Komentář: Imitátor Hitlera na srazu AfD? Ten nejmenší problém

Neonacista, který si po večerech nacvičuje před zrcadlem Hitlerova gesta? Šikovný komik, který využil situace, aby „vytrollil“ krajní pravici? Nebo zkrátka jenom pošuk, který šel kolem?

Otázka, kterou si svět klade od okamžiku, kdy na sjezdu Alternativy pro Německo vystoupil člověk ve svítivě modrém sáčku a předvedl projev, který posluchače rázem přenesl do roku 1933. Není pochyb, tenhle pán má Hitlera buď skvěle v oku, anebo v srdci.

Alexander Eichwald, jak zní jméno výstředního řečníka, si navíc zjevně oblíbil zoologické metafory. Stejně jako u druhů domácích zvířat, měli bychom podle něj i u imigrantů preferovat určité rasy. Myšlenku, že by přistěhovalci narození v Německu automaticky dostávali tamní občanství, odbyl slovy, že když se prase narodí v kravské stáji, také se mu neříká kráva. Samotná AfD uvažuje o Eichwaldově vyloučení, hned v sále byl obviněn z toho, že je policejní provokatér.

Ať už jde o recesistu, nebo o vcelku neškodného trotla, který příliš kouká na filmy Leni Riefenstahlové, jeho strana by mu měla být vlastně vděčná. Přinejmenším v Česku pohltilo jeho extempore veškerou pozornost veřejnosti. Tu by přitom měly znepokojovat mnohem podstatnější věci. Třeba to, že za bizarním tajtrlíkováním bobtná zásadní ohrožení bytostných zájmů České republiky.

Málokdo si například všiml, kde že to Eichwald vlastně vystoupil. Šlo o ustavující schůzi nové mládežnické organizace AfD. Její přechůdkyni strana raději sama rozpustila. Co jí také zbývalo, když velká část členů začala ujíždět ryze extremistickým směrem a pokladník se zapletl do napůl operetního, napůl děsivého spiknutí „saských separatistů“, kteří plánovali ozbrojené odtržení oblastí bývalé NDR a zavedení neonacistického režimu, jenž by zlikvidoval „přistěhovalce a Židy“. Tato parta pomatenců dokázala do chvíle, kdy byla zatčena nashromáždit úctyhodný arzenál zbraní a cvičila střelbu kousek za českými hranicemi.

Aby bylo jasno: ani to, ani Eichwaldovy pódiové kreace neznamenají, že by AfD byla většinově neonacistická strana. Nebezpečí pro Česko nespočívá v příchodu „Čtvrté říše“.

Problém lze najít v cílech AfD, strany, která roste, sílí a už několik měsíců se pere s CDU/CSU o první příčku v německých volebních průzkumech. Naplnění jejích záměrů by drtivě dopadlo zaprvé na českou ekonomickou prosperitu, zadruhé na českou bezpečnost.

Alternativa pro Německo hrozí vystoupením z Evropské unie, z eurozóny i ze Schengenu. To vše na základě i v Česku hojně vyprávěné pohádky o tom, jak Německo na své členství v EU doplácí . Ekonomika, která stojí a padá s exportem, by si ale ve skutečnosti „Dexitem“ nakálela do vlastního hnízda ještě víc, než trpce litující Británie Brexitem. Podle studie Institutu IW by jen během prvním pěti let přišla o 690 miliard eur a dva půl milionů pracovních míst.

A pak je tu země, která by možná utrpěla víc, jen se její ztráty ještě nikdo nepokusil spočítat: Česko. Kvůli provázanosti na německý trh, kvůli novým obchodním bariérám na německých hranicích, kvůli komplikacím pro české pendlery, kvůli kolapsu plateb z evropských strukturálních fondů, který by po německém odchodu z unie takřka nevyhnutelně následoval.

Druhým bodem je bezpečnost. „Osobně bych ukázala nepříteli cestu na Berlín,“ vyjádřila se stoupenkyně AfD v diskuzi na téma, zda bojovat za Německo proti případné ruské invazi. Řada poslanců strany na stejnou otázku listu FAZ odpověděla slovy: tato vláda je pro mě větší nepřítel než Putin. To vše v době, kdy ruský prezident otevřeně hrozí Evropě vyhlazovací válkou a německá tajná služba varuje, že ruská agrese se na Ukrajině nezastaví a útok může přijít kdykoliv. Politici AfD zatím dávají najevo své proruské sympatie, pilně navštěvují Rusko i jím okupovaná území, jsou v podezření, že berou úplatky za šíření ruských dezinformací a že vynášejí Rusům ze Spolkového sněmu citlivé informace.

Evropa by se v současnosti před ruskou invazí bez aktivní účasti Německa, své největší ekonomiky, ubránila jen těžko. Jenže velká část vedení AfD Evropu bránit nehodlá. Chce s Ruskem obchodovat a politicky spolupracovat - bez ohledu na Ukrajinu, bez ohledu na Střední Evropu včetně Česka. „Mně Rusko nic neudělalo,“ řekl před několika dny spolupředseda AfD Tino Chrupalla. A dodal, že stejnou hrozbou jako Rusko může být pro Německo i Polsko (!). Dieter Bohlen, jedna z největších hvězd německého showbyznysu, jehož si čeští posluchači možná pamatují z dua Modern Talking, to říká za politiky: „Německo a Rusko byly snový tým“. Opravdu snová představa pro Česko.

Pro část českých fanoušků AfD je to všechno přijatelná cena za zlikvidování problému migrace, které AfD slibuje.

Nejvlivnější politik AfD Björn Höcke chce jít daleko za uzavření hranic a vyhoštění všech žadatelů o azyl. V jeho fantaziích má v Německu v rámci jedné či dvou generací zůstat o třetinu méně lidí. Ty, kdo dostatečně nesplynuli s německou kulturou, chce ze země dostat metodou „pečlivě vyladěné krutosti“.

Řada tuzemských stoupenců hnutí tomu jistě ráda zatleská, neboť si představují, že tato krutost se bude týkat jen muslimů, Arabů, Turků, černochů, zkrátka těch, kterým sami nepřejí nic dobrého. Naivní představa, pokud vezmeme v úvahu protislovanskou rétoriku části politiků Alternativy pro Německo. Nebo řeči o tom, že „sudetští Němci byli v roce 1938 osvobozeni“ a Heydrich poté vedl v Česku „chytrou politiku“. Nebo že „ne všichni vojáci SS byli zločinci“. To všechno jsou důvody, proč se v Evropském parlamentu s Alternativou pro Německo, kromě české SPD a několika bizarních extremistů, nikdo nebaví.

Jednoho velkého spojence ale AfD má za Atlantikem. „Jsme v tomhle boji společně,“ řekl minulý měsíc v Berlíně politikům AfD poradce prezidenta Trumpa pro sociální sítě. Viceprezident J.D. Vance dává jasně najevo, že právě Alternativa pro Německo je jeho favoritem v evropské politice. Nová bezpečnostní strategie americké vlády výslovně uvádí, že bude podporovat evropské formace podobného zaměření. S cílem, který za Trumpovu vládu vyjádřil její digitální stín a další fanoušek AfD Elon Musk: je třeba zlikvidovat Evropskou unii. Z Evropy by bylo opět kolbiště silných, kteří si mezi sebou porcují slabší kusy stáda.

Tuzemští přátelé AfD by měli zvážit, do které z těchto kategorií by patřilo Česko. A jestli by pro něj bylo výhodné sousedit s Německem, opět vyznávajícím právo silnějšího. Skutečně chceme žít v pozici současné Kanady, rutinně šikanované Trumpovskou Amerikou?

Lidé se slabostí pro AfD mají ale v jednom ohledu pravdu: vzestup této strany má svůj protějšek v bezzubé či zbabělé politice tradičních stran, které nedokázaly čelit problémům migrační politiky a erozi německého hospodářství. To vše vydláždilo Alternativě pro Německo cestu vzhůru. Za éry Angely Merkelové AfD vyskočila z nuly na stabilních zhruba deset procent podpory. Za Olafa Scholze na dvacet procent. A během dosavadní vlády Friedricha Merze se posunula na pohodlných pětadvacet procent.

Posledně jmenovaný kancléř se přitom holedbal, že vezme AfD polovinu voličů. Dejme mu ještě šanci, má za sebou jen pár měsíců v úřadu. Jenže má také svázané ruce. Právě to, že AfD v minulých volbách tak výrazně uspěla, ho dotlačilo do koalice s jeho ideovými protivníky, sociálními demokraty. Zklamaní voliči to mohou (zčásti poprávu) vnímat jen jako další dějství opatrnické merkelovské politiky, prošpikované prohnilými kompromisy.

Možná se tak naděje pro německou i českou politiku skrývá v AfD samotné. Přesněji v možném procesu tzv. „melonizace“, jemuž dala jméno italská premiérka Giorgia Meloniová a její úspěšný přesun od fašistických kořenů víceméně k politickému středu.

Spolupředsedkyně AfD Alice Weidelová by se nakonec mohla ukázat jako pragmatička, toužící po moci, spíše než zanícená národovecká fanatička. Koneckonců, její strana bojuje proti globalistickým elitám, „LGBT propagandě“ a za Německo. A bankéřka Weidelová je nejen ukázková členka globalistických elit, ale také lesba, bydlící ve Švýcarsku.

V minulosti už se pokusila zbavit se nejhorších extremistů v čele s Höckem. V minulých týdnech se jasně vymezila proti Chrupallovým kremlofilním výlevům. Zdá se, že do zemských voleb v příštím roce chce vést stranu pod praporem umírněnosti a normality. Dává to smysl: když měla AfD pět až deset procent hlasů, těžko se mohla obejít bez svých extremistických voličů a zároveň pomýšlet na velkou politiku. Teď už by odchod radikálů její parlamentní existenci neohrozil. Není vyloučené, že Weidelová v jistém okamžiku vymění posun k politickému středu, a tudíž i nutné rozštěpení strany, za přístup k moci. A hlavně snad, probůh, vyvede stranu z Putinova chomoutu.

A nebo také ne. Dosud tyto naděje vždy selhaly a každé další vedení AfD bylo toxičtější než to předešlé.