Tak to chtěl Mussolini. Legenda popisuje, jak fotbalisty okradli na MS 1934

Archaický diktafon sice po 40 letech s magnetofonovou páskou uvnitř těžce zápasí, ale nakonec ji přece jen přemůže, takže zazní slova, která vyřkla legenda. Oldřich Nejedlý, nejlepší střelec fotbalového mistrovství světa 1934: „Knedlíky si s námi určitě dáte. Ovocný. S meruňkami, tvarohem a smetanou.“

Nejedlý to poví na úvod, kdy ještě nevznikal oficiální rozhovor, dneska by se světácky řeklo „off record“. V patrové vilce v Žebráku kousek od Berouna se totiž diktafon propašovaný v 70. letech z kapitalistické ciziny jako kontraband rozběhl dřív, než měl. Tehdy vymoženost nevídaná, protože stačilo promluvit, aby se spustil.

Ale copak mohl ten slavný player vědět, že vzpomínání na dávný šampionát má začít právě knedlíky? A že první otázka v mém linkovaném bloku míří k nim? K tomu, jak to v Itálii tenkrát doopravdy bylo. Jestli ty třešňové „blbouny“ v pečlivě zabaleném balíku za reprezentací opravdu doputovaly?

„Všichni se mě na to ptají,“ rozesmál se Nejedlý, neboť překvapeného pohledu si samo sebou povšiml. „Ale ten dnešní oběd berte jako náhodu. Meruněk se letos urodilo, že nevíme, co s nimi, takže putovaly do knedlíků. Jako ty třešně, které nám do nich zabalila ta dobrá česká žena, přidala i smetanu a tvaroh a poslala je s adresou: Fotbalisté Československa, Itálie. Bůh ví, kde všude ten balík putoval, ale nakonec za námi dorazil do Frescati, městečka vzdáleného nějakých dvacet kilometrů od Říma, kam jsme se přestěhovali před semifinále s Němci.“

Takže pravda pravdoucí? Žádné báchorky a vyprávěnky některého z fotbalových sedmilhářů v italské partě, z nichž se věčným opakováním stal příběh do čítanek?

„Už ani nevím, kdo si schoval průvodní dopis od té dobré duše. Ale bylo v něm doopravdy psáno, že ty italské makarony nám určitě nešmakují, takže posílá něco na přilepšenou. Jen si chudák neuvědomila, že v panujících vedrech se drahocenný poklad zkazí.“

Hladce oholená tvář, vlasy už přece jen trochu řídnoucí, bílé trenýrky i tričko. Postavu ale pořád jako sportsman. I dres se znakem FIFA vystavený v prosklené vitríně by po půl století oblékl.

„Divíte se, že tam nemám reprezentační triko? To bych mezi všemi těmi uschovanými fotbalovými proprietami taky ještě někde našel, ale tenhle dres je pro mě obzvlášť cenný,“ vyprávěl Nejedlý. „A nikoli proto, že jsem byl prvním Čechoslovákem, který triko se znakem FIFA oblékl, ale proto, že jsem v něm v holandském Amsterodamu pomáhal zachraňovat mistrovství světa, které se mělo konat ve Francii v osmatřicátém roce.“

Magnetofonová páska zakonzervovaná předlouhá léta v prťavé kazetě trucuje a vzdoruje. Pak ale přece jen povolí a nechá Oldřicha Nejedlého příběh převyprávět. Co věta, to jedinečná vzpomínka.

„Ona byla v sedmatřicátém roce FIFA úplně na mizině. Holandský pokladník zdefraudoval všechno, co v pokladně bylo. A ještě v masivních dveřích ocelového trezoru nechal klíče, aby se všichni mohli přesvědčit, že ho vybral do posledního franku. Malér to byl jako hrom, protože do mistrovství světa ve Francii chyběl rok a úctyhodní pánové z vedení světového fotbalu, mezi nimiž zasedal i náš profesor Pelikán, mudrovali, jak oznámit, že FIFA zkrachovala. Naštěstí je napadla spásná myšlenka. Usnesli se, že zorganizují utkání mezi mužstvy Západní a Střední Evropy, pozvou nejlepší playery z celého kontinentu a na vybraném vstupném se zahojí. A protože gentlemani z Holandska se cítili činem svého krajana zostuzeni, hned přispěchali, že by se mohlo hrát u nich. V Amsterodamu na Olympijském stadionu. Ujišťovali, že tam bude jisto jistě plno. A taky že bylo, pětapadesát tisíc diváků přišlo. A v čestné lóži dokonce usedl princ Lippe-Biesterfeld. Na vstupném se vybral milion a tři čtvrtě guldenů, což byla tenkrát nepředstavitelná částka. FIFA byla zachráněna, mistrovství světa ve Francii také.“

Proto se dres se znakem FIFA střežil u Nejedlých ve vitríně jako poklad. Stejně jako žlutý balon se šněrováním a podpisy slavných spoluhráčů: Meazza, Sárosi, Piola, Serantoni, Olivier, Schmaus. A k tomu ještě pozlacená medaile, kterou všichni aktéři unikátního zápasu dostali.

„Ještě že tam se mnou nebyl Jožka Silný, protože jinak bych si ten míč nepřivezl. On si v každém význačném utkání dával náramný pozor, aby byl v poslední minutě u balonu co nejblíž a mohl ho sebrat a odnést. Pak ho prodával pánům vejborům, protože vždycky tvrdil, že vejboři musí být prachatí lidé s kapsami plnými peněz, takže si mohou takovou cennou relikvii od něho koupit. I já balony sbíral. Ale ne proto, abych je prodával… Pár jsem si jich sice nechal, většinu jsem ale dal klukům tady u nás v Žebráku. Třeba i ty, které jsem od Jožky za dvacet korun koupil,“ směje se ve stařičké nahrávce Oldřich Nejedlý, když si vzpomněl na legendárního spoluhráče ve Spartě i v reprezentaci.

Bodrého Hanáka tehdy do mužstva Střední Evropy nevzali, k Nejedlému však pozvání samozřejmě putovalo. Antonín Puč a František Plánička, další významní hráči na stříbrném MS 1934, ho také dostali. Jenže střelec Puč byl zraněný a brankáře Pláničku v Penzijním ústavu ze zaměstnání neuvolnili. Tudíž si pořadatelé vzpomněli na sparťanského brankáře Bohumila Klenovce.

Dopředu sice věděl, že si v Amsterodamu nezachytá, ale už nominace do mužstva plného hvězd představovala náramnou poctu. Nejedlý si zahrál, ale jinak, než býval zvyklý.

„Po příjezdu na společnou přípravu do Milána mě ovšem čekalo nemilé překvapení. Páni, co dávali výběr Střední Evropy dohromady, totiž středních útočníků a spojek pozvali přespříliš, zatímco na křídlo měli jen Maďara Ference Sase. A hned přišli, že bych tam mohl nastoupit já. Co jsem měl dělat? Italové Meazza a Piola museli hrát spolu uprostřed útoku, protože byli sehraní a jednomu bez druhého to nešlo. Doktor Sárosi zase tvrdil, že na křídle hrát neumí a že raději odjede okamžitě domů, když nebude po jeho. Neměl jsem proto na výběr. Celá léta jsem sice hrál ve Spartě i v reprezentaci spojku, ale když jsem chtěl v Amsterodamu nastoupit, na levé křídlo jsem musel. Dostával jsem dlouhé pasy od Sárosiho, centroval před bránu, i gól jsem dal. Prý úplně nejkrásnější, jak psali v holandských i francouzských novinách, které mám taky pořád někde schované. Celý stadion nám aplaudoval, když jsme vyhráli 3:1, pánové z FIFA každému předali dres na památku, pozlacenou medaili a startovné, které dělalo na naše peníze dva a půl tisíce. Nejspíš z vděčnosti, že jsme zachránili pokladnu FIFA a světový šampionát ve Francii.“

I ve Francii si Nejedlý zahrál, ale to už šlo o derniéru jeho reprezentační kariéry. Vždyť ze slavných „Římanů“ jich zůstala v národním mužstvu jen polovina. Plánička, Burgr, Košťálek, Kopecký, Puč a on.

Nejedlému to pořád střílelo, takže v Le Havru se pod vítězství nad Holandskem podepsal gólem v závěru prodloužení a v Bordeaux v osmifinále proti Brazílii, které skončilo i po prodloužení nerozhodně a muselo se proto opakovat, se trefil také. Pro změnu z penalty. V opakovaném utkání dva dny nato už s kotníkem oteklým jako konev nevyběhl, stejně jako se mezi tyče nepostavil Plánička, jemuž Brazilec Perácio zlomil ruku. Však se na tuhle řež po léta vzpomínalo jako na Bitvu o Bordeaux…

„Pojďme raději do Itálie. A sedneme si k tomu venku na zahradě. Všechno nám tam kvete, trávník je krásně zelený, to se bude jinak vzpomínat,“ zní z chraptícího diktafonu pobídka na návrat k nádhernému šampionátu.

Vždyť československá reprezentace tvořená výhradně hráči Sparty a Slavie, které doplnil jen teplický gólman Pazelt, přivezla z Říma v roce 1934 stříbrné medaile. Vždyť Nejedlý nejenže nasázel v semifinále sebevědomým Němcům hattrick, ale s pěti góly se stal ex post i nejlepším střelcem celého mistrovství.

„Všech pět mých gólů tam mělo cenu postupu. V Terstu proti Rumunsku za silného větru, který v prvním poločase foukal od moře našemu soupeři do zad, ale ve druhém hnal naštěstí do útoku nás, takže i bóra nám pomohla výsledek otočit,“ líčil. „Všichni se tehdy dívali na Rumuny skrz prsty, jenže oni přijeli s mančaftem, ve kterém hrálo pět fotbalistů reprezentujících ještě pár měsíců před mistrovstvím Maďarsko. Rumunsko totiž zabralo provincii Oradea Mare a těch pět chlapů jim spadlo jako dar z nebes. Jak my byli šťastní, že máme těžkou premiéru za sebou a nejdeme domů, jak nám prorokovali.“

A co příprava? Měli jste také nějaké soustředění? Chystali jste se na vedra, která měla v Itálii panovat?

Zazní pár nachystaných otázek, majících dokreslit, jak tehdy v roce 1934 probíhala příprava reprezentace na mistrovství světa. A Nejedlý vyprávěl…

„Ale to jo. Už doma nám funkcionáři zařídili týdenní soustředění v Jarově za Zbraslaví. Potíž byla ale v tom, že nám přidělili tělocvikáře Havla. O fotbale toho moc nevěděl, zato dbal na správné rozcvičky, takže jsme se vlastně připravovali sami.

A v Itálii to samé. Objednali nám sice krásný hotýlek v kopcích nad Terstem s nádherným výhledem po okolí, ale zapomněli, že široko daleko není žádné hřiště. Proto jsme čutali na tenisových kurtech u hotelu, což se ale záhy přestalo panu majiteli zamlouvat. Celý načuzený a zlověstným staccatem brebentící na nás vystartoval, že mu ničíme antuku, ostatní hosté že si tuze stěžují, nemluvě o tom, že on z toho našeho čutání bude mít jen výdaje a bude tudíž škodný.

Zůstal nám proto jen tenis a dlouhé výšlapy kolem moře, abychom pak v pravé poledne běželi pod rozpáleným sluncem hodinu zpátky do hotelu. Měli jsme z toho málem úpal, ale věřili jsme, že jedině tak si na italská vedra přivykneme. Moc promyšlené s aklimatizací jsme to ale neměli, protože v druhém kole jsme hráli v Turíně proti Švýcarsku v dešti, zimě a na hřišti, které připomínalo šumavská blata. Všude kaluže vody a bahno, do kterého jsme se bořili po kotníky. Ale i tam jsem dal gól. Rozhodující, jako předtím Rumunům v Terstu. Sebral jsem míč, utekl, vystřelil a Séchehaye ho měl v síti. Však hned po utkání přišel švýcarský předseda technické komise FIFA a nabízel mi angažmá a švýcarské občanství k tomu. Hučel to mě, že prý se budu jmenovat Nejedlini a můžu si vybrat, jestli chci hrát v Curychu, Ženevě nebo Basileji. A i tohle je pravda, stejně jako ty třešňové knedlíky, anebo tři góly, které jsem v semifinále proti Němcům opravdu dal já.“

Magnetofonová páska se odvíjí naprázdno, aniž by zaznělo jediné slovo. Minutu, možná dvě. Neodvážil jsem se oponovat. Ukazovat slavnému šutérovi statistiky, kde stojí černé na bílém, že on dal branky jen dvě a tu třetí přidal kolega Krčil. Přesvědčovat ho, že pravdu mají nejspíš fotbaloví historici FIFA.

Šestnáct let po jeho smrti jsem se mu omluvil. V duchu i na novinovém papíře. Pravdu měl on, protože v roce 2006 po prozkoumání dobových zápisů, historických pramenů a referátů v žurnálech uznala FIFA, že všechny tři góly vstřelil skutečně Nejedlý a statistiky oficiálně opravila. Československý snajpr Oldřich Nejedlý se díky tomu stal samostatným králem střelců turnaje, protože až za ním figurují o jeden gól horší Ital Angelo Schiavio a Němec Edmund Conen. A navíc FIFA stvrdila, že byl šestým hráčem v historii mistrovství světa, jemuž se podařilo hattrick nastřílet.

„Pravdou je i to, že před finálovým zápasem s Itálií jsme si udělali výlet do Neapole. Vlakem, který jsme si platili sami z naspořených diet. A na dva dny, abychom na fotbal trochu pozapomněli a přišli na jiné myšlenky. V Římě se totiž nemluvilo o ničem jiném než o blížícím se finále. I v hotýlku Parc hotel Fischer, kde jsme bydleli, nám jeho český majitel vykládal, že Duce nepřipustí, aby jeho Itálie nevyhrála.

On se Mussolini přišel podívat už na naše semifinále s Němci. A dokonce dvě princezny krále Emanuela s ním usedly v lóži. A pak byl moc zklamaný, že jsem mu těmi třemi góly zkazil radost a ti jeho Azzurri se s Němci neutkají o zlato. Ale jakýpak Azzurri, Oriundi to byli. Italové do svého mančaftu zařadili i hráče, kteří se narodili v Argentině, jen aby byli silnější a šampionát vyhráli. Montiho, Orsiho, Guaita, Demaría, už ani nevím, kolik jich vlastně bylo. ,Když mohou za Itálii zemřít, mohou za ni i hrát, obhajoval jejich nominaci trenér Vittorio Pozzo.

A ti Oriundi, jak jim sami Italové říkali, nejenže na mistrovství hráli, ale ve finále nás porazili. Ti první tři běhali toho desátého června na Olympijském stadionu na hřišti, a právě Orsi to byl, kdo pár minut před koncem odstavil faulem od balonu zraněného Pepíka Košťálka a vyrovnal. A ten Eklind nic. Stejně jako v prodloužení, když Quita odstrčil Krčila a skóroval. Tři sta novinářů vidělo faul, pouze švédský sudí ne. Aby ho také viděl, když před zápasem musel za Ducem. Prý jen pro požehnání, jak tvrdil. My přitom nechtěli, aby finále pískal, protože už v semifinále uznal Italům neregulérní gól. Snad čtyři domácí hráči dotlačili rakouského brankáře Platzera s míčem v rukou za čáru, jemu ale na tom nic divného nepřišlo. Ani s Belgičanem Baertem, kterého původně navrhovali Italové, jsme nesouhlasili, ale oni si svou prosadili.“

A co prodloužení, pane Nejedlý? Co závěrečný ceremoniál, při němž proměnilo 50 tisíc blahem šílících italských fanoušků Olympijský stadion v řičící arénu připomínající spíš koridu než fotbalový stadion? A co Duce, jehož touha se splnila a on předával kapitánovi Combimu pohár mistrů světa, zazní na samém konci nahrávky nesmělý dotaz, protože na legendě je patrné, že ani po spoustě let hořké vzpomínky nepřebolely.

„To víte, že ne. Jenže hodiny na stadionu nebyly a my nevěděli, jak málo času zbývá, abychom vedení uhájili. Asi bychom to zabetonovali a kopali míče za lajnu a třeba i na tribunu, jako to dělali Italové v prodloužení, když vedli a strachovali se, abychom přece jen nevyrovnali. Báli se, Monti se proměnil v můj stín a nehnul se od mě na krok. Asociační kapitán doktor Gürtler se kvapně přesunul za bránu, aby nám vracel zakopnuté balony, ale ani to nepomohlo. Vyrovnat už jsme nedokázali.

A tak jsme přebírali jako cenu útěchy Pohár italské federace a naši diváci, kteří přijeli na finále do Říma v 69 autobusech, nám nadšeně tleskali. Pro ně jsme byli morálními vítězi. A myslím, že pro celý objektivní fotbalový svět také.

A nic na tom neměnilo, že Italové kromě Rimetovy trofeje zvedali nad hlavu i Pohár vůdce. Trofej šestkrát větší, než byla Zlatá Niké. Mussolini ho nechal vyrobit, Copa Duce ho nazval a sám ho Combimu předal. Ale ať byl ten pohár sebevíc okázalý, nám všechno vynahradil návrat domů. Tisíce lidí, kteří nás vítali jako své římské hrdiny. Cesta od hranic, zastávky v Plzni, u nás v Berouně, příjezd vlaku na Wilsonovo nádraží.

I má maminka tam tehdy na nástupišti stála. Úplně v koutě, stranou od lidí, s vybledlým růžovým šátkem na hlavě a s vadnoucí kytičkou natrhanou u nás na louce v Žebráku. To kvítí pro mě bylo víc než zlatá medaile, o kterou jsme v Římě hráli, ale domů ji nepřivezli.“

Dvě tužkové baterie už jen s největším úsilím přemohly poslední centimetry magnetofonové pásky, pár slov však z diktafonu přece jen ještě zaznělo.

„Co knedlíky? Šmakovaly? Byly podle receptu mé maminky. Takže na ně přijeďte zase, protože k povídání toho je ještě spoustu. I o ní, protože jí vděčím za to, co jsem s fotbalem prožil a dokázal,“ loučil se muž, který tři roky po mistrovství světa v Itálii pomáhal zachraňovat pokladnu FIFA, ale pánům v jejím vedení přesto trvalo 72 let, než mu přiznali hattrick nastřílený Němcům, a tudíž i primát nejlepšího střelce šampionátu.