Jako Trump. Československo hrálo finále MS a prezident ohnul pravidla

I tento příběh patří k slavnému tažení Vytlačilova týmu z Viňa del Mar až na Estadio Nacional, kde se 17. června 1962 utkal s Brazílií ve finále mistrovství světa o Zlatou Niké.

S Brazilci, kteří sice postrádali zraněného Pelého, ale v jejichž sestavě nechyběl Garrincha, i když byl o čtyři dny dříve v semifinálovém duelu s reprezentací Chile vyloučený. Skopal Eladia Rojase, jenž ho celý zápas nelítostně fauloval.

Proto přišla za stavu 4:2 Garrinchova vendeta. Proto domácího záložníka opakovaně kopnul. A přímo před očima pomezního sudího Mariňa z Uruguaye, takže se musel sedm minut před koncem ze hřiště pakovat.

Přesto ve finále proti Československu nastoupil.

„Také nám to přišlo divné, protože už čtyři roky předtím na kongresu FIFA probíhajícím během mistrovství světa ve Švédsku bylo schváleno, že po každém vyloučení následuje automaticky stop na jedno utkání. Jedno, zda pokračuje skupinová fáze turnaje, nebo je na programu finále,“ vzpomínal před více než čtyřmi desetiletími doktor Václav Jíra, pozdější místopředseda UEFA a předseda technické komise FIFA, ale na šampionátu v Chile technický vedoucí mužstva, pomocný trenér a československý delegát na kongresu FIFA v jedné osobě.

„Poptával jsem, ale dozvěděl se jen to, že Garrinchův faul nebyl průkazně prokázaný. A my měli tehdy příliš malé slovo, než abychom protestovali nebo se snad dokonce obraceli přímo na FIFA,“ potvrzoval, že trenér Vytlačil a hráči s ním přijali Garrinchovu přítomnost v sestavě Selecao jako holý fakt.

To až s odstupem času se dozvěděli, že za milost pro brazilského útočníka orodoval tehdejší chilský prezident Jorge Alessandri Rodríguez. A přímo u generality FIFA. Chilští fanoušci se na FIFA také obrátili s peticí, kterou údajně podepsalo několik desítek tisíc lidí. Navzdory tomu, že Garrincha pomohl dvěma góly vyřadit jejich reprezentaci, si přáli, aby ve finále nastoupil.

Disciplinární komise FIFA proto původní rozhodnutí změnila. Odůvodnila to tím, že pomezní rozhodčí Estebano Mariňo jako klíčový svědek zmizel a na její jednání se nedostavil, takže není dost důkazů pro potvrzení trestu.

Jihoamerická solidarita sehrála své.

A protože předseda FIFA Stanley Rous mlčel, vyvázl Garrincha pouze s napomenutím. Ve finále nastoupil a pomohl svému týmu porazit 3:1 i Československo.

„Ale kdyby se stalo jen to. Vůbec jsme nechápali, jak mohlo vedení naší výpravy povolit tři čtvrtě hodiny před finále, kdy vrcholila příprava na zápas, aby do kabiny vtrhli funkcionáři, novináři a fotoreportéři, aby předali Schrojfovi cenu pro nejlepšího brankáře mistrovství. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil. Zvlášť když trvalo dobrých deset minut, než je vyhnali ven. Samo sebou, že to narušilo koncentraci Vildy i celého mužstva,“ popisoval i po letech rozhořčený Josef Masopust, co všechno se 17. června v útrobách Estadio Nacional odehrálo.

Ony by ty reminiscence aktérů chilského šampionátu vydaly na román. A možná i na dva.

Dnes už neexistující slovenský fotbalový týdeník TIP si v roce 1987 ovšem musel vystačit se zvláštním vydáním k čtvrtstoletému výročí cesty československé reprezentace ke stříbrné medaili a titulu vicemistrů světa, v němž autor tohoto článku zpovídal většinu z českých hráčů. Andreje Kvašňáka samozřejmě mezi nimi, protože on byl Čechoslovákem, k čemuž se i v Chile hlásil.

„Andrej měl obrovský dar výřečnosti. Uměl sice jen slovensky, jako východňár samozřejmě maďarsky a k tomu osobitě česky, ale vždycky měl hlavní slovo. A bylo jedno, zda šlo o setkání s domorodými Chilany, nebo s našimi krajany. Jakmile někdo z nich zavzpomínal, že jeho předci pocházeli z Náchoda, on zahlásil, že se tam narodil také. A tak se tehdy během mistrovství narodil v Praze, Ostravě, Košicích, Šamoríně, Berouně,“ smál se brankář Pavel Kouba při vzpomínce na velkého sparťanského šéfa a při tom prozradil, že kvůli mistrovství světa musel hned dvakrát odložit plánovanou svatbu. Nejprve ho překvapilo, že se dostal do osmnáctičlenné nominace, aniž by v reprezentaci odchytal jediný zápas, takže musel zrušit první naplánovaný termín. Pak ho zaskočilo tažení šampionátem až do finále, proto přišel vniveč i druhý termín.

„Oženil jsem se až napotřetí pět dní po návratu 29. června, ale stříbrnou medaili jsem ani manželce, ani svatebním hostům ukázat nemohl. Tu dostali jen kluci, kteří hráli finále,“ rozpovídal se Kouba a zapřísahal se, že historka s Kvašňákovým místem narození je stejně pravdivá jako ano, jež řekl své budoucí paní.

„No čo? Alespoň ti lidé měli pocit, jak jsme si blízcí,“ chechtal se i Kvašňák, který původně neměl za oceán vůbec odletět.

A vyprávěl a vyprávěl: „Reprezentace se už připravovala v Itálii, ale já zůstal po operaci menisku doma. Doktoři Fleischmann a Bednář mi sice ve střešovické vojenské nemocnici koleno spravili, ale ani oni nevěřili, že bych mohl mistrovství světa stihnout. Já si přesto huntoval tělo, protože mi poradili, abych si pořídil kolo a operované koleno posiloval na bicyklu. A tak jsem jezdil každý den z Prahy do Kladna a zpátky. Několikrát za den. Do zblbnutí. Někteří šoféři už mě znali, takže mě zdravili troubením, jiní naopak přidali plyn a párkrát mě málem smetli do pangejtu. Ale koleno drželo, takže když z Itálie volal doktor Jíra, že mě dodatečně zařadili do výpravy, byl jsem v sedmém nebi. Jen Vládi Kosa mi bylo líto, protože já letěl do Chile a on se musel vrátit domů. Celé mistrovství jsem na něho v koutku duše myslel a ulevilo se mi teprve tehdy, když za námi společně s Bombou a Schmuckerem dodatečně přiletěli.“

Tehdy šestadvacetiletý záložník Bohemians Vladimír Kos byl tím smolařem, který o účast na mistrovství světa přišel.

„On se měl původně vracet Pavol Molnár. Dokonce už mu to oznámili, i kapesné mu vyplatili, aby mohl domů koupit nějaký dárek, jenže pak jeden z funkcionářů zařídil, že Pavol zůstal a do hotelového salonku, kde seděl tajemník ÚV ČSTV Ludvík Uhlíř, vedoucí výpravy Josef Rogl, doktor Jíra a trenér Vytlačil, si zavolali mě,“ vzpomínal Kos. „A jali se mi vysvětlovat, že letět může jen osmnáct hráčů, protože na početnější výpravu nejsou peníze. A protože mužstvo potřebuje posílit, poletí místo mě Kvašňák. Pikantní ovšem bylo, že se o téhle rošádě dozvěděli činovníci italské fotbalové federace a nabídli, že mi cestu a pobyt zaplatí. Naše vedení to ale rezolutně zamítlo, takže jsem se v doprovodu doktora Jíry vrátil do Prahy. Za dva dny jsem ale jel do Itálie zase. S Bohemkou hrát Středoevropský pohár v Udine.“

Smolař Kos tak byl ušetřen zděšení, které v československé výpravě příjezd do dějiště mistrovství světa vyvolal. Na letišti na ni nikdo z chilských organizátorů nečekal, takže si sama musela obstarat autobus a řidiči složitě vysvětlovat, že musí najít jakousi Zelenou rokli nějakých patnáct, dvacet kilometrů od Viňa del Mar.

Ale to byl teprve začátek…

„Ten šok, když jsme rozhrkanou fordkou konečně dorazili na místo, kde nikdo jiný bydlet nechtěl. Kdysi to bývalo rekreační zařízení nějaké chilské banky. Ale opravdu kdysi, protože drahně let před námi do těch dřevěných baráků nikdo nezavítal. Určitě ani pracovník našeho konzulátu, který byl v Zelené rokli na údajné inspekční cestě a vřele ji fotbalovým funkcionářům doporučil jako oázu pohody a klidu,“ otřásl se i po letech Josef Masopust, když si vybavil, kam mužstvo dorazilo.

Název podle Masopusta vůbec neodpovídal.

„Nikoli Zelená, ale Pekelná rokle se to mělo jmenovat. Na pokojích prach a pavučiny, na zdech místo obrazů krvavé skvrny, jak tam naši předchůdci zabíjeli obtížný hmyz,“ vybavil si. „Komáry, štěnice a všelijakou havěť, které bylo všude plno. Na cimrách kovové kavalce jako v kasárnách, skříně žádné, ba ani věšáky, na kterých bychom mohli rozvěsit oblečení. A všude pekelná zima, až nám drkotaly zuby. Hned jsme proto hlásili, že tady nezůstaneme a druhý den se stěhujeme.“

Drsné podmínky. Zvlášť když druhý den trenér Vytlačil zjistil, že místo slibovaného hřiště si musí vystačit s vykácenou mýtinou, kde zůstaly pařezy a vysoká tráva. Chilanům došly peníze, takže ze hřiště sešlo stejně, jako málem sešlo z pořadatelství šampionátu.

Po ničivém zemětřesení, které v roce 1960 jihoamerickou zemi postihlo a způsobilo obrovské škody, se chtěli chilští organizátoři mistrovství světa skutečně vzdát. Prezident Rodríguez ovšem trval na pokračování příprav, protože podle něj země po katastrofě potřebovala povzbuzení a velkou společnou událost.

„Všechno se ale nakonec vyřešilo, i když Chilané měli na každou naši prosbu a žádost to své: Mañana. Proto jsme sami sehnali olejové radiátory, aby si hráči mohli na pokojích přitápět, kotel na teplou vodu se po pár dnech také podařilo zprovoznit, takže se i do sprch mohlo. I hřiště jsme objevili. Sice jsme se tam museli harcovat půlhodiny, ale trávník na něm byl a dvě brány taky,“ netajil se Václav Jíra tím, že pětičlenné vedení výpravy, do něhož patřil i doktor Jaroš, se muselo postarat úplně o všechno.

„Uklízečky se jim ale sehnat nepodařilo, takže smejčit pokoje a stlát postele jsme si museli sami. Ještě že jsme měli Masopusta, který na pořádek dohlížel. A na osobní hygienu. Jednou ráno poslal zpátky na pokoj Adamce, protože přišel na snídani neoholený. Mohl si to dovolit, protože Jožo zrovna vojákoval u nich v Dukle a Pepík byl jeho nadřízeným,“ sypal ze sebe Andrej Kvašnák jednu vzpomínku za druhou.

„A pořádného kuchaře a provianťáka to naše šéfovstvo také neobstaralo, proto jsme deset dní jedli jen ledvinky a hovězí jazyky. A k tomu banány, kterých nám Chilané vozili celé trsy. Před semifinále s Jugoslávci jsme se naštěstí přestěhovali do hotelu ve Viňa del Mar, takže i jídelníček se zlepšil. Nejspíš díky tomu jsme nabrali síly a dostali se do finále,“ připomněl i to, že na nějakou racionální stravu se nehledělo, natož aby lékař výpravy kontroloval jídelníček.

Co bylo, to se jedlo: „Ještě že nám naplánovali nejen politické debaty s představiteli tamní Lidové fronty, při nichž jsme naslouchali, že se také Chile vydá na cestu k socialismu, ale i návštěvy vesničanů v okolí. Ti nám snesli všechno, co doma měli. I lahvemi výborného červeného vína nás na rozloučenou obdarovávali. A Vytlačil se samozřejmě tvářil, že nic nevidí, protože nějaké povyražení nám v té pustině musel dopřát.“

Cesta z Viňa del Mar, kde skončila československá reprezentace ve skupině druhá za Brazílií, ale před Mexikem a favorizovaným Španělskem, pokračovala čtvrtfinálovou výhrou 1:0 nad Maďarskem v Rancagua a semifinálovým vítězstvím 3:1 nad Jugoslávií ve Viňa del Mar.

Skončila v hlavním městě Santiagu de Chile, kde se hrálo 17. června finále.

„V kasárnách vojenské akademie, kde před námi bydleli Němci. Hned dvě výhody to ale mělo. Přes vojenské hlídky se samopaly na ramenou se dovnitř nikdo nedostal, takže jsme se na finále mohli chystat v klidu. A dokonce na travnatém hřišti, které bylo součástí areálu. A hlavně bylo laciné, a proto jsme ho brali, neboť jsme museli šetřit na všem. Po návratu dokonce mně a trenérovi Vytlačilovi strhli v baráku tělovýchovy na Poříčí nějakou stokorunu za to, že jsme před cestou na mistrovství světa koupili hráčům na přilepšenou banány a pomeranče, i když jsme k nákupu exotického ovoce neměli souhlas. A to jsme se vrátili jako vicemistři světa,“ přibližoval celým fotbalovým světem uznávaný a respektovaný diplomat Jíra podmínky, v nichž se rodil největší poválečný úspěch československého fotbalu.

Ostatně i odměny hráčům za stříbrné medaile byly směšné. Ti, co nastoupili ve všech pěti utkáních, dostali pět tisíc korun, ostatní polovinu.

„A to nám je chtěli ještě zdanit. A k tomu ještě strhnout peníze za oblečení, které jsme na cestu nafasovali a některé věci zpátky do skladu na Kozím place neodevzdali. Třeba barety, protože těmi jsme podarovali jedenáct dětí chilského maséra, kterého jsme si ve Viňa del Mar sami sehnali. Náš s výpravou letět nemohl, protože by to stálo peníze,“ vyprávěl Josef Masopust, jak chodil od jednoho papaláše k druhému, až nakonec přece jen vymeldoval, že žádné daně se z odměn strhávat nebudou.

Ono i přivítání vicemistrů světa, odehrávající se na pražském Strahově v rámci atletického Memoriálu Evžena Rošického, bylo úsměvné. Na Ruzyni tisíce fanoušků přímo na letištní ploše, poté cesta Prahou otevřeným autobusem, jemuž nejspíš narychlo uřízli střechu, na vyprodaném strahovském stadionu potentáti, kteří slavné Chilany neznali a nějak se jim při oslavných triádách a děkování jejich jména pletla. A tak tiskli ruku proplešatělému doktoru Jírovi a gratulovali mu nejen ke stříbrné medaili, ale i k tomu, že byl vyhlášen nejlepším brankářem mistrovství světa.

„To byl Schrojf a ten stojí támhle vedle,“ snažil se předsedovi ÚV ČSTV Františku Vodsloňovi a jeho místopředsedovi Júliusi Chvalnému napovědět Svatopluk Pluskal.

Dobře míněná rada ale vyslyšena nebyla.

No co, vždyť přece skončili až druzí…

Neříkal jim snad trenér Vytlačil před finále, že se nějakých Brazilců bát nemusí? Neslyšeli snad všichni, že i rozhlasovým reportérům Karlu Malinovi a Oskaru Manovi, což byli dva ze čtyř československých novinářů, kteří se šampionátu zúčastnili, opakoval přikázání, které svým klukům dával? „Jste ve finále. S Brazilci už jste hráli a neporazili vás. Nikdo nemůže říct, že jste horší než oni. Jste lepší, tak to ukažte.“

A že proti nim nastoupil Garrincha, který hrát nesměl?

Že po vedoucím gólu Masopusta minula Kvašňákova hlavička jen o pár centimetrů brazilskou bránu?

Že sovětský rozhodčí Nikolaj Latyšev neodpískal za stavu 2:1 evidentní ruku Djalmy Santose v šestnáctce?

Na to si přece za pár let nikdo nevzpomene.