Článek
Po zveřejnění tzv. rusko-amerického „mírového plánu“, který má ukončit válku na Ukrajině, se nabízí srovnání amerických vyjednavačů během studené války a dnes. Začneme v minulosti. Od padesátých let do rozpadu Sovětského svazu došlo mezi Východem a Západem k mnoha jednáním, která měla svět zabezpečit před nebezpečím nukleární války. Stát se v té době součástí amerického vyjednávacího týmu byla věc skutečně prestižní; podařilo se to jen těm nejvíc kvalifikovaným odborníkům. Jednoho z nich jsem měl příležitost poznat a rád bych ho čtenářům krátce představil.
Generál Edward L. Rowny (1917–2017) byl vždy hrdý na svůj polský původ a právě rodinné prostředí bylo důvodem, že Rusko a jeho politickou kulturu studoval už jako mladý muž. Co se nenaučil doma, si postupně doplnil na nejlepších školách: absolvoval West Point a pokračoval na Johns Hopkins University, Yale a konečně i American University ve Washingtonu, kde získal doktorát. Jak bylo tehdy samozřejmé, naučil se výborně rusky, aby se dokázal vcítit do kremelské mentality. Svou osobní statečnost v boji prokázal za druhé světové války, v Koreji a Vietnamu (kromě tří Stříbrných hvězd získal mnoho dalších vyznamenání).
To vše dokázal Rowny zúročit, když od roku 1971 do konce studené války sloužil pod prezidenty Nixonem, Fordem, Carterem a Reaganem jako jejich hlavní poradce na sovětský nukleární arzenál. Pomohl vyjednat všechny hlavní odzbrojovací dohody, včetně SALT, SALT II a START. Znal každý detail zbraňových systémů, pečlivě studoval válečnou doktrínu Rudé armády, stejně jako klasická díla marxismu-leninismu. Věděl totiž, že pušky, tanky a rakety jsou jen nemyslící nástroje lidí, kteří je ovládají. Bylo třeba znát osobní hodnoty a politické cíle Brežněva, Andropova a dalších nepřátel demokracie a svobodného světa.
Dohoda SALT II připadala Rownymu v její konečné podobě pro Západ nevýhodná, ale prezident Jimmy Carter se ji přesto rozhodl podepsat. Rowny proto na své postavení vyjednavače rezignoval. Integrita a osobní čest byly vlastnosti, které tehdy člověk mohl u nejvyšších úředníků státu automaticky očekávat.
Jednou – bylo to v roce 1988 – mi Rowny řekl, že ruský přístup k diplomacii lze shrnout do jediné věty: „Co je moje, to je moje. Co je tvoje, o tom se budeme bavit.“ Generál měl Rusy dokonale přečtené. Věděl, že od počátku až do poslední minuty trvají na splnění 110 procent reálných požadavků. Pak se toho, co bylo od počátku evidentně nedosažitelné, s dramatickým gestem vzdají, aby se před světem tvářili jako mučedníci a oběti západního komplotu.
Nejmocnějším nástrojem sovětských a současných vyjednavačů byla a zůstává fikce, že Rusko je věčnou obětí vnějších nepřátel. Opakovaně mluvili a mluví dodnes o nájezdech mongolských, polských, švédských, francouzských, německých a nacistických armád (doporučuji si přečíst stať Vladislava Surkova The End of a Shameful Peace, 15. 2. 2022). Jak se ale Rusko z malého knížectví stalo největším státem na světě, v němž se mluví asi 180 jazyky a dialekty, o tom taktně mlčí.
Často na pana generála nostalgicky vzpomínám. Hlavně teď, když jsme díky informacím uniklým na veřejnost dostali možnost nahlédnout do kuchyně, kde Trumpův zeť Jared Kushner, Steve Witkoff, J. D. Vance a Daniel Driscoll s Rusy pečou dohodu mezi ruským agresorem a jeho ukrajinskou obětí. Původní návrh měl 28 bodů, teď jich je prý jen 19. Už teď je ale třeba se obávat, že konečná verze bude splňovat ruské požadavky a obchodní zájmy lidí okolo Donalda Trumpa. Je možné, že Ukrajinu svázanou do kozelce a na stříbrném podnosu Bílý dům bez výčitek svědomí položí k Putinovým nohám.
Stejně jako v dobách Sovětského svazu, Putinovi hlavní vyjednavači neznají pojem osobní čest. Co je pravda, a co je lež, o tom rozhoduje načálnik, dnes Vladimir Putin. Jsou to ale nesmírně schopní a světem protřelí profesionálové. Jurij Ušakov vystudoval MGIMO, školu pro děti kremelských elit, a kariéru sovětského diplomata zahájil už v roce 1970. Deset let sloužil jako ruský velvyslanec ve Washingtonu, takže Spojené státy a americký způsob uvažování zná lépe než rodné Rusko. Proslul tím, že v únoru 2022 napadl Západ za údajné šíření „lží“ o chystané ruské agresi proti Ukrajině.
Ušakovův partner, Kirill Dmitrijev, je mnohem mladší. Díky sovětským reformám koncem 80. let proto mohl jedenáct let žít, studovat a pracovat ve Spojených státech. Má diplom ze Stanfordovy univerzity a Harvard Business School a pracoval pro poradenskou firmu McKinsey a finanční korporaci Goldman Sachs. V posledních letech slouží Putinovi tím, že do Ruska láká zahraniční investory. Dmitrijeva ve své zprávě jmenoval soudce Robert Mueller, jehož americký Kongres pověřil vyšetřováním ruských vlivových operací během amerických voleb v roce 2016.
Ušakov a Dmitrijev jsou zcestovalí, mluví cizími jazyky a mají kontakty mezi mocnými tohoto světa. V mezinárodní diplomacii jsou v porovnání s nimi Steve Witkoff a Jared Kushner vesničany, kteří přijeli do velkoměsta. Oba se celý život věnovali prodeji nemovitostí na Manhattanu, na Floridě a jinde. Podle jejich bankovních kont soudě jsou v tom úspěšní. Ovšem kupovat a prodávat domy nikoho nepřipraví na řešení dlouhotrvajících světových problémů.
Witkoff a Kushner se o tom přesvědčili, když jim Trump dal za úkol „vyřešit“ izraelsko-palestinský konflikt. Kushner po pár měsících světu představil novou mapu Západního břehu, která měla zaručit koexistenci osadníků s původním obyvatelstvem. Jak se ale brzy ukázalo, jen okopíroval mapu, kterou mu dal izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Když se jeho výplodu veřejnost vysmála, Kushner na svou obranu řekl, že Blízký východ dobře zná, protože o něm prý přečetl 25 knih.
Dosud známé body tzv. mírového plánu na Ukrajině formulovali cyničtí amatéři. Stačí zmínit bod první, který slibuje, že „ukrajinská suverenita bude potvrzena“. Takže: Putin Ukrajinu přepadl, zavraždil statisíce jejích občanů, unesl tisíce dětí, srovnal města se zemí, chystá se odtrhnout 20 procent jejího území – a to všechno má znamenat, že „suverenita bude potvrzena“? Jak? Kým? Kdy?
Putin staví západní demokracie před rozhodnutí: buď mu vydají Ukrajinu bez dalších bojů, nebo si ji podmaní hrubou silou a dost možná půjde ještě dál. „Pokud se [Ukrajinci] nestáhnou,“ řekl nedávno, „dosáhneme svých cílů vojenskou mocí“. Kdyby žil generál Rowny, hned by si všiml podobnosti s chováním Hitlera v září 1938. Ten opakovaně hrozil – jednou jmenovitě Benešovi, jindy zase západním spojencům – že si Sudety vezme so oder so. Úkolem Londýna a Paříže bylo „přivést Beneše k rozumu“. Trump, Witkoff, Kushner, Vance a možná i zahraniční ministr Marco Rubio dnes hrají s Volodymyrem Zelenským stejně krutou hru, kterou s Benešem hráli Neville Chamberlain, Édouard Daladier a Basil Newton za mnichovské krize.
Všimněme si ale zásadního rozdílu mezi situací koncem 30. let a současnou ruskou agresí proti Ukrajině. Hitler v Mnichově západním spojencům tvrdil, že jazykově německá území v Československu jsou – po záboru Porýní a Rakouska – jeho posledním požadavkem. Získá-li je pomocí diplomatické dohody a přepsané mapy, bude mír. Dnes víme, že Hitler lhal, protože jeho cílem byla válka. Ovšem Britům, Francouzům a vlastně celému světu jeho mírová nabídka od září 1938 do března 1939 připadala slibná. S odstupem si umíme představit, proč státy, které v předchozí válce ztratily celé generace, mnichovskou dohodu mohly vítat.
Putin ale válkou nehrozí. On ji už skoro čtyři roky vede. Chamberlain mohl na půl roku Hitlerovým slibům uvěřit. Co si ale o budoucích plánech Putina na Ukrajině mohou legitimně myslet Trump, Witkoff nebo Kushner?
Je ovšem možné, že takovou otázku si američtí vyjednavači vůbec nekladou. Z uniklého přepisu dvou telefonátů mezi Witkoffem a Ušakovem jsme se dozvěděli, že Witkoff svému ruskému partnerovi 14. října radil, jak by Kreml mohl nejlépe svého cíle dosáhnout. O patnáct dní později zase Ušakova ujistil, že americký mírový plán bude – jak to jen půjde – co nejblíž k požadavkům Ruska.
Dokáže si někdo z nás představit, že by ten mnohokrát v Česku proklínaný Neville Chamberlain vyslal do Berlína lorda Halifaxe, aby tam Ribbentropa nebo jiné nacisty učil, jak nad Československem zvítězit?
