federálního parlamentu a posléze i náměstek ministra kultury Pavla Tigrida. Na devadesátá léta vzpomíná jako na nejhezčí, vlídné období, kdy bylo možné takřka vše.

„Za posledních deset let se svět strašně změnil… Když jsme do politiky vstupovali my, tak jsme měli nějaký ideál, který – jak se postupně ukázalo – byl naivní. Svět směřuje k něčemu jinému. Na druhou stranu to tak asi má být. V tomto směru jsem možná fatalista. Rozhodně nemám pocit, že bych se kvůli tomu měl věšet,“ hodnotí Michal Prokop, politik kdysi vládní pravicové ODA, výsledky nedávných voleb do Poslanecké sněmovny, ze kterých vzešla nová vládní většina – ANO, SPD a Motoristé sobě.

Ze slov Michala Prokopa v rozhovoru je zřejmé, že rozdělování společnosti na znesvářené tábory odmítá. A lituje, že se lidé spolu dnes málo baví: „Muzika je dneska jeden z mála elementů, které mají spojující efekt. Hlavně živá vystoupení, koncerty.“

Jeho poslední deska z letošního jara – mimochodem velmi úspěšná a kritiky oceňovaná – nese název Ostraka, podle hliněných střepů, kterými se ve starověkém Řecku zapisovali lidé určení k vyloučení ze společnosti. A podobného principu – ostrakizace - se Michal Prokop bojí i dnes.

„Ostrakizace útočí na jinakost. To je mi proti srsti. I když s těmi lidmi nesouhlasíme a máme na spoustu věcí sakra jiné názory, tak oni tady pořád jsou, máme s nimi společnou zem, musíme spolu žít. To, že má někdo jiný názor, ať už politický nebo jiný, ještě neznamená, že je můj nepřítel. To je něco, co mi hrozně vadí.“

Rozhovor, ve kterém Michal Prokop komentuje možný nástup Oty Klempíře „rovnou z pódia“ do čela Ministerstva kultury, vzpomíná na normalizační zákazy v populární hudbě i natáčení Krásných ztrát s Václavem Havlem a Madeleine Albrightovou, si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Prokope, na jaře jste vydal své desáté album nazvané Ostraka a při jeho uvedení jste řekl, že je to „vlídná deska pro nevlídné časy“. Co pro vás dnešek dělá tím nevlídným obdobím?

Nevlídné období je to pro nás pro všechny, co něco pamatujeme. Svět se za posledních deset let změnil. Nejen u nás, ale vůbec. Zdá se mi, že toho nevlídného je víc, než jsem si třeba v devadesátých letech představoval, když jsem tenkrát já jako „chlapec od estrády“ vstupoval na politické kolbiště. Ale bylo nás víc takových. Ta doba - aspoň v mé paměti - byla vlídná, rozhodně vlídnější než teď. Nejsem ale žádný katastrofista, proto přes všechno, co se kolem nás děje, jsem pořád vnitřní optimista.

A vlídná deska by tomu mohla, minimálně co do nálady posluchačů, pomoci?

Já doufám. Muzika je dneska jeden z mála elementů, u které se můžeme domnívat, že má spojující efekt. Hlavně živá vystoupení, koncerty. Ale třeba i poslech desky. Muzika prostě lidi v každém případě spojuje, bez ohledu na všechny rozdíly - rasové, sociální, národnostní. Muzika je mezinárodní jazyk.

Jestli to můžu říct, tak příští rok vám bude osmdesát let…

To je bohužel pravda.

Co vám dělá radost?

Hlavně to hraní. Když člověk vyleze na jeviště a vidí dole lidi, tak cítí, že jsme spolu. A to si myslím, že společnosti nejvíc chybí - ten pocit „spolu“. Je to dané i tím, jak je společnost hodně separovaná. I způsobem, jak vnímá nejen muziku, ale všechno. Dneska máte v  mobilu nebo přístrojích sluchátka, lidi poslouchají odděleně, každý sám pro sebe. Když vlezete do metra, tak všichni čučí do telefonu, něco ťukají, čtou nebo poslouchají - ale sami. A koncert je ten moment, kdy jsou najednou spolu. To mi dělá velkou radost.

Kolik tak míváte koncertů?

Hrajeme padesátkrát do roka. Musím hledět na to, abych to fyzicky zvládnul. Táhnu sám celý koncert, samozřejmě s kolegy kolem sebe, ale nemám předkapely a tak. Hrajeme bez přestávky, protože když to přerušíte, tak dost energie sebere to nové nahození řemene.

Předpokládám, že energii vám dodávají hlavně mladí kolegové, se kterými v kapele Framus Five hrajete.

To určitě. Oni už to taky nejsou teenageři, ale proti mně jsou o generaci, někdy o víc mladší. A mě těší, že vůbec mají chuť se mnou dělat. Pro mě to je taková voda živá.

Pojďme na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – řád?

Určitý řád by se měl dodržovat. Často si lidi myslí, že umělec je bohém, co toho není schopen, ale v mém případě to určitě není pravda.

Já myslel, že zmíníte francouzský Řád umění a literatury, který jste získal.

Jo, řád? Metál? To mě opravdu nenapadlo. (směje se)

Angličtina?

Jazyk, ke kterému jsem původně směřoval, když jsem šel na střední školu. Přihlásil jsem se na angličtinu, ale oni mě rovnou šoupli na francouzštinu. Takže ty trosky angličtiny, které mám, jsou z písniček, když jsme je začali poslouchat a hrát. To je moje škola. Nikdy jsem dokonale anglicky neuměl. A když mně občas lidi gratulují k vynikajícím literárním překladům, tak jim musím vysvětlovat, že to je kolega, můj jmenovec Michal Prokop, ne já. Po letech jsem se s ním setkal, je to člověk o generaci mladší, bylo to zajímavé setkání.

Kainar?

Josef Kainar je básník, kterého se našemu týmu – hlavně za to může Hynek Žalčík – podařilo dostat do české rockové muziky. Měli jsme tenkrát ambici dokazovat, že jsme umělci s velkým U.

To jsme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let…

Ano, bylo to v roce 1969. V roce 1970 Josef Kainar napsal text na nějaké hudební fragmenty, které jsem mu tenkrát dal, a tak vzniklo Město ER. To byl první vstup české poezie do rockové hudby. Josef Kainar pak pokračoval s Vláďou Mišíkem a s Flamengem na desce Kuře v hodinkách. Jeho texty se zhudebňovaly předtím i potom, on sám byl jazzový hráč na kytaru.

Krásný ztráty?

Původně je to písnička. Ten slogan vymyslel Pavel Šrut, který je autorem textu, já jsem k tomu napsal muziku. Pak to byl televizní pořad, který jsme dělali čtrnáct let v České televizi. A ten název stále žije, protože máme už osm let festival – začínáme chystat devátý ročník - ve Všeticích a použili jsme pro něj tenhle název.

Václav Havel?

Poprvé jsem Václava Havla potkal v roce 1969 v salonu u Jiřího Muchy. On už byl zavedená firma, dramatik. Já byl úplně začínající muzikant. Ale zaujalo mě tenkrát, že měl stejnou bundu jako já. To byl náš první kontakt. A potom v době, kdy už vstoupil do aktivní politiky. Je to pro mě člověk, který nám otevřel svět. Někdo, kdo svým působením, charismatem, osudem, vším, co za sebou nechal, znamenal nějaký milník v životě této země. A v mém osobním životě taky.

Pane Prokope, dovolil bych si ocitovat pár veršů z písně Ostraka z vaší nové desky: „Bojím se velkých slov, jediné svaté pravdy. Toho, kdy začne lov, i hesel s navždy. Mám strach z aktivistů, co pro strom nevidí les. Stejně se bojím alibistů, toho, kdo překročí mez.“ Text, který napsal Michal Bulíř, působí jako komentář k tomu, co se v současné společnosti děje. Kolik je v tom textu z vás a z vašich strachů?

Já to takto asi neumím říct. Jestli v tom textu je něco ze mě, protože jsem si ho vybral… Určitě jo, ale že bych analyticky dokázal říct, že toto je přesně, co cítím, to ne. Já jsem ten text viděl a měl jsem pocit, že to je přesné - a že to budu asi umět zazpívat. To je všechno.

Mluvili jsme o tom, že jste album Ostraka nazval „vlídnou deskou pro nevlídné časy“. Tak se zeptám – i proto, že jste bývalým politikem, v devadesátých letech jste byl nejdřív poslancem československého parlamentu, později náměstkem ministra kultury za tehdejší vládní stranu ODA… Sledujete pořád politiku s větším zaujetím?

Samozřejmě, jak v tom člověk jednou je, tak se toho nemůže zbavit nikdy. I když jsem dneska rád, že už na to jen koukám a ty věci nemusím řešit. Ale je to ve mně jak v koze.

A s jakými pocity jste sledoval výsledky nedávných voleb?

Ne zrovna s nejpříjemnějšími. Svět se strašně změnil… Když jsme do politiky vstupovali my, tak jsme měli nějaký ideál, který – jak se postupně ukázalo – byl naivní. Svět směřuje k něčemu jinému, než jsme si my tenkrát představovali. Na druhou stranu to tak asi má být. V tomto směru jsem možná fatalista. Rozhodně ale nemám pocit, že bych se kvůli tomu měl věšet. To ne.

Album se jmenuje Ostraka, podle označení hliněných střepů, které ve starověkém Řecku sloužily k zapisování jmen při takzvaném ostrakismu, hlasování o vypovězení občana z Athén. Máte někdy chuť taky někoho vyloučit z naší společnosti?

To má asi občas každý, když máte na někoho vztek. Ostrakizace, která se vyvinula z původního ostrakismu, je něco jiného, to je něco, co mi vadí. Když vám někdo něco přilepí „na záda“ a už se toho těžko zbavujete. To, že někoho vylučujete na základě nějakého předpokladu, může být dost nebezpečné.

Kdo je takhle vylučován?

Leckdo. Někdo, kdo nemá pohodlné názory. Děje se to například na vysokých školách v anglosaském světě, vylučují lidi, co mají nepohodlné názory. Ostrakizace útočí na jinakost. To je mi proti srsti. My jsme to například zažívali, když jsme v šedesátých letech nosili dlouhé vlasy. Tehdy se v novinách psalo: „Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ Dnes nám to přijde srandovní a nevinné, ale v principu je to pořád totéž - ostrakizace.

A dnes? Takhle hloupá ostrakizace se snad nikomu neděje, ne?

Myslím, že se děje a nemusí to být jen hloupé. Je to někdy nebezpečné. I když s těmi lidmi nesouhlasíme a máme na spoustu věcí sakra jiné názory, tak oni tady pořád jsou, máme s nimi společnou zem, musíme spolu žít. To, že má někdo jiný názor, ať už politický nebo jiný, tak to ještě neznamená, že je můj nepřítel. To je ten problém, který mi hrozně vadí.

Podívejme se teď na Ostraku, tuto „vlídnou desku“, jak říkáte, jinak: Co pro vás toto desáté studiové album znamená?

Jsem hrdý, že se mi podařilo v tomto věku takové album zprodukovat. Že jsem našel texty, které mě inspirují. A taky že mě mladí kolegové vyhecovali…

Vy už jste nic natáčet nechtěl?

Když člověk tu práci dělá skoro šedesát let, tak už těch momentů, kdy vám připadá, že jste to ještě nedělal, je hrozně málo. Čím je člověk starší, tak má obavy, že se opakuje, že už prostě v sobě nemá ten oheň, tu energii. Myslí třeba i na slepé uličky, které se nepovedou. Ale ti kluci to ve mně vzbudili, a na to jsem docela hrdý. A obrovskou radost mi udělalo i to, že má deska takový ohlas i u kritiky a že se výborně prodává.

Změnila se při nahrávání vaše role ve studiu?

To poslední slovo pořád mám. Dokud tady budu, tak si ho nenechám vzít. Ale vždy je to nějaká interakce a kooperace. Mám vedle sebe kolegu, který je zároveň zvukař, má studio, ve kterém ty věci dokončujeme. On je tím technicko-hudebním producentem, umí věci, které já neumím. Ale ten ideový základ, ten si pořád držím já.

Uměl byste popsat rozdíl mezi Michalem Prokopem šedesátých let a Michalem Prokopem dneška?

Uměl, samozřejmě. Tenkrát jsem si nedovedl představit, že bych mohl zpívat česky.

Že by to bylo pod vaši úroveň?

No jasně. Já jsem začal jako takový hrdopyšný až arogantní představitel ortodoxního blues. To byla jediná správná hudba! A velice jsem pohrdal těmi, kteří už tenkrát zpívali česky. Ať to byl Olympic nebo Petr Novák. To je dneska obrovský rozdíl. Jak člověk stárne a začíná zjišťovat, že ty věci jsou trochu jinak.

Dnes zpíváte česky…

Zpívám česky. A to zpívání? Tenkrát jsem tlačil na pilu, zbožňoval jsem toho svého Raye Charlese a vřeštěl jsem jak pavián. Když si to dneska poslechnu, cítím v tom určitou křeč. Když jsem Raye Charlese pak poprvé viděl a slyšel, tak tam, kde já řval, tak on zpíval daleko od mikrofonu. To jsou věci, ke kterým člověk přijde postupně. Jednou jsem viděl rozhovor s Ericem Claptonem, což je jeden z mých velkých oblíbenců, a on říkal, že všichni ti, které obdivoval, všechny ty americké černé vzory, že to všechno byli chlapi v letech. On byl mladý kluk a přišel na to, že tuto hudbu mladý člověk pořádně ani zpívat nemůže.

Vaše kariéra začala bezmála před šedesáti lety. Začínal jste zpívat v roce 1967, v tom samém roce jste získal titul „nejlepší zpěvák“ na 1. beatovém festivalu. A od té doby jste vydal jen deset studiových alb. Není to málo?

Možná, že to je málo. Ale musíme počítat, že jsem byl zhruba jedenáct let úplně mimo, kdy jsem byl v politické sféře. V tu dobu jsem nehrál. A myslel jsem si, že jsem s hudební dráhou skončil.

To byla doba od roku 1989.

V roce 1990 jsem kandidoval do Federálního shromáždění. A až do roku 2000 mě ani nenapadlo, že bych se vracel. Dokonce jsem se toho i bál. Tu a tam jsem si šel zahrát, ale asi tak, jako když někdo jiný chodí na ryby nebo si zahrát s klukama fotbal. Byl to koníček. Deset desek není úplně nejvíc, to je pravda. Jsou lidi, kteří jich za tu dobu udělali třikrát tolik. Ale já mám aspoň to štěstí, že si myslím, že se za žádné album nemusím stydět.

Mimochodem, litoval jste někdy, že jste si zvolil tu politickou pauzu? Že jste vstupem do politiky přetnul svou v tu dobu mimořádně úspěšnou muzikantskou kariéru?

Ne, vůbec ne. Pro mě to byla obrovská životní zkušenost. Potkal jsem lidi, které bych jinak nepotkal. Jsem docela pyšný, že jsem u některých věcí mohl být. Možná jsme něco udělali blbě nebo jsem u něčeho mlčky byl, ale je to kus života, který mě tenkrát naplňoval úžasným optimismem a nadějí, že se svět konečně otevřel. Ten svět, který jsme předtím za bolševiků měli zavřený. Vůbec toho nelituji. Spíš si myslím, že bylo správně, když jsem se po jisté době rozhodl, že toho nechám. Že toho bylo dost. Z mnoha důvodů. Nejen z těch obecně politických, kdy moje strana (Občanská demokratická aliance, pozn. red.) vypadla z vlády a z těch struktur. Ale začal jsem mít i pocit, že už nemám co nového přinést, protože mám vlastně furt stejné názory.

Když se dnes často nadává na devadesátky, že tady nebyla pořádná pravidla, že bujel zločin a podobně… Jak to vnímáte jako člověk, který v tu dobu byl ve vysoké politice?

Pro mě jsou to léta, na která – pokud jde o politický vývoj - nejradši vzpomínám. Měl jsem pocit, že to je doba, kdy je vše možné. Spousta věcí se dala prosadit. Věci, které by se dnes těžko prosazovaly. I v kultuře třeba, i v tom, co se natáčelo a vysílalo v televizi, co všechno se mohlo dělat… Děly se opravdové změny. V tomto smyslu na devadesátky vzpomínám dobře. Ale možná je to proto, že jsem byl takzvaně „in“. Lidi, kteří byli vně, na to mají vzpomínky jiné.

Nevyčítali vám tehdy kolegové z kapely Framus Five, že jste je opustil? Že zůstali bez práce?

Když jsem se tenkrát rozhodl, že budu kandidovat ve volbách a s hudbou skončím, tak jsem tu kapelu udal. Tedy ne policajtům, ale udal jsem ji Petře Janů, respektive jejímu tehdejšímu manželovi a manažerovi Michalu Zelenkovi. Celou kapelu jsem uplacíroval, až na jednoho tehdejšího kolegu, který řekl, že tam jít nechce a že má jinou představu. Takže oni o práci jako takovou ze začátku rozhodně nepřišli.

S jakými pocity jste sledoval, když nedávno Oto Klempíř, rapper a textař z kapely J.A.R. oznámil, že jde do voleb kandidovat za Motoristy, a kolegové ho v tu chvíli vyloučili z kapely?

Znám to jen z médií, pana Klempíře osobně neznám, ale vnímal jsem to tak, že on jim to předtím neřekl. V tom byl problém. Můj postup byl opačný. Já když jsem se rozhodl jít do politiky, řekl jsem: Pánové, já končím, ale jestli máte zájem, tak vás nějak uplacíruju. U toho Oty Klempíře jsem pochopil, že on to klukům z kapely dopředu neřekl, dozvěděli se to v momentě, kdy to zveřejnil. To si myslím, že je podivný.

Oto Klempíř se stal poslancem za Motoristy, teď se dokonce mluví o tom, že možná bude ministrem kultury. Vy jste byl náměstkem ministra kultury Pavla Tigrida. Tak se vás zeptám, co s člověkem může udělat, když je vystřelen z pódia rovnou do ministerského křesla?

Já jsem nebyl vystřelen rovnou do ministerského křesla, měl jsem za sebou dvouletou poslaneckou průpravu. Je to bezpodmínečné. Donald Trump taky předtím, než se stal poprvé prezidentem, nikdy v životě žádnou politickou funkci neměl - a najednou šup a ocitl se na vrcholu pyramidy. Takže možné to je, ale myslím, že to není úplně v pořádku. K tomu, aby šel člověk do ministerské funkce, je potřeba se seznámit s tím, co to je stát, jak tam tečou peníze, jakou strukturu mají jednotlivé orgány, proč to tak je… K tomu si myslím, že je třeba parlamentní průprava vhodná.

V jakém světě se vlastně ocitne člověk, který do politiky vstoupí jako novic a je rovnou hlavou úřadu?

Každý jsme jiný. Pokud vím, tak Oto Klempíř je nejen rapper a autor textů, ale taky marketér, má nějaké zkušenosti z byznysu. Takže není jen umělec, co si „neumí zavázat boty“. Jednoduché to není, ale hodnotit to nechci. Budeme to pozorovat.

Pojďme zpátky k hudbě. Dotkli jsme se vašich začátků v šedesátých letech, kdy jste byl tím „namyšleným bigbíťákem“… Ale ona tehdy vaše kariéra docela brzy narazila. Právě proto, že jste zpíval anglicky. V roce 1970 jste ještě natočili desku Město ER, ta už ale byla česky. A pak jste se zanedlouho ocitl v tom „příšerném popíku“, jak říkáváte. Co se to tehdy dělo?

Město ER jsme natáčeli koncem roku 1970, pak jsme tu desku dodělávali v lednu 1971, to už začínala normalizace. A kapela se mi v té době rozpadla. Někteří kluci mi oznamovali, že jdou hrát do nějakých pop kapel. Ta normalizační sekera na tu naši branži (bigbít, pozn. red.) dopadala postupně a v plné šíři asi tak v roce 1974. To jsem viděl, že už to dál moc nepůjde.

Co jste udělal?

Rozhodoval jsem se, jestli chci vůbec zůstat u zpívání. Věděl jsem, že s touto muzikou to nepůjde. To nebyla jen naše kapela, rozpadaly se i další. Tak jsem se tenkrát, pravda nešťastně, rozhodl pro tu pop music. Stálo mě to deset let života, než jsem se z toho dokázal vyhrabat. V polovině té doby jsem pochopil, že to musím nechat být a musím se znovu etablovat tam, kde jsem chtěl být. A další léta trvalo, než se to povedlo.

A to byl váš první takzvaný comeback. V roce 1984 jste vydal rockovou desku Kolej Yesterday, pak následovala dvě další alba – Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti… Ta vyšla v roce 1989. Co bylo impulsem k tomu comebacku?

Pro ta první léta, když jsem zpíval s Hankou Zagorovou nebo Evou Pilarovou, bych použil takový výraz – bezčasí. Cítil jsem takové zoufalství, že je to všechno špatně, ale nevěděl jsem, co s tím mám udělat. Jediným světlým bodem bylo divadlo Semafor, kde jsem hrál v Kytici. To mě duševně drželo nad vodou. Po letech, v roce 1979, jsme obnovili kapelu, tehdy s názvem Framus 5. Anglicismy vadily, takže jsme tam nemohli mít „five“. A natočili jsme desku Holubí Dante. První album po desetileté pauze od Města ER.

Přišel úspěch?

Deska vyšla, byly různé reakce. Někdo to chválil, třeba Richard Müller, který byl v tu dobu publicistou. Honza Rejžek nás sprdnul… Říkal jsem si: Když jsem dělal popík, tak do mě kritici šili a já věděl, že mají pravdu, a teď konečně tohle – a ono ani to ne. Tehdy jsem oslovil Láďu Kantora, který se stal takovým mým mentorem a zprodukoval „Kolej“ a ta další dvě alba. Dal mě dohromady s lidmi, jako například s Honzou Hrubým, Pavlem Šrutem, Petrem Skoumalem. To bylo pole Ládi Kantora, pomohl mi otevřít dveře…

Vy jste toto mimořádně úspěšné období završil vstupem do politiky a s pocitem, že hudba je pro vás minulost. A pak jste jednoho dne začal v televizi moderovat talkshow Krásný ztráty…

Ještě před tím byl na TV Prima pořad, který se jmenoval Nic ve zlým. To trvalo dva roky. Dělali jsme to s Honzou Lacinou a Terezou Kopáčovou (dramaturg a režisérka, pozn. red.), stejný princip: bar a dva hosté. Bylo to v chudších poměrech. Potom jsme dostali nabídku od tehdejšího ředitele České televize Puchalského, a tak vznikly Krásný ztráty. Ty se pak vysílaly čtrnáct let.

Natočili jste 500 dílů, měli tisíc hostů. Co vám tato výjimečná příležitost dala?

Bylo to úžasné. Když jsem začal ještě na té Primě, tak jsem většinu pozvaných hostů znal osobně, často z řad bývalých politiků. Když jsme pak přešli na Českou televizi, rozšířili jsme výběr hostů, byli to i lidé mimo politiku, ze všech možných oblastí. A postupně jsem potkal spoustu úžasných lidí, hrozně rád na to vzpomínám. Čtrnáct let jsme to vydrželi, měli jsme velmi obtížný princip, který jsme dodrželi do posledního natáčení, totiž: že u nás může být každý host jen jednou.

Jakou jste volil strategii pro vedení rozhovorů? Držel jste se pevně scénáře, nebo jste občas improvizoval?

Byl to ojedinělý pořad, v němž jsou hned od začátku dva hosté. Ne jak to bývá, že nejdřív přijde jeden, s tím se mluví, pak přijde druhý a mluví se s ním… Oba najednou. A nám šlo o to, aby tam byla od začátku nějaká interakce, mezi nimi dvěma i mezi námi ve třech. S Honzou Lacinou jsme psali scénáře tak, aby tam byl nějaký oblouk – aby to šlo odněkud někam. A tuhle základní kostru jsem musel dodržet. Proto jsem měl u sebe papír. A lidi mi často vyčítali, že jsem čuměl dolů pod bar. Tam jsem měl nahozená témata a otázky, ale nikdy jsem to nečetl. Ale mělo to pevnou kostru.

Jaká vzpomínka se vám vybaví na natáčení, když jste ve studiu měl Václava Havla a Madeleine Albrightovou?

To byl nejslavnější díl. Mimořádná dvojice. S Havlem jsem se znal, ale s paní Albrightovou ne. A mít šanci, že si můžete hodinu povídat s ministryní zahraničí USA, i když v té době už bývalou, to každý nemá. Nota bene v jazyce, ve kterém se můžeme vyjadřovat oba. Člověk není sešněrovaný překladem. To bylo úžasné. Na to se nezapomíná.

Už jsme zmiňoval, že příští rok slavíte významné výročí. Máte před sebou nějaký profesní nebo osobní cíl?

Když se mě někdo zeptá, tak říkám: Můj cíl je přežít. Nekladu si nic, nikdy jsem si nekladl. Všechny věci, které se mi v životě povedly, přišly, aniž bych o to nějak usiloval. Samozřejmě bylo i několik věcí, o které jsem usiloval, například když jsem někam kandidoval nebo se chtěl něčeho zúčastnit - a nikdy to nedopadlo. Zatímco věci, které se povedly, přišly najednou samy.

Takže se necháte překvapit?

Přesně tak.

A já vám přeju, aby se vám povedlo ještě spousta věcí.

Moc děkuji.