Článek
Zvali ho do Ameriky jako VIP hosta, vždyť patří mezi fotbalové legendy. Petr Čech se rozhodl, že tentokrát radši zůstane doma. Vzácnou návštěvou bude postupně pro obě televize, které mistrovství světa v Česku vysílají.
Češi jsou na světovém šampionátu po rovných dvaceti letech a vzpomínky na rok 2006 ožívají. Tehdy do Německa přijeli jako jeden z nejlepších týmů Evropy. Dva roky před tím málem vyhráli Euro, poslouchali komplimenty ze všech stran. Měli našlapanou sestavu Tomášem Rosickým a Pavlem Nedvědem, držitelem Zlatého míče za rok 2003, a za nimi se valila mohutná karavana hopsajících fanoušků s trikolorou. Jenže po třech zápasech bylo po naději.
Mimochodem, podobnosti s rokem 2026 by se našly. Zase druhý zápas ve skupině, zase soupeř z Afriky. Tehdy Ghana, ve čtvrtek Jihoafrická republika. Jen na ni nyní Češi nejdou po výhře, ale po úvodní porážce 1:2 s Koreou. Zároveň svěřenci Miroslava Koubka stále mají dění ve svých rukou.
A proč Česku nevyšlo poslední mistrovství světa 2006? „Osud nám vzal dva nejlepší útočníky a my to prostě bez nich nezvládli,“ vrací se slavný brankář Petr Čech o dvacet let v čase.
Přitom to všechno začalo tak úžasně, výhra 3:0 nad Američany. Vzpomínám na krásné góly a festival radosti na tribunách v Gelsenkirchenu.
I my jsme cítili, že by to mohl být náš turnaj. První zápas nám vyšel se vším všudy, jenže když se doslavilo, pochopili jsme, že jsme v útoku vybrakovaní. Honza Koller se chytil za zadní stehenní sval a Milana Baroše od generálky bolela pata a hrát nemohl. Nebýt to mistrovství světa, zůstal by doma. To byla hrozně velká rána. Byli góloví, sehraní, ve formě. Když k tomu přičtu ještě Vláďu Šmicera, který kvůli achilovce ani do Německa nejel, tak jsme utrpěli zásadní ztráty.
Když jsme byli světoví | Seriál Sport SZ
Historický seriál Seznam Zpráv s názvem Když jsme byli světoví mapuje památné kapitoly československých a českých účastí na fotbalových šampionátech.
Ale pořád zbývaly dva zápasy ve skupině.
To ano. Vítězství nad Ghanou, pokud by se nám to podařilo, by nás poslalo rovnou do osmifinále. Jenže nám ten zápas hrubě nevyšel.
Gól ve druhé minutě, pak penalta, červená karta pro Ujfalušiho a jeden samostatný nájezd za druhým. Hráči Ghany si na hřišti dělali, co chtěli. Jaký vám z toho zůstal pocit?
Dodneška si pamatuju, jak jsem přišel po zápase do šatny a Jarda Blažek, který mi kryl záda, povídá: Jako brankářský trénink to bylo dost dobrý, zachytal sis slušně.
Zbyl čas na ironii?
To byl přesný popis reality. I kdybych se v brance rozkrájel, nešlo těm lavinám zabránit. Divím se, že jsme prohráli jen o dva góly. Sedli jsme si na špatný kolotoč a pak už to nešlo zastavit. Ono to zvenčí možná nevypadalo, protože jsme po dvou zápasech měli tři body a kladné skóre, ale ve skutečnosti nebylo kde brát. Nerad používám slovo smůla, ale tenkrát v Německu se nás držela. Jen si vezměte, že Dino (Koller) a Bary (Baroš) byli pro nás nenahraditelní. Kolik zápasů nám vyhráli jen oni dva.
Pavel Nedvěd po posledním hvizdu. Proti Itálii hrál jako nadčlověk, přesto to nestačilo, aby Češi prošli dál.
Nešlo zvolit plán B?
Trenéři vymýšleli, kluci se snažili, jenže to nebylo ono. Jakmile by na hřišti běhal Milan, každý soupeř by byl na pozoru. Ta jeho přímočarost, napadání, rychlost… A Honzův přínos netřeba komentovat. On byl náš maják, opírali jsme se o něj. Spolu tvořili ideální dvojku.
A čekali vás Italové, budoucí mistři světa.
Což jsme nemohli tušit, ale moc dobře jsme věděli, jak budou silní. Měli skvostnou generaci. Buffonem v brance počínaje, přes Cannavara, Nestu, Pirla, Gattusa až po Tottiho nebo Inzaghiho. Přesto mi nikdo nevymluví, že v nejsilnější sestavě bychom byli schopni je porazit.
Obr Koller hrát nemohl, ale nakonec nastoupil alespoň Milan Baroš. Pod injekcemi mu scházel drajv.
Prostě nebylo kde brát a my si vyžrali smůlu až do dna, protože jsme dostali gól z rohu. První gól z rohu po dvou letech!
Už bude konec?
To víte určitě?
Na beton, protože na Euru 2004 v Portugalsku nás zastavil v semifinále. A pak se víceméně to samé stalo na mistrovství světa. Materazzi, který paradoxně přišel do zápasu jako náhradník za zraněného Nestu, si výborně naběhl, vyskočil a v tu chvíli nešel bránit. My jsme přitom standardní situace měli propracované do detailu. Na těch obranných jsme si vyloženě zakládali. A najednou - bum. Bohužel nás potopily ve chvílích, kdy to nejvíc bolelo.
Co bolelo víc? Gólová hlavička Řeka Dellase v prodloužení, nebo zásah Materazziho?
Nejde srovnávat, když vám oba takové momenty ukončí sen. Pokaždé nám velká šance protekla mezi prsty. Když si uvědomím, že jsme mohli v osmifinále narazit na Brazílii, to by byla nádhera. A mít zdravý mančaft, troufnu si říct, že jsme byli schopni potrápit každého. Jenže místo toho jsme se sbalili a jeli domů.
O dvacet let poté: Z fotbalu k AI | Sport SZ
Petr Čech prožil výjimečnou sportovní kariéru - a teď je na startu nové. Přesně dvacet let po světovém šampionátu v Německu vyhlíží další milník: stal se tváří firmy Glow 21, kterou založila agentura The Playbook House se známým restauratérem Lubošem Kastnerem a Jiřím Panuškou. „Chtěl jsem předat všechny zkušenosti, které jsem nasbíral. Tak, aby byly 24 hodin denně nápomocné někomu dalšímu. A neležely jen v mojí hlavě, v mém počítači, v mých poznámkách,“ říká Čech.
Tato platforma se zaměřuje na výchovu lídrů pomocí toho, co má sport s byznysem společné: schopnost pracovat pod tlakem, hrát týmově, neustále se učit, umět se oklepat z proher. Na toto téma dělal Čech dříve privátní přednášky: „Ale bylo mi líto, že po nich se celý obsah rozplynul.“
Kdy to přebolelo?
Vlastně nikdy. Tak dlouho jsme bojovali o to, abychom mistrovství světa zažili, od Itálie 1990 na něm naše reprezentace nebyla. Fakt jsme měli našlápnutý tým, hráče z velkých klubů a geniálního trenéra Brücknera. Jenže občas vám plány zhatí okolnosti, na které se nemůžete připravit předem.
Co z toho všeho plyne?
Že jsme měli možná historickou možnost. V kariéře mě potkaly porážky, ze kterých jsem se poučil a rychle na ně zase zapomněl, ale mistrovství světa v Německu koušu dodnes. Fakt mě to mrzí, jak blbě se všechno sešlo. Bojujete o to celý život a najednou sedíte doma u televize s prázdnýma rukama. Ptal jsem se sám sebe: Jak dlouho budeme čekat tentokrát?
Co jste si odpovídal?
Že určitě za čtyři roky přijde další šance. Nepochyboval jsem, že v Jižní Africe budeme a že zase poskládáme nároďák, který bude mít sílu na velký výsledek. A místo toho se čekalo dalších dvacet let. Pevně doufám, že kluci budou mít v Americe a v Mexiku větší kliku než my v Německu.
