Neporazili ani Kuvajt. Výbuch našich fotbalistů řešila i kontrarozvědka

Důstojník kontrarozvědky zaklapl tlusté desky a pravil: „Tak vidíš, soudruhu, pro všechno existuje vysvětlení.“ Čerstvému kapitánovi fotbalové reprezentace spadl ze srdce obrovský balvan. „To nebyl balvan, to byla celá hora kamení,“ netají se ani téměř po 45 letech Jan Fiala, jak obrovskou úlevu pocítil.

Práskli ho.

Viděli ho ve dvaaosmdesátém po návratu z mistrovství světa ve Španělsku v bílém sporťáku.

Nissan Datsun to byl.

Výstřední auťák, který určitě stál majlant.

Proto nějaký bonzák sepsal udání adresované přímo vojenské kontrarozvědce.

Jménem uvědomělých pracujících žádal, aby si na toho lampasáka Fialu posvítili. Něco v tom určitě bude. Z armádního žoldu, který bral v Dukle Praha, by na Datsuna nenašetřil. To tak, v šestadvaceti? Spíš to bude tím, že byl ve Valladolidu také na hřišti, když ti naši slavní reprezentanti jen remizovali s fotbalovými nekopy z Kuvajtu. A ty dva kiksy, které nabídl Kuvajťanům, nemohly být jen tak. Určitě za to dostal od šejků zaplaceno. A on si za ty libry, dolary nebo kdo ví, čím ho uplatili, koupil auťák - a teď se v něm ještě předvádí.  Zrovna tuhle kroužil v Dejvicích kolem Kulaťáku, aby si ho každý všiml.

Kontrarozvědka byla ostražitá a na udání dala, takže začala důstojníka Československé lidové armády vyšetřovat. Proklepli si ho, prověřovali, několikrát si ho předvolali k výslechu.

„Třásl jsem se. Měl jsem fakt strach. Vždyť tenkrát hrozil kriminál za mnohem menší přečiny. A já měl na krku obvinění, že kšeftuju s valutami. Že jsem vyveksloval prachy od Arabů za marky, a za ty si pak koupil auťák,“ líčí Fiala. „Nikdo totiž nechtěl věřit, že toho Datsuna přivezla manželka z Německa ještě předtím, než jsme na mistrovství světa do Španělska odletěli.“

To všechno v době, kdy fotbalisté při cestách na západ schovávali na hraničních přechodech každou desetimarkovou bankovku, mistrně stočené ruličky z dolarů, liber či francouzských franků cpali do kopaček, ponožek nebo toaletních papírů, jen aby celníci nepřišli na cizí měnu a hráči pak neupadli v podezření, že chtějí s valutami v zahraničí kšeftovat, a rozvracet tak devizové hospodářství republiky.

Čerstvý sedmdesátník Fiala se útrpně usmívá, když se vrací ve vzpomínkách k úvodní partii československé reprezentace na španělském MS. Kuvajt měl být snadný soupeř na rozehrání. Sparring partner, proti němuž Venglošovo mužstvo potvrdí formu z březnového turné po Jižní Americe. Vždyť přece v Sao Paulu remizovalo před 100 tisíci diváky s domácí Brazílií 1:1 a šest dní poté uhrálo bezgólovou remízu i v Mar del Plata s Argentinou. I proto odjíždělo na mundial s velkými ambicemi. Proto měla být premiéra jen otázkou skóre.

Namísto toho se duel ve Valladolidu proměnil v jednu velkou blamáž. V počátek martyria, po němž se reprezentace ze Španělska pakovala už po základní skupině. Bez výhry, s pouhými dvěma body za remízy s Kuvajtem a Francií.

Zostuzená.

Zdecimovaná.

Kritizovaná a znectěná všemi.

Pochodový fotbal, který národní tým předváděl, byl vyčpělý, alibistický, zastaralý, bez sebemenší jiskry a jakéhokoli náznaku moderny. Odér časů dávno minulých, který ze hry Čechoslováků prýštil, otrávil experty - a fanoušky ještě víc. Vždyť třeba proti Anglii vyrukovalo mužstvo hned se čtyřmi stopery v základní sestavě. Tomu se říká destrukce povýšená nade vše.

„Od samého začátku bylo všechno špatně. Začalo to soustředěním na Štrbském plese, kde jsme byli pomalu měsíc, takže ponorková nemoc propukla už tam. Den co den ty samé tváře, stejný hotel, cesty na hřiště, tréninky,“ připomíná Tomáš Kříž, že se trenér Jozef Vengloš zhlédl v modelu přípravy, který s kolegou Václavem Ježkem naordinovali hráčům před zlatým Eurem v šestasedmdesátém roce.

Také se chystali v Tatrách.

I tehdy se připravovali ve vysokohorském prostředí.

„Ježek nám dokonce pouštěl z amplionů řev diváků, abychom si zvykli na pekelné prostředí, které nás mělo čekat na jugoslávských stadionech. I pokutové kopy jsme v tom randálu nacvičovali. Připadal jsem si jako někde na vsi na pouti. Jen opékané klobásy a párky tam bohužel scházely,“ baví se ještě dnes penaltový mág Antonín Panenka, který svou bělehradskou parádou vstoupil na fotbalová nebesa.

I ve Španělsku se k exekuci pokutových kopů v zápasech proti Kuvajtu a Francii postavil. Neznámý brankář Tarabulsí ani slavný Ettori neměli šanci. Fotbalový poeta z Bohemians, v té době už ovšem legionář z vídeňského Rapidu, obě penalty proměnil a stal se tak autorem jediných dvou gólů, které československá reprezentace vstřelila. K ničemu ovšem nebyly.

„Ono se toho tehdy nakumulovalo víc. Na Štrbě teploty dva stupně pod nulou, zatímco ve Španělsku se hrálo v hrozném vedru. Ani to Vengloš nedomyslel. A harcování po Itálii, které přišlo hned po soustředění v Tatrách, také ne. Jeli jsme tam jen proto, abychom vydělali na pobyt ve Španělsku. A taky na kapesné, které nám nakonec stejně škrtli,“ říká Tomáš Kříž, někdejší hráč Dukly, který má na španělské martyrium rovněž trpké vzpomínky.

Z dnešního pohledu vyloženě bizarní: „Jeden den jsme hráli na severu Itálie, takže jsme přijeli do hotelu umordovaní někdy ve čtyři ráno, celý den jsme prospali a pak se plahočili k dalšímu utkání pro změnu úplně dolů na jih. Ale v Itálii to pořád ještě šlo. Měli jsme formu, poráželi jsme ligové týmy, Avelinu jsme třeba dali pět gólů. A to tehdy byli Taloši mistry catenaccia.“

Kříž byl fotbalový talent od samotného Pánaboha, jehož hvězda měla vyjít právě ve Španělsku. Jenže v úvodním střetnutí proti Kuvajtu hrál jen hodinu a v závěrečném proti Francii pouhých třicet minut.

„Zalekl se šance, aby se předvedl a ukázal,“ měl jasno Vengloš, stejně jako náčelník fotbalové Dukly a později předseda fotbalového svazu Rudolf Kocek.

„To nebylo o strachu, ale o velkém očekávání, které bylo do mě vkládáno a já ho v panující atmosféře nenaplnil,“ oponuje i po letech Kříž, vědom si toho, že měl být skutečně trumfem, který mínil Vengloš vynést proti Angličanům a Francouzům.

Nic jiného mu ani nezbývalo. Marody Masného a Kozáka do kádru zařadil, i když předem věděl, že je doktoři nedají dohromady, natož aby se ti dva dostali do formy, kterou měli v kvalifikaci. Doma přitom nechal mladého střelce Václava Daňka, jenž měl ten rok v Baníku fazónu jako hrom, a rovněž jeho ostravského spoluhráče Zdeňka Válka.

„Masného a Kozáka vzal za zásluhy. Jen proto, aby byla zachována parita mezi Čechy a Slováky. Samo sebou to nedělalo v mančaftu dobrotu. Podle toho taky vztahy vypadaly a jednou při večeři to dokonce bouchlo,“ potvrzuje Jan Berger, že i atmosféra uvnitř mužstva měla k ideálu daleko.

Což potvrzují i další pamětníci.

„Už příjezdem do Španělska to začalo. Slibovali nám veškerý myslitelný komfort. Tenisové kurty, bazén, klid, relax, abychom se mohli soustředit jen a jen na fotbal. Místo toho nás čekal chátrající hotel v úplné pustině, kde se odmítly ubytovat i týmy z Afriky. Bazén plný hnijícího listí, místo kurtů plac z betonových panelů, jimiž prorůstala lebeda, hned za hotelem ustájení a jakási tréninková korida pro mladé býky, takže všude bylo neuvěřitelné množství much,“ míhala se Pavlu Chaloupkovi před očima scenérie, do níž mužstvo doputovalo. „Pokoje byly tak mrňavé, že dva kolem sebe neprošli. Buď jsem musel na chodbu já, nebo Petr Janečka, se kterým jsem bydlel.“

„Ta korida byla navíc jedinou zábavou, kterou jsme tam měli. Tedy kromě několika filmů, které jsme přivezli z domova na videokazetách a které nás po desátém zhlédnutí přestaly bavit. A pak karet, které se ale také věčně hrát nedaly. Ale k těm býkům jsme chodili. Láďa Vízek vždycky přelezl přes ohradu, zamával tričkem a honem šplhal zpátky, aby ho bejk nenabral na rohy. A my ostatní to zkoušeli po něm,“ potvrzuje Petr Janečka, že ponorková nemoc houstla a každým dnem se umocňovala.

„Ještě se ani nezačalo a někteří hráči se vyloženě těšili, až vypadneme a pojedeme domů,“ souhlasně přitakává Tomáš Kříž.

„Ani Vengloš tomu nepomohl. Nezapomenu, jak po utkání s Angličany znectil brankáře Semana. Křičel na Stana, že mu dal přednost před Čehúny a on že ho podrazil. A to jen proto, že vyběhl z brány, křičel na obránce ‚Mám!‘, ale balon srazil přímo k nohám Francise, který pohodlně skóroval. Za dvě minuty dostal vlastence od Barmoše, Vengloš ho z brány vyhnal a Seman už se do reprezentace nikdy nevrátil,“ poodkrývá něco z atmosféry v národním týmu Zdeněk Hruška, druhý z tria gólmanů na nepovedeném turnaji.

Venglošovým trumfem mezi brankáři měl být právě Zdeněk Hruška. Jistota. Rok poté mistr ligy s Bohemians.

Jenže ve Španělsku si zachytal jen úvodní zápas proti Kuvajtu. Po hodině hry nevěděl Dáchil dobrých třicet metrů od branky, co s míčem, takže ho prostě napálil směrem k Hruškovi. Zoufalá střela, vyloženě propagační. Jenže silný vítr na stadionu na kopci nad městem si s míčem pohrál, Hruška jeho trajektorii podcenil, balon mu proletěl mezi rukama a skončil v síti. Kuvajt vyrovnal a od Nehody, Vízka, Janečky a spol. už odpověď nepřišla.

Možná i díky velbloudovi, kterého si Kuvajťané přivezli a jejich šejk si prosadil, že musí stát za bránou, aby jim přinesl štěstí.

„Zblbli nás už před utkáním. Video ze zápasů Kuvajtu s nejrůznějšími soupeři jsme viděli snad stokrát. A pořád dokola slyšeli: Pozor na Dáchila. A na Anbariho, Sultána a Bulušího taky. Strašili nás, až jsme z těch Arabů měli hlavy zamotané. Čímž neříkám, že jsem ten balon chytit neměl. Ale stalo a měl jsem utrum, protože do brány už jsem se nepostavil. Asistent Franta Havránek sice Vengloše přemlouval, aby mě nechal chytat dál, jenže on měl svou hlavu. A taky poslední slovo,“ vzpomínal Hruška.

„Taky jsem to poznal. Proti Anglii jsem odehrál solidní zápas a trenér mě ujišťoval, že mě postaví i proti Francii, kdy šlo o všechno. Nepostavil. A zdůvodnil to tím, že jsem porušil životosprávu, protože jsem se přejedl zmrzliny a byl jsem zdravotně indisponovaný. Prasárna to od něho byla. Naprostý nesmysl. Však jsme si to po letech vyříkali, když jsem trénoval v Ružomberoku a Vengloš se tam přijel podívat,“ připomněl svou zkušenost Pavel Chaloupka, který na šampionátu nastoupil do jediného utkání.

Nebyl sám.

Tři zápasy na šampionátu a mezi tyčemi československé reprezentace všichni tři gólmani. Hruška, Seman, Stromšík.

Unikát.

Tři utkání ve skupině a na hřištích ve Valladolidu a Bilbau postupně dvacet hráčů z jednadvaceti, které měl Vengloš na soupisce. Jediný Kozák nenastoupil ani na minutu, protože se ho dotklo, že ho trenér nepostavil do úvodního střetnutí proti Kuvajtu. A když ho pak přemlouval, aby to proti Francouzům alespoň zkusil, okázale ukazoval na oteklé koleno.

Z ostatních třiadvaceti trenérů žádný jiný k tolika rošádám v sestavě během šampionátu nesáhl.

„Vengloš prostě po remíze s Kuvajtem úplně zpanikařil a nevěděl, jak to zlomit. Došlo to tak daleko, že před posledním zápasem s Francií za mnou přišel na pokoj a že prý si mám vybrat, s kým chci hrát. Že já jediný jsem ho nezklamal a hraju, jak si představoval. Byla to pravda, vždyť tehdy i španělský magazín Don Balon napsal, že jediným hráčem, který snese v přestárlém a alibisticky hrajícím československém týmu kritiku, jsem já,“ vybalí Ladislav Vízek, v jaký zmar a marnost se účinkování reprezentace proměnilo: „Jenže co jsem mu mohl poradit a koho jsem si měl k sobě vybrat? Mezi samými slepci jsem byl jednookým králem. Všichni byli úplně z formy. Nehoda, Panenka, Bičovský, k tomu brankáři jako rybáři, jen lovili balony ze sítí. A mančaft rozhašený jak sud s vápnem.“

Přitom co chybělo, aby se v závěrečném utkání skupiny ve Valladolidu proti Francii všechno obrátilo? Jenže v poslední minutě vyhlavičkoval Amoros střelu Bičovského z brankové čáry, takže zůstalo u remízy. Francouzi postoupili do čtvrtfinálové skupiny, Venglošův výběr se potupně loučil už po skupině.

„Kdyby nestál Amoros na čáře a dali jsme vítězný gól, postoupili bychom do čtvrtfinálové skupiny, kde bychom narazili na Rakušany a Severní Iry. Třeba by se všechno zlomilo a my se dostali ještě dál, protože šlo o hratelné soupeře. Vždyť Italové na tom byli ve skupině skoro jako my. Uhráli jen tři remízy, ale nakonec se stali mistry světa,“ poznal Přemysl Bičovský během dlouhé kariéry mnohokrát, že nějaké kdyby ve fotbale neplatí.

Španělské poznání bylo obzvlášť bolestivé, zvláště po návratu. Zase přišel hon na reprezentanty, který v mnohém připomínal praktiky fotbalového vedení po mistrovství světa v roce 1970.

Z hráčů a trenérů se opět stali vyvrhelové a psanci.

Znovu zasedla fotbalová generalita i Himlův sekretariát v tělovýchovném baráku Na Poříčí. A na partaji u Vltavy soudruzi světový výbuch také řešili a probírali fámy, které se kolem reprezentace vyrojily.

Třeba tu o Jakubcovi z Bohemky, který měl být u toho, když se Češi během turné po Itálii servali se Slováky a zrovna on jim dal nejvíc přes papulu. Pravda to samozřejmě nebyla, protože statného obránce postihla porucha vestibulárního ústrojí, měl potíže s udržením rovnováhy a orientací, vrávoral ze strany na stranu, trpěl závratěmi.

To ale nikdo slyšet nechtěl, protože se muselo trestat.

Třeba zákazem odchodu do zahraničí.

Zdeněk Nehoda měl od května dojednaný transfer do bundesligového Norimberku. I smlouva o smlouvě budoucí byla stvrzená, jenže po šampionát se proměnila v bezcenný cár papíru. Místo do Norimberku odešel až po dalším půlroce do druholigového Darmstadtu.

„Přesto tu smlouvu mám dodnes schovanou. Stejně jako lejstro, kde mi Dukla dává na vědomí, že mi snižují plat, protože jsem byl na mistrovství světa reprezentačním kapitánem a nešel svými výkony ve Španělsku ostatním příkladem,“ říká Nehoda.

Trenér Vengloš dopadl stejně. I jemu oznámili, že po ostudném vystoupení na mistrovství rozhodně nedostane k angažmá v Barceloně souhlas. A nikde jinde v cizině také ne, protože má zakázáno vycestovat za hranice. Cokoli vysvětlovat, nebo snad dokonce publikovat, jak byl celý život zvyklý, mu taktéž nedovolili. Fotbalový docent proto promluvil až po letech.

„Vybral jsem si jen osmnáct univerzálních hráčů, Vlastimila Petrželu zařadili do kádru dodatečně a bez mého vědomí. Nemocného Františka Jakubce jsme chtěli nahradit Luďkem Macelou, což nám ovšem FIFA nepovolila. Ale protože výprava mohla být nakonec početnější, požádal jsem, aby za zásluhy v kvalifikaci s námi cestovali Marián Masný a Ján Kozák, kteří neměli potřebnou formu. Nevím, proč se později všechno zkreslovalo,“ vyřkl svou pravdu Vengloš, který vzal všechnu vinu na sebe a na funkci rezignoval.

Předseda fotbalového svazu Jaromír Tománek po španělském výbuchu abdikoval rovněž.

Samozřejmě i na peníze hráčům sáhli a prémie za přípravné zápasy v Itálii jim sebrali s odůvodněním, že nepostoupili ze skupiny, a proto na ně nemají nárok.

Ba dokonce i vojenská kontrarozvědka se začala zajímat, jak to se zápasy na mundialu vlastně bylo. A na základě udání rozhořčeného pracujícího lidu se zaměřila na reprezentačního vůdce Jana Fialu.

„Nakonec jsem si vymyslel báchorku, že můj kamarád žijící v Řecku si u nás koupil montovanou chatu, kterou jsem mu zaplatil v korunách, a on mi na oplátku zacáloval auto. Bílého Datsuna, který všechno to pozdvižení způsobil. Moc věrohodně to sice neznělo, ale kontráši mi to zbaštili. Proto nakonec věta: Tak vidíš, soudruhu, pro všechno existuje vysvětlení. Po té se mi ulevilo natolik, že jsem po solidním jaru odehrál nejlepší podzim v kariéře, v reprezentaci jsem se stal kapitánem.“

Dokonce i Fotbalistou zpackaného roku 1982 ho zvolili. Jen malá náplast na vzpomínky na španělskou mizérii.