Článek
Zahraniční politika amerického prezidenta Donalda Trumpa přeměnila za poslední rok svět. Záruky, na něž spoléhal Západ, se rozviklaly. Snaha omezovat ruský vliv opadla.
Kroky a prohlášení jeho administrativy navíc naznačují, že Trumpova vize světa je uspořádání, v němž by Spojené státy, Čína a Rusko dominovaly ve své sféře vlivu. Takový scénář by znamenal návrat k imperiální vládě z 19. století a zdá se, že by americkému prezidentovi imponoval.
Trump opakovaně chválí ruského prezidenta Vladimira Putina a čínského vůdce Si Ťin-pchinga jako silné a chytré muže, kteří jsou jeho blízkými přáteli. Někteří analytici tvrdí, že Trumpův přístup k válce na Ukrajině je v souladu s konceptem sfér vlivu. Spojené státy jednají s jinou velkou mocností – Ruskem – o tom, jak definovat hranice menší země, a samy se snaží kontrolovat přírodní zdroje.
Trump navrhl podmínky urovnání, které by prospěly především Rusku, včetně uznání ruské suverenity nad Krymem ze strany USA a uznání ruské okupace velkých částí východní Ukrajiny.
Pozdvižení vyvolala zejména nová americká bezpečnostní strategie, která definovala jako svou hlavní prioritu západní polokouli, tedy dobrovolný ústup Spojených států od jejich role dominantní světové supervelmoci. Tato strategie ve skutečnosti spočívá na zvláštním souhlasu s ruskými a čínskými vizemi multipolárního světa. To je částečně důvod, proč ji Rusko uvítalo, přičemž mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov ji označil za „do značné míry v souladu“ s pohledem Moskvy na svět.
Když navíc Bílý dům zaujímal vůči Kremlu smířlivý tón i v jiných oblastech a distancoval se od některých z nejstarších spojenců USA, evropští lídři, kteří se dlouho těšili podpoře mocné americké armády, cítí mimořádný okamžik zranitelnosti.
Trumpův přístup k zahraniční politice
Rozklíčovat smysl americké zahraniční politiky není snadné. Jak se však ukazuje, za nesrozumitelnými kroky Washingtonu se často skrývá byznysové tažení klanu Donalda Trumpa kombinované s ideologií lidí kolem jeho viceprezidenta.
Spojené státy byly téměř 80 let obranným a finančním základem demokratických bezpečnostních paktů vytvořených po druhé světové válce, z velké části proto, aby zabránily Sovětskému svazu v rozpínaní. A dodnes je v Evropě rozmístěno více než 80 tisíc amerických vojáků, někteří z nich demonstrují sílu přímo na prahu Ruska.
Jestli v ruské zahraniční politice funguje jedna konstanta, je to snaha udržet svou sféru vlivu v postsovětském prostoru. Ostatně i to bylo jedním z důvodů pro zahájení války na sousední Ukrajině. Ruský prezident Vladimir Putin sám označil rozpad Sovětského svazu za největší katastrofu v novodobých dějinách.
Ale vytvoření sféry vlivu v postimperiální době není snadné, a to ani pro supervelmoc. Sama Moskva o tom ví za poslední roky své. Putinem rozpoutaná invaze vedla k otřesu v okolních regionech, které dlouhodobě Rusko považovalo za svou baštu.
Opadání sfér vlivu
Ruský diktátor dal jasně najevo, že jeho zájmy se neomezují pouze na Ukrajinu. Odborníci tvrdí, že si představuje sféru vlivu sovětského typu, která by se rozprostírala hluboko do Evropy. Připomíná to studenou válku, kdy bylo Německo rozděleno mezi Rusko a Západ a řada zemí byla zatažená za železnou oponu.
To, že Moskva nevzdává prosazování svého vlivu i v rámci Evropské unie, ukazují krom jiného různé hybridní útoky. V posledních měsících jsou zřejmým důkazem sabotáže a další podvratné operace, které cílí zejména na země, které jsou předními podporovateli napadené Ukrajiny.
„Hlavním cílem ruské desetileté hybridní války proti Evropě je připravit půdu pro roztříštěný kontinent, který bude dostatečně slabý na to, aby přijal rozšířenou ruskou sféru vlivu,“ popsala ve svém komentáři analytička Anna Wieslander z think tanku Atlantic Council.
Ruské ambice se vždy nejviditelněji soustředily na státy, které vznikly rozpadem Sovětského svazu – na takzvané ruské blízké zahraničí. Během posledních více než tří dekád Moskva použila mnoho nástrojů, aby k sobě tyto státy připoutala. Jedním z nich je využívání dodávek energie, což se nedávno ukázalo i v separatistickém Podněstří.
Stejně tak ale vliv uplatňovala i vytvářením regionálních organizací ovládaných Ruskem, jako je Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.
Postupná eroze ruského vlivu, která začala v polovině prvního desetiletí 21. století, se od roku 2022 prudce zrychlila a nyní je viditelná v mnoha regionech. Ztráta důvěry způsobená válkou činí z Moskvy stále méně atraktivního partnera.
„Země, které dříve viděly v Rusku garanta bezpečnosti, dnes vnímají Rusko jako riziko a hrozbu pro svou suverenitu. Moskva ztratila zbytky své přitažlivosti – její soft power byla válkou zcela zničena,“ popsal pro Seznam Zprávy politolog Stefan Meister z Německé rady pro zahraniční vztahy.
Rusko je nyní často jen jedním z mnoha externích aktérů – již není nejsilnější a je stále méně schopné utvářet regionální agendy. Naopak velká část států ho nyní vnímá jako nespolehlivé a snaží se od něj odklonit.
Vladimir Putin v Bělorusku na návštěvě u Alexandra Lukašenka, květen 2024.
„Ruské elity postsovětským zemím nerozumí“
To je viditelné dobře na příkladu Střední Asie. Ačkoliv některé ze států udržují s Ruskem blízké vztahy, kvůli historicky komplikovaným vztahům s Kremlem a významnému zapojení Číny v regionu se za poslední roky hodně role Moskvy oslabila.
„Ruské elity nerozumějí postsovětským zemím. Nechápou, proč Ukrajina, Gruzie nebo Moldavsko nechtějí být součástí Ruska. Společnost vnímají jako pasivní objekt, ne jako aktéra – odpor proto vysvětlují západní manipulací,“ podotkl Meister.
Ruský vliv na státy jižního Kavkazu je nerovnoměrný. Ázerbájdžánu dávají ropné bohatství a vazby na Turecko rozsáhlou svobodu jednání. Loni Baku vedlo s Moskvou i diplomatické spory, ve kterých se nijak nedrželo zpátky, což by dříve bylo nemyslitelné.
Další ze států, Arménie, byl na Rusku historicky závislý. Jeho vláda se od Moskvy v posledních letech distancovala (i když ne zcela), a to zejména kvůli nedostatečným bezpečnostním zárukám, které zemi zlomily vaz v konfliktu o Náhorní Karabach.
Gruzii se Rusko v současnosti snaží ovládat prostřednictvím spřátelené vlády, ale jak ukázaly rozsáhlé protivládní protesty, komplikuje to značný odpor veřejnosti.
Dění v Gruzii
Po schválení zákona o zahraničních agentech v parlamentu se část Gruzínců obává, že přichází o evropskou budoucnost. „V Gruzii není touha vracet se na ruskou cestu,“ říká reportérka Seznam Zpráv, která teď sleduje dění v Tbilisi.
Stejně jako Tbilisi stojí o vstup do Evropské unie i další ze zemí, kde své nároky ruský režim nijak nesnižuje - Moldavsko. To zažilo desetiletí ruského vměšování, nátlaku a okupace části svého území, ale pokus Moskvy o manipulaci s nedávnými moldavskými volbami navzdory obrovskému úsilí selhal a Kišiněv je nyní možná blíže členství v EU než kdykoli předtím.
Moskva zde má už jen zbytky svého vlivu, který je zřejmý zejména v separatistickém Podněstří. Experti ale upozorňují, že - vzhledem k operacím na Ukrajině - nemá Kreml dostatek prostředků k tomu, aby zde podnikal větší akce.
Nejpevnější se pak zdá sousední režim běloruského lídra Alexandra Lukašenka. Od ukradených voleb v roce 2020 je nepochybně spojeneckým státem Ruska, ačkoliv se Putinovi nepodařilo v roce 2022 donutit Bělorusko k přímému vstupu do totální války proti Ukrajině.
I Minsk se ale snaží v posledních měsících zlepšovat vztahy na více frontách, zejména se Spojenými státy. Na to poukázalo propuštění prominentních politických vězňů výměnou za zrušení části amerických sankcí.
Válka na Ukrajině tak paradoxně ukazuje limity ruských imperiálních ambicí, současně ale neexistuje náznak, že by Moskva od tohoto přístupu ustoupila.
