Článek
Když se desítky amerických vrtulníků za velkého rachotu snesly do zcela potemnělého caracaského údolí, nevystřelila proti nim ani jediná z obávaných ruských raket. Nakonec s americkými vojáky krátce bojovali jen Kubánci, kteří tvořili osobní ochranku venezuelského diktátora Nicoláse Madura. Přítomní ruští velitelé a stratégové se nijak nezapojili.
Když se syrští rebelové valili v prosinci roku 2024 na Damašek, tamní diktátor Bašár Asad raději utekl. I on byl proklamovaným velkým spojencem Kremlu. Ani zde ale Rusové nezasáhli. Asadovi v tomto případě alespoň poskytli azyl v Moskvě, kde dlouholetý syrský tyran stále žije.
A Rusko Vladimira Putina nedělá nic ani během současné krize v Íránu, kterému Donald Trump rovněž hrozí vojenským úderem. I tamní islámské revoluci přitom hrozí krach a už teď je zjevné, že Putin bude drama sledovat z dálky, ostatně v nedávno podepsané smlouvě o strategickém partnerství Moskva jasně uvedla, že v případě útoku USA a Izraele se Moskva fyzicky na obranu ajattoláhů nepostaví.
„Pokud Rusko nevidí jasný vlastní zájem, neposkytne podporu – ani dlouhodobým partnerům. V případě Venezuely nebyl klíčový Maduro, ale samotné přežití režimu. To ukazuje, jak pragmaticky a selektivně Moskva ke svým partnerům přistupuje,“ popsal pro Seznam Zprávy analytik Ivan Klyszcz z estonského think tanku ICDS, který žil před válkou na Ukrajině dlouhodobě v Moskvě.
Analytici nejčastěji skloňuji tři následující důvody ruské pasivity na „bojištích“ ve světě: vyčerpanost z války na Ukrajině, důraz na sféru vlivu ve svém regionu a neochotu pouštět se do otevřeného konfliktu s nejmocnější armádou světa - americkými jednotkami.
„V současnosti se v Kremlu všechno podřizuje válce proti Ukrajině. Tento konflikt pohlcuje politickou, vojenskou i ekonomickou kapacitu Ruska. Každé zahraničněpolitické rozhodnutí je poměřováno tím, zda pomáhá získat výhodu v této válce,“ míní Klyszcz.
Rusko tak, zdá se, ani nemá vojenské a finanční kapacity zapojovat se ještě do jiných současných konfliktů či jen udržovat své zbraně, které kdysi svým ideologickým spojencům prodalo.
„Vlastní válečné požadavky Ruska na Ukrajině mohly omezit jeho schopnost udržovat obranné systémy ve Venezuele a zajistit jejich plné nasazení,“ řekl pro list the New York Times (NYT) Richard de la Torre, bývalý šéf pobočky CIA ve Venezuele, který nyní vede Tower Strategy, lobbistickou firmu se sídlem ve Washingtonu.
Není žádným tajemstvím, že ve Venezuele jsou ruští vojenští specialisté i technici, kteří se měli starat o zbraně včetně protileteckých systémů. Venezuela přitom v roce 2009 koupila od Ruska stíhací letouny, tanky a tisíce raket země vzduch. Tyto zbraně měly posloužit jako odstrašující síla právě proti USA.
„Venezuela nebyla pro Rusko příliš užitečná ani výnosná. Pro Kreml byl Maduro jen vyjednávacím prostředkem. Putin vnímal Venezuelu jen jako něco, co by se jednou mohlo hodit k přesvědčení Trumpa, aby udělal to, co si Rusko přeje udělat v jeho bezprostředním sousedství,“ řekl pro Seznam Zprávy britský bezpečnostní analytik Phil Gunson z International Crisis Group, který žije a pracuje v Caracasu.
Bezprostředním sousedstvím analytik Gunson myslí Ukrajinu. Poukázal přitom na několik expertů, kteří mají za to, že mezi Putinem a Trumpem dokonce existuje jakýsi pakt, který spadá do představ obou vůdců o mocenském rozdělení světa.
Dohoda mezi Trumpem a Putinem?
Moskva dala Washingtonu najevo, že Američanům poskytne neomezený vliv ve Venezuele výměnou za volnou ruku na Ukrajině, tvrdí dlouhodobě Fiona Hillová, která během prvního Trumpova funkčního období vedla oddělení pro ruské a evropské záležitosti v radě národní bezpečnosti Bílého domu.
„Rusové velmi důrazně naznačovali, že chtějí nějakým způsobem uzavřít velmi podivnou dohodu o výměně vlivu mezi Venezuelou a Ukrajinou,“ řekla Hillová na slyšení v Kongresu už v říjnu 2019, více než dva roky před invazí Ruska na Ukrajinu.
„Chcete, abychom odešli z vašeho dvorku? My máme svou vlastní verzi. Vy jste na našem dvorku na Ukrajině,“ shrnula tehdy Hillová ruský postoj.
Rusko a Čína ve Střední Asii:
Nerostné bohatství i strategická poloha. Střední Asie je pro velmoci atraktivní. Pozice Ruska v regionu slábne a nahrazuje jej Čína. Nejnázorněji to ukazuje Tádžikistán, ale podobný scénář Peking zřejmě píše i pro další republiky.
Přečtěte si podrobnou analýzu:
Čína pětici postsovětských států pomáhá s řešením bezpečnostní krize, kterou vyvolávají mimo jiné i právě radikální islamisté. Přesto však hlavní vojenskou silou v regionu zůstává Rusko, které zde má řadu svých základen.
Ruská vojenská přítomnost ve Střední Asii.
Je otázkou, jak tento údajný ruský přístup založený na chladné kalkulaci vnímají výše uvedení ruští spojenci. Zatím z Venezuely, Íránu či od členů bývalého syrského režimu nepadla jediná výtka či snad dokonce kritika směrem ke Kremlu.
Ještě loni v květnu přitom Nicolás Maduro, který dnes v Brooklynu ve vazbě čeká na své první březnové stání před newyorským soudem, řekl: „Budeme svědky rozkvětu vztahů mezi velkým Ruskem, dnes přední mocností lidstva, a Venezuelou.“
Jeho dopadení ruská prezidentská kancelář dodnes nekomentovala. A deklarované přátelství tak ukončil Putin mlčením.
Ruská agrese na Ukrajině zásadně proměnila přístup Kremlu ke všem jeho spojencům.
Své o tom ví třeba také Arménie, která na rozdíl od zmíněných států měla s Moskvou dohodu o bezpečnostní spolupráci, velmi podobnou modelu NATO. Když ale ázerbájdžánská vojska přebrala kontrolu nad Náhorním Karabachem, Kreml opět neudělal vůbec nic. A to i přesto, že při předchozích konfrontacích v regionu zasahoval i vojensky. Po začátku války na Ukrajině ale Rusové prostě přesunuli své zdroje na Ukrajinu.
Reputační šrám
Moskva tak za poslední roky utrpěla se svou zahraniční politikou řadu reputačních šrámů. A její mapa vlivu se hodně proměnila. Na jedné straně se od ní odvrací velmi otevřeně postsovětské státy, přičemž tento trend lze dobře vysledovat právě na Kavkaze.
V širším kontextu se proměnil i její vztah s Čínou, která je nyní klíčovým spojencem, přestože se dnes už nedá mluvit o rovnocenném partnerství. Moskva zkrátka přestala být atraktivním partnerem, podle řady expertů nemá co nabídnout.
Pro některé diktatury, jako je ta venezuelská, nebo režimy v africkém Sahelu a Severní Koreji Moskva i přesto zůstává jedním z mála spojenců v oblasti národní obrany a bezpečnosti.
„V dnešním světě existují pouze dvě země, které skutečně zvládly vedení vysoce intenzivní války v 21. století – Rusko a Ukrajina. Právě tato skutečnost zaručuje, že Rusko zůstane zajímavým partnerem pro armády po celém světě,“ dodává analytik Ivan Klyszcz.
