Článek
Stává se to téměř podle hodinek. Každých několik měsíců Ukrajina sleduje další vládní rošádu a pokaždé přichází stejné vysvětlení: nový start, nový tým, nový impuls.
Prezident Volodymyr Zelenskyj přeskupuje vládní tým s takovou pravidelností, že se z toho postupně stala běžná součást ukrajinské politiky. Jenže na rozdíl od skutečné obměny nejde o příchod nových tváří.
Stejná jména se přesouvají mezi různými pozicemi, ministři odcházejí z jednoho resortu do druhého a někteří po odchodu z vlády nacházejí nové uplatnění v diplomatických rolích. Místo generační obměny tak Ukrajina sleduje spíše neustálé přemisťování stejného okruhu lidí kolem prezidenta.
Do určité míry je to pochopitelné.
Ukrajina je země ve válce. Volby se během stanného práva konat nemohou, takže politický systém nemá běžný způsob, jak přivádět nové tváře a přirozeně obměňovat mocenské struktury. A po více než pěti letech ve funkci není jednoduché udržet vysokou míru veřejné podpory. Prezident proto svým týmem průběžně pohybuje – někdy kvůli novým úkolům, jindy pod tlakem veřejnosti.
Samotné personální přesuny tedy nejsou problémem. Některé byly reakcí na konkrétní situace, například když byl prezidentský tým v defenzívě kvůli transparentnosti a fungování protikorupčních institucí. Nebo když z vedení prezidentské kanceláře odstoupil Andrij Jermak ještě předtím, než ho antikorupční orgány stihly obvinit ze zpronevěry.
Politická krize ale vzniká ve chvíli, kdy se veřejnost začne ptát, co za podobnými změnami skutečně stojí. Když část lidí začne pochybovat, zda jde skutečně o hledání nejlepších lidí pro zemi, která se už pátým rokem horko těžko brání ruské agresi.
Právě případ Mychajla Fedorova je v tomto ohledu výmluvný.
Z vlády Fedorov neodcházel kvůli korupčnímu skandálu nebo proto, že by jeho resort nezvládal svou práci. Naopak – během krátkého působení v čele ministerstva obrany začal prosazovat změny, audity a větší kontrolu fungování armády. Právě to podle jeho zastánců narazilo na zavedené struktury uvnitř systému.
Jak pro Kyiv Independent popsala zakladatelka protikorupční komise Olena Tregub, prosadit skutečnou změnu zevnitř systému je velmi obtížné. Sama tuto zkušenost má – před založením občanské organizace zaměřené na reformu obranného sektoru působila jako státní úřednice a z úřadu vlády byla rovněž odvolána.
„Když jsem začala prosazovat reformy, které zpochybňovaly zastaralé a neefektivní postupy, jen málokdy jsem se setkala s nadšením. Ve skutečnosti jsem čelila opačné reakci – byrokratický systém jako by se aktivně snažil zbavovat lidí, kteří se stali nepohodlnými,“ popsala.
Fedorov od samotného začátku netvrdil, že chce armádu řídit od stolu. Jeho ambicí bylo změnit způsob, jakým ministerstvo obrany funguje. Ve svých vystoupeních mluvil o zastaralém způsobu řízení nebo o tom, že rozhodování o lidech a zdrojích v armádě často není dostatečně založené na datech. Prosazoval také změny v oblasti mobilizace, podmínek služby vojáků a systému obranných nákupů.
Právě u obranných zakázek se podle svých slov střetl s největším odporem. V nejnovějším rozhovoru pro Ukrajinskou pravdu uvedl, že jeho snaha zavést otevřenější výběrová řízení a změnit fungování nákupního systému narazila na lidi a skupiny, kterým současný způsob fungování vyhovoval.
A pak tu byl ještě jeden faktor – prezident.
Ještě než Fedorov nastoupil na ministerstvo obrany, byl totiž kandidátem na vedení prezidentské kanceláře. Už tehdy představil Zelenského nejbližšímu týmu ambiciózní vizi, která obnášela konkrétní návrhy na to, jak změnit fungování úřadu.
Právě rozsah těchto návrhů měl podle ukrajinských novinářů napojených na blízké zdroje vyvolat v části prezidentského okolí obavy, že Fedorovovy ambice přesahují roli běžného člena týmu. „A tak z něj udělali ministra obrany,“ popsal jeden z tehdy přítomných. Jenže i tam jeho ambiciózní reformy narazily.
Kolem Fedorovova odvolání se zároveň objevily spekulace, že prezident mohl jeho rostoucí popularitu začít vnímat jako potenciální politickou konkurenci. Podobné otázky se ostatně objevily už dříve v souvislosti se vztahem mezi Zelenským a bývalým vrchním velitelem armády Valerijem Zalužným.
„Fedorov byl podobně jako Zalužný velmi populární a postupně si vybudoval obraz nejúspěšnějšího reformátora současné ukrajinské vlády. A právě to zjevně začalo dráždit část okolí Zelenského, možná i samotného prezidenta,“ řekl pro Seznam Zprávy ukrajinský politolog Volodymyr Fesenko.
To zapadá do obrazu, který o Zelenského vztahu k veřejné podpoře popisují i lidé z jeho okolí. Simon Shuster, autor prezidentovy biografie, který po jeho boku strávil několik let, mi popsal, že Zelenskyj byl vždy velmi citlivý na to, jak ho veřejnost vnímá. „Chce zůstat tím oblíbeným prezidentem,“ řekl mi také jeden z bývalých členů prezidentské kanceláře.
A právě tady se dostáváme k jednomu z hlavních paradoxů Zelenského vládnutí.
Prezident, který svou legitimitu od začátku postavil na přímé podpoře veřejnosti, zároveň potřebuje kolem sebe lidi s vlastní autoritou, kteří dokáží prosazovat změny. Jenže čím úspěšnější tito lidé jsou, tím větší získávají vlastní politickou váhu. A pak vzniká napětí.
Ukrajina dnes naráží na limity způsobu, jakým během války funguje její mocenský systém. Model, který umožnil rychlé rozhodování a udržel zemi pohromadě, zároveň jen obtížně přijímá lidi, kteří chtějí měnit zavedené pořádky.
Svým způsobem to není překvapivé. Napadená země se už desítky let snaží vymanit z dědictví postsovětského řízení státu – z byrokracie, neformálních vazeb a prostředí, kde se změny často prosazují pomaleji, než by odpovídalo jejím potřebám. Válka tento problém ještě zesílila: potřeba rychlého rozhodování přirozeně soustředila více moci do centra.
A právě v tom vzniká paradox: země potřebuje silné reformátory, ale zároveň má tendenci obávat se lidí, kteří získají příliš velkou vlastní autoritu.
Bylo by ale příliš jednoduché číst tento spor pouze jako důkaz koncentrace moci v rukou prezidenta. Ukrajina zůstává zemí s aktivní občanskou společností a veřejným tlakem, který dokáže politická rozhodnutí měnit. Ukázaly to i nedávné protesty proti odvolání Mychajla Fedorova, po nichž vedení země přistoupilo k odvolání teď už bývalého vrchního velitele ozbrojených sil Oleksandra Syrského, jehož napjatý vztah s Fedorovem byl jedním z důvodů kritiky.
Podobně loni veřejný odpor proti omezení nezávislosti protikorupčních institucí přiměl vedení země, aby své rozhodnutí přehodnotilo.
Válka vyžaduje centralizaci a rychlé rozhodování. Zároveň ale právě válka vytváří potřebu silných institucí a schopných lidí. Pokud se každý populární spolupracovník začne vnímat jako potenciální soupeř, systém začne oslabovat vlastní kapacitu.
Největší otázkou po poslední vládní rošádě proto není, kdo obsadí funkci nového ministra obrany. Otázkou je, zda ukrajinské vedení najde způsob, jak mohou vedle „hvězdného“ prezidenta existovat silné osobnosti bez toho, aby se automaticky stávaly politickou hrozbou. Protože právě schopnost řídit nejen stát ve válce, ale i vlastní moc bude jedním z největších testů Zelenského vedení.
