Článek
Nadšení komentátoři protrumpovských médií se trumfují. Podle nich hraje prezident USA trojrozměrné, čtyřrozměrné, ba dokonce pětirozměrné šachy, zatímco ostatní hrají dámu. Vysvětlují tak kroky Trumpovy diplomacie. Je prý za nimi strategie tak promyšlená a hluboká, že se i expertům na mezinárodní vztahy může jevit jako chaos.
Během necelého prvního roku druhého funkčního období Donald Trump na jedné straně volal po konci dobrodružství s vývozem demokracie a po stažení americké armády ze zahraničních misí, na straně druhé současně nechal bombardovat Írán a usiluje o vývoz demokracie do Venezuely. Zahájil nemilosrdnou válku proti drogám a zároveň omilostnil jednoho z nejhorších drogových bossů, bývalého honduraského prezidenta.
Mnohokrát slíbil ukončit válku na Ukrajině a zatlačit na ruského agresora Vladimira Putina. Ve výsledku válku neukončil a téměř vždy tlačil na Putinovu oběť - na Ukrajinu. Sliboval zaměřit moc Ameriky proti Číně a přitom přičinlivě oslaboval desetiletí budovaná spojenectví s lokálními protivníky Pekingu. Hrozil odstřižením od čínské ekonomiky a už dopředu oslavuje „skvělou“ obchodní dohodu, kterou hodlá s Pekingem uzavřít.
Podobných paradoxů by se našla celá řada. Všechny propojuje otázka: Co je finálním cílem Trumpa a jeho týmu? Jak vznikají rozhodnutí v nervovém centru země, která ze všech nejvíc ovlivňuje dění na planetě?
Odpověď se nevejde do jedné věty. Některé rozpory je možné vysvětlit spory mezi různými frakcemi uvnitř Trumpovy vlády. Některé spadají na vrub nedostatku kompetence týmu, ve kterém oproti prvnímu prezidentskému období ubylo pověstných „dospělých v místnosti“, tedy zahraničněpolitických profesionálů.
Jak se ale ukázalo v posledních týdnech, na rozhodování globální velmoci mají zásadní vliv dva faktory: byznysové zájmy okolí amerického prezidenta a ideologické vize jeho viceprezidenta J. D. Vance.
Nejdřív peníze, potom mír
Trojice gentlemanů usedá k drinkům v jednom z nejluxusnějších hotelů v Miami Beach. Cenám v nápojovém lístku věnují sotva letmý pohled; jmění každého z přítomných byznysmenů se počítá na stamiliony, či spíše miliardy korun.
Právě byznysu věnují velkou část svého rozhovoru. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeden z nich nebyl blízkým Putinovým spojencem figurujícím na sankčním seznamu USA. A kdyby s americkými protějšky neměl dojednat mír v nejhorším evropském konfliktu od konce druhé světové války.
U jednoho stolu se sešli Trumpův zeť Jared Kushner, prezidentův zvláštní emisar Steve Witkoff a Kirill Dmitrijev, který má v Rusku na starosti zhruba deset miliard dolarů z fondu přímých investic.
Na jedné straně potřeboval jeden z nejdůležitějších mužů Kremlu speciální povolení pro vstup na americkou půdu, aby obešel na jeho osobu uvalené sankce. Zároveň to byl právě on, kdo především stál za textem plánu o 28 bodech, jenž měl ukončit válku na Ukrajině - a zároveň naplnit řadu cílů ruské agrese.
To ale jeho americké partnery z hotelu v Miami nijak zvlášť netrápilo. Podle mimořádně důkladné investigace listu Wall Street Journal zajímaly Witkoffa a Kushnera převážně jiné věci než osud Ukrajiny. Šlo jim hlavně o společný rusko-americký byznys, o společné investice do ruské energetiky a arktického nerostného bohatství, o podnikání v oblasti umělé inteligence.
Podmínka budoucích obchodů za miliardy dolarů? Brzká likvidace sankčních hradeb, která nyní obklopuje ruskou ekonomiku.
Podle listu Wall Street Journal mají jednání jeho emisarů ještě jeden silný motiv: přinést obohacení rodinnému impériu Donalda Trumpa a s ním spřízněných podnikatelů.
Witkoff: parťák z golfu
Výsadní místo mezi nimi zastává právě Trumpův zvláštní vyjednavač pro Blízký východ a rusko-ukrajinský konflikt Steve Witkoff. Realitní magnát s nulovými zkušenostmi z mezinárodní politiky, který svět několikrát zarazil svou neznalostí, podléháním ruské propagandě a zmatenými výstupy, které svědčily o nepochopení toho, o čem byla při jednání řeč.
Odpověď na otázku, proč je právě Witkoff i přesto Trumpovým mužem pro nejtěžší diplomatické úkoly, má několik úrovní.
Na té nejjednodušší je realitní magnát z Bronxu nejen dlouholetým obchodním partnerem Trumpa, ale také jeho oblíbeným spoluhráčem golfu. Tvrzení, že mimo jiné proto, že ochotně přehlíží prezidentovy neférové triky při hře, je těžké ověřit. Nepochybné ale je, že v lichocení Trumpovi dokáže vyniknout, přestože konkurence je veliká.
Další dílky do koláže odpovědí už jsou sofistikovanější. Podle zpráv amerických a ukrajinských novinářů je Witkoff mimořádně způsobilý pro jednání z Rusy - byť jinak, než je v diplomacii obvyklé. Jeho byznys je údajně silně provázaný s penězi ruských oligarchů.
A konečně, Witkoff hraje prominentní roli ve schématu, díky kterému se dokáže Trumpova rodina na své zahraniční politice výrazně obohatit. Příkladem je příběh z tohoto léta.
Stačí pár miliard
Steve Witkoff tehdy navštívil další exkluzivní destinaci. Na jachtě u pobřeží Sardinie se setkal s tajemným, ale mimořádně vlivným mužem.
Šajch Tahnún bin Zajíd Ál Nahján je bankéř, majitel řady technologických firem a nadšený sportovec, který na veřejnost nevychází bez černých brýlí, a má na starosti nejen tajné služby své země, ale také státní investiční fond a spolu s ním půldruhého bilionu dolarů. Právě on je mozkem snah o transformaci Spojených arabských emirátů z vývozce ropy v budoucí technologickou velmoc a veličinu na poli umělé inteligence. Proto také velmi stál o nejpokročilejší americké čipy. Na vývoz této významné strategické technologie ale Spojené státy uplatňovaly embargo.
List New York Times získal přístup ke korespondenci 75 osob z okolí americké vlády a zrekonstruoval průběh velkého obchodu. Vláda USA udělala výjimku a Spojené arabské emiráty dostaly nejpokročilejší americké čipy. Šajch Tahnún zase z peněz státního fondu investoval dvě miliardy dolarů – v přepočtu přes čtyřicet miliard korun – do kryptoměn, vydávaných startupem jménem World Liberty Investment. Ten založila Trumpova rodina. Spoluzakladatelem je také Steve Witkoff a správcem jeho syn Zach.
Tajemný muž v brýlích a s přístupem k miliardám. Šejk Tahnún bin Zajíd.
Není to jediná indicie možného střetu zájmů a korupce na mezinárodní úrovni, pro kterou Trumpův klan zneužívá své postavení. Z rutinního směšování diplomatických jednání a pokusů o své obohacení je už po léta podezříván Trumpův zeť Jared Kushner. Ten ostatně před několika týdny vstoupil do klubu dolarových miliardářů – i díky obřím investicím, kterými jeho fond Affinity Partners obdařila Saúdská Arábie.
Podle agentury Reuters odpovídal v první polovině roku 2024 příjem prezidentova konglomerátu, The Trump Organization, 51 milionům dolarů. V první polovině letošního roku, tedy po Trumpově opětovném nástupu do funkce, vyskočil na 864 milionů - což znamená raketový vzrůst o 1600 procent.
Národní bezpečnostní strategie: proti Evropě
Další zdroj, ze kterého pramení americká zahraničí politika, odhalila čerstvě odhalená Národní bezpečnostní strategie Washingtonu.
Tento dokument se výrazně liší nejen od strategií demokratických prezidentů, ale také od vizí, které představil sám Trump ve svém prvním volebním období. A zejména ve vztahu k Evropě mu dominuje nikoliv pragmatismus a snaha posílit americkou moc, ale ideologické vize současného amerického viceprezidenta.
V roce 2017, po svém prvním převzetí moci, hrozil Trump „hněvem a ohněm“ severokorejskému režimu kvůli tomu, že Pchjongjang stále rozšiřoval svůj arzenál jaderných zbraní. Nyní má Severní Korea násobně větší jaderný potenciál než před osmi lety - a v dosud známých verzích Národní bezpečnostní strategie o ní není ani slovo. O největších ideových i mocenských vyzyvatelích USA na mezinárodním poli – Číně a Rusku – se v dokumentu mluví v několika smířlivě formulovaných odstavcích.
Zato Evropě je věnována významná část textu. Tvůrci strategie nekritizují za potlačování svobody slova Peking, Rusko ani diktatury arabského světa, ale státy Evropské unie ano. Odmítají vývoz demokracie do Perského zálivu, ale vyzývají k demokratizační misi u tradičních nejbližších spojenců Spojených států. Výslovně oznamují, že se chystají vměšovat do vnitřní politiky evropských států „kultivací odporu proti současné trajektorii Evropy“. Jinými slovy, podporou extrémní a populistické pravice. I volba slov je velmi nešťastná: „resistence“ znamená v angličtině i francouzštině nejen „odpor“, ale také „odboj“.
Zpravidla dobře informovaný portál Defense One tvrdí, že má přístup k delší, tajné verzi Národní bezpečnostní strategie, která jde ještě dál: USA podle ní mají usilovat o rozbití EU „vytažením“ čtyř jejích členů, Maďarska, Rakouska, Polska a zakládající země Unie, Itálie.
Realismus? Spíš ideologické poučky
Tato politika je přitom v přímém rozporu s dekádami úsilí americké diplomacie. Ta stála u zrodu evropské integrace – nikoliv z ideových důvodů, ale proto, že evropští spojenci schopní společně čelit agresi moskevského impéria lépe vyhovovali americkým zájmům.
Na těch se nic zásadního nezměnilo. Přesto chce diplomacie USA podporovat i ty síly – v čele s německou AfD – které jsou mimořádně servilní vůči Rusku.
Rozbití Evropské unie je také v rozporu s dalším deklarovaným cílem USA – totiž že Evropané mají do roku 2027 převzít zodpovědnost za bezpečnost vlastního kontinentu. Brexit, který bolestně oslabil hospodářství a ve výsledku i obranyschopnost Spojeného království, ukázal, co by pro Evropu znamenal návrat k mocenskému a hospodářskému soupeření národních států. Trumpovská zahraniční politika je často obhajována jako „realistická“, tj. směřující bez ohledu na ideové a morální omezení k větší moci a prosperitě Spojených států. Atakování evropského projektu ale americkou moc a prosperitu přímo ohrožuje.
Vysvětlení tohoto paradoxu se skrývá v myšlenkovém světě viceprezidenta J. D. Vance. Ten nám do něj dal nahlédnout už při svém projevu v rámci Mnichovské bezpečnostní konference na začátku letošního roku, kde mimo jiné prohlásil, že za větší nebezpečí než Rusko nebo Čínu považuje demokratický deficit Evropy.
Za tímto přesvědčením stojí názory lidí, které sám Vance označuje za své ideové učitele. Je mezi nimi například Curtis Yarvin. Ten sní o likvidaci liberálního řádu a renesanci čehosi podobnému feudalismu. V roli lenních pánů by ale tentokrát figurovali šéfové mocných korporací. Demokracie by byla omezena na možnost „hlasovat nohama“, tedy odejít do panství jiné firmy. Romantizujícím, nietzscheovským vizím světa, kde místo institucí a právního státu dominuje právo silnějšího, podléhá také Vancův hlavního guru a sponzor, investor Peter Thiel.
Tyto představy sice mohou kritici vnímat jako absurdní nebo myšlenkově chabé. Při pohledu přes takto zbarvené ideologické brýle ale dává smysl, že se Evropa, symbol liberálního smýšlení a nadnárodní spolupráce, ocitla v pozici ideové protivníka Spojených států. A také to, že autoritativní a diktátorské režimy nejsou vnímané jako přirození nepřátelé USA. Podle listu Politico Washington zvažuje vytvoření nové platformy s názvem Core 5. Mají v ní zasedat USA, Indie, Čína, Rusko a Japonsko. Čili dvě diktatury a ani jeden zástupce Evropy.
Autoritářské režimy se mění v potenciální partnery pro dělení sfér vlivu a rozsáhlé obchodní dohody. Dva přístupy Trumpovské diplomacie se tak nakonec mohou protnout: při neprůhledných jednáních s uzavřenými klikami diktátorských klanů je často prostor pro obchody – nejen ty výhodné pro Spojené státy, ale také pro rodinu jejich prezidenta.
