Přebírá hokejový automat na medaile. Děti se nesmí bát dělat chyby, říká kouč

Přes deset let byl schovaný v Olomouci. Pomáhal táhnout nahoru extraligový klub, kde vyrostl. Před rokem v létě udělal Jan Tomajko změnu. Bývalý skvělý útočník převzal reprezentaci do 18 let - a tým pod ním po dvanácti letech vyhrál medaili.

Následoval výtah k juniorskému týmu, kde skončil Patrik Augusta. Tomajko má až nečekaně jasné názory na výchovu hráčů v českém prostředí: „Jestli skončíte v deváté třídě druzí, nebo dvacátí v republice, je přece jedno,“ spustí v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Jako kouč Olomouce takhle nikdy nemluvil.

Na soustředění nové dvacítky v Chomutově vyprávěl o svých záměrech s reprezentací i o vlastním pohledu na hokej.

Přicházíte k týmu, který v posledních letech bavil fanoušky asi nejvíc. Bavila vás dvacítka také?

Jasně, líbilo se mi, jak hrála. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem odešel k reprezentační osmnáctce. Lákala mě tahle práce a také komunikace s ostatními trenéry.

Patnáct let jste trénoval v Olomouci. Cítil jste, že už se potřebujete jako trenér posunout někam dál?

Takhle bych to úplně neřekl. Spíš se mi líbil styl, kterým reprezentace s Patrikem Augustou a Radimem Rulíkem hrály. Chtěl jsem se něco přiučit a pokračovat v tom, co dělali.

Převzít dvacítku po čtyřech medailích v řadě ale vyžaduje i sebevědomí. Nenapadá trenéra myšlenka, co když s ním série skončí? Je jasné, že jednou to nevyjde.

Někdo tam být musí. (usměje se) To přeci není o strachu, já novou práci beru spíš jako výzvu.

A co závazek, aby drajv, který tým v minulých letech měl, nezmizel?

Důležité je, aby hráči pokračovali v nastavení, které tady je a dává smysl. Jednotlivé kategorie na sebe postupně navazují, což je dobrá cesta. U šestnáctiletých hráčů ještě nechceme tolik taktických věcí jako u osmnáctky nebo dvacítky. Ale chceme, aby se jejich hra postupně vyvíjela a aby potom v reprezentaci do 20 let dokázali kluci hrát způsobem, který jsme viděli v posledních sezonách. A samozřejmě by měla existovat návaznost také směrem k dospělému hokeji.

Minulý rok jste pracoval s týmem do 18 let. Patří k téhle cestě i mentální stránka, že Kanaďan i Švéd není polobůh, ale soupeř, kterého lze vždycky porazit?

Myslím si, že kluci už tohle v hlavách mají.

Sebevědomí vzrostlo?

Můžu mluvit za osmnáctku z minulé sezony. Přišly třeba zápasy, které jsme výsledkově nezvládli, ale stejně tam byly pasáže, kdy jsme dokázali Švédy nebo Američany přehrát. Na mistrovství světa se to potom projevilo i výsledkově. Podstatné ale bylo, že se naše hra během sezóny posouvala, což beru u mládežnických kategorií jako nejdůležitější. Klíčové je, aby se hráči zlepšovali a abychom dokázali vychovávat víc kvalitních mladých hokejistů. Výsledky potom samozřejmě přijdou, nenaplánujete si je, ale jste jim blíž.

Nezačali už lidé oceňovat aktivní a kvalitní hru víc než medaili získanou pasivním hokejem?

Nevím. Nemyslím si, že by lidi výsledky nesledovali. Pravda ale je, že my to musíme brát tak, že základem je hra a zlepšování hráčů. Když potom přijdou také úspěchy, je to jedině dobře. Protože pak vidíte, že práce k něčemu vede.

Vaše práce nakonec vedla na MS hráčů do 18 let k bronzu. Tak mě napadá, kdyby to na jaře nebyla medaile, byl byste dnes trenérem dvacítky?

Nevím. Nedokážu to říct, to je spíš otázka na prezidenta svazu.

A váš pohled? Byla medaile důležitá?

Důležitá byla, protože se na ni čekalo v téhle kategorii od roku 2014, takže dlouho. Mě ale nejvíc těšil styl naší hry. To, že hráči dokázali přehrávat i nejlepší týmy, mě uspokojilo nejvíc.

Zaujalo, že na poslední chvíli jste tam vzali šestnáctiletého Matyáše Michálka. Za dva roky by mohl být ve špičce draftu NHL, ale vypadalo to, že ho nemáte v plánech. Šlo o rozhodnutí na poslední chvíli?

Ne, sledovali jsme ho celou sezonu. S trenéry jsme byli domluvení, že nebudeme hráče zbytečně posouvat do starších kategorií a že budou nastupovat za svůj ročník. Dobře hrál už dřív, ale konec sezony měl velmi dobrý. Asistent Láďa Šmíd ho sledoval a řekl, že by podle něj v mužstvu měl být. Vzali jsme ho a myslím, že jsme udělali dobře.

Už rok pracujete pro svaz jako trenér mládežnické reprezentace. Trvá, než trenér dovede přepnout od každodenní rutiny v extraligovém klubu?

Je to nárazovější. Soustředění máte jednou za čas, takže během něj přijde velká dávka tréninků a informací. Když není sraz, víc cestujete, sledujete hráče, hodně pracujete s videem.

U trenéra osmnáctky a dvacítky je asi hlavním předpokladem, že musí mít velký přehled o tom, jak se hráči vyvíjejí a posouvají. Popište, jakou práci tohle dá.

V tomhle směru byl pro mě začátek minulé sezony nový. Hodně jsem jezdil po zápasech juniorské extraligy a zároveň jsem na počítači sledoval hráče působící v zahraničí. Chtěl jsem přehled získat co nejdřív a vědět o co nejvíce hráčích.

Teď budete mít hráče s ambicemi hrát v reprezentaci v Česku, ve Skandinávii, v kanadských soutěžích, v amerických USHL nebo NCAA. Dá se hráč opravdu dobře poznat jen přes obrazovku?

Celkem slušně. Existují programy, ve kterých můžeme sledovat jednotlivá střídání prakticky jakéhokoliv hráče.

Není potřeba ho ale vidět živě a poznat detaily, které kamera nechytá?

Je pravda, že sledovat hráče osobně se liší a má to výhody. Na druhou stranu: když odjedete do Kanady a uvidíte hráče v jednom zápase, nemusí vám to říct tolik jako deset utkání na videu. Na počítači si můžete pustit, jak hrál proti různým týmům, jak vypadal před týdnem a jak se jeho hra vyvíjí. Kdybyste ho chtěl takhle sledovat osobně, musel byste být v zámoří prakticky pořád. Z dlouhodobého hlediska proto může být video užitečné, když si opravdu udržujete přehled.

Právě, říkám si, jestli to jde, když jsou potenciální kandidáti reprezentace rozptýlení po světě. Navíc hrají různé soutěže, které mají různou úroveň.

Sledujeme, na jaké pozici hráč hraje, jestli chodí na přesilovky nebo oslabení, v jaké nastupuje formaci, jakou tam má roli, kolik času odehrál. Jsou to důležité pomůcky, protože kluky nějak známe. Během léta se chceme co nejvíc věnovat hráčům, abychom se poznali. Aby i oni poznali, co chceme my. Potom už je budeme během sezony hlavně sledovat.

V Olomouci jste nikdy nepatřil mezi trenéry, kteří by potřebovali často veřejně vystupovat. Spíš jsem si říkal, že máte radši klid. Teď se bude rozebírat každý váš krok i názor. Už se těšíte?

Moje kroky se samozřejmě rozebírat budou, s tím počítám. Být ale nějak moc vidět není úplně můj šálek kávy.

Neprodáváte se moc rád.

Ne, někdo takový je, já jsem zase jiný. Ale samozřejmě zvládnu vystupovat.

Přijímáte, že mediální pozornost k pozici trenéra dvacítky patří?

Ano. Když pozornost ale poběží mimo mě, zlobit se nebudu. Nevyhledávám ji.

Patříte do skupiny bývalých skvělých hráčů, kteří se vzdělávají a nakonec i pracují s mladými hráči. Kde vidíte třeba vy přínos, že se v prostředí pohybují Pavel Patera, Tomáš Plekanec nebo Marek Židlický a další?

Navzájem se ovlivňujete, což je pro hokej jedině dobře. Dnes už je to hlavně jiné než dřív. Nikdo si informace tolik neschovává, sdílíme je mezi sebou. Díky tomu se můžeme všichni posouvat.

Dokážete klubovému trenérovi z pozice reprezentačního kouče otevřeně říct, že něco dělá špatně?

Dokážu, ale tohle není smyslem. Není to tak, že někam přijdete a řeknete: Já jsem nejchytřejší, protože vedu reprezentaci, a vy to musíte dělat takhle. Tímhle způsobem to nefunguje. Důležité je o věcech diskutovat, zajímat se. U drtivé většiny juniorských trenérů byly tréninky velmi dobré. Někdy jsme měli taky připomínku, ale to je normální. Když to vezmu celkově, úroveň tréninků byla většinou výborná.

Když jsou tréninky výborné, měli by se hráči v českém prostředí rozvíjet. Přesto jich stále hodně odchází do zahraničí.

Myslím, že možnosti tady doma pořád jsou.

V tréninku třeba ano. Chápete hráče, kteří odejdou do zahraničí, protože juniorku hokejově přerostli, ale současně pro extraligu dospělých potřebují ještě vývoj?

Je to složité a individuální. Česká první liga je trochu jiná soutěž. Není v ní vždycky tolik pohybu a někde není nastavená vyloženě jako rozvojová soutěž pro juniory. Občas hráč odchodem do ciziny udělá dobře, jindy ne. Když odejde do kanadské CHL, ale má nízký čas na ledě, může stagnovat. V Kanadě se kvůli velkému počtu zápasů a dlouhému cestování netrénuje tolik jako u nás. Samozřejmě, pokud dostane obrovský čas na ledě, rozvine se. Pokud by u nás neměl hrát extraligu, musíme uznat, že kanadská juniorská soutěž pro něj může být lepší než česká juniorská extraliga. Pokud ji tedy bude opravdu hrát.

Předchůdce Patrik Augusta vydržel u reprezentace tři roky. Vy byste měl podle smlouvy být u národních týmů stejnou dobu. Dovedete si představit takhle fungovat ještě delší dobu?

Nemyslím si, že to bude práce na úplně dlouhou dobu. Přiznám se, že mi každodenní práce trochu chybí.

Takže se vám po klubovém hokeji už stýská?

Jsou dny, kdy ano. Ale práce u reprezentace mě teď naplňuje.

Patrika Augustu práce u dvacítky profesně posunula. Je to vedlejší benefit reprezentačního trenéra, že má možnost sledovat práci zahraničních štábů a sám pracuje pod tlakem?

Určitě, na turnajích vidíte, jak pracují Švédi, jak hrají Američané nebo další země. Hodně komunikujeme i v našem realizačním týmu. Pořád někdo přichází s něčím novým a bavíme se o tom. Člověka to posouvá. Jakmile zamrznete, za dva roky můžete být jako trenér úplně mimo.

Vidíte něco, co českým hráčům ve srovnání se Švédy, Kanaďany nebo Američany stále výrazně chybí?

Nemyslím si, že bychom byli horší v kondici nebo v mentálním nastavení. U Švédů mě třeba zaujalo, že jeden hráč byl dovednostně podobný druhému. Všichni byli velmi šikovní. Záleží ale také na tom, z kolika hráčů vybíráte. Když jsme se Švédy hráli v listopadu s osmnáctkou, někteří naši hráči už odešli do Kanady a nebyli k dispozici. Švédi tehdy vypadali výborně. Když jsme proti nim potom nastoupili na mistrovství v silnějším složení, dokázali jsme je přehrát.

I ve Švédsku se ale řeší, jestli hráči nejsou až příliš stejní a dokonale technicky vycvičení. Zaznamenal jsem pohledy, že jim chybí herní přirozenost nebo lepší všeobecná sportovní průprava. Kritizují se, přitom neustále chrlí hráče do NHL. Jak jsme na tom my?

Myslím si, že u nás je to částečně problém taky. I když se situace na některých místech zlepšuje, pořád se často stává, že mužstva v šesté až deváté třídě hrají taktiku, kterou by podle mě ještě hrát neměly. V tomhle věku by měl být hokej živelnější.

Není i úlohou reprezentačních trenérů, aby tady byli víc slyšet?

Snažíme se o to. Někdy je těžké přesvědčit trenéra, že v osmé třídě nejde především o vítězství. Děti si hlavně potřebují zahrát. Vyhrávat potřebujeme potom v osmnáctce nebo ve dvacítce, kde už se hraje na výsledky. Ale v patnácti letech bychom pořád ještě neměli výsledek stavět na první místo. Děti musí hrát a nesmí se bát udělat chybu.

Když chybu umím s hráčem jako trenér správně pojmenovat, hokejistu to posune. Ale teď tu teorii dostat do praxe, co?

Je to tak. Chybovost je vysoká ještě v osmnácti nebo dvaceti letech a vlastně je i důležitá. Postupně by se měla zmenšovat, ale musíme být připraveni ji přijmout. V osmnáctce nebo dvacítce už chcete také výsledek. Ale jestli skončíte v deváté třídě druzí, nebo dvacátí v republice, je přece jedno.

Jenže trenéři mají nad sebou manažery a kolem sebe rodiče, kteří výsledky řeší.

To je problém. Změna musí přijít hlavně od manažerů klubů.

Aby i rodičům vysvětlili, že cílem není vyhrát osmou třídu, ale dlouhodobě rozvíjet hráče?

Ano, především musí vedení umět podpořit trenéra. Dnes je jiná doba a rodiče se k trénování a fungování mužstev vyjadřují víc než dřív. Když jsem byl v podobném věku já, rodiče trenérovi prakticky nic neříkali a nechali ho pracovat.

Což je dané i tím, že si každý dovede vyhledat informace a má potřebu s nimi klidně trenéry konfrontovat.

Neříkám, že dnešní stav je automaticky špatně. Doba se změnila, takže se s tím musíme i umět nějak vypořádat. Základem je, aby vedení klubu trenéra podpořilo a aby všichni chápali, že u dětí není nejdůležitější tabulka. Nejdůležitější je, aby se hráči rozvíjeli a nebáli se hrát.