Česky neuměl vůbec, slovensky sotva. Stejně vedl tým na mistrovství světa

Česky neuměl ani slovo a slovensky mluvil tak krkolomně, že mu ani hráči z bratislavských klubů nerozuměli. Jediným úspěchem jeho trenérské kariéry byl postup jedenáctky textilky v Opatové u Lučence z krajské soutěže do jedné ze skupin soutěže celostátní, tehdy v podstatě druhé ligy.

Přesto se stal Karol Borhy reprezentačním trenérem.

Rok před mistrovstvím světa, které v čtyřiapadesátém roce hostilo Švýcarsko.

Narodil se v Budapešti, na jižní Slovensko přišel v osmatřicátém roce, po poválečném odsunu maďarské menšiny se tam v roce 1947 zase vrátil, v textilce v Opatové pracoval jako mistr a přitom trénoval podnikovou jedenáctku. V maďarštině, jak tvrdíval.

Obdivem k maďarskému fotbalu se totiž nijak netajil a k slavné jedenáctce vzhlížel s úctou téměř nábožnou, protože lepší mužstvo tehdy v Evropě nebylo. Vždyť Puskás, Kocsis, Budai, Hidegkuti, Zakariás a spol. neprohráli deset let jediný zápas.

Podle funkcionářů majících v padesátých letech fotbal na povel měl proto právě on všechny předpoklady, aby pozvedl československou reprezentaci k výšinám. K těm, na nichž trůnilo Maďarsko.

„On to byl takový svéráz, který si chtěl za každou cenu získat respekt. Kluci z Prešburku mu říkali Karči báči, takže i my Pražáci ho tak oslovovali. Ale pravdou je, že se soudruhů ve vedení nebál. Nejspíš proto, že měl maďarské kořeny a jeho domov byl za Dunajem,“ vzpomínal na Borhyho někdejší enfant terrible československého fotbalu Jiří Pešek.

Fotbalový elegán. Báječné levé křídlo s vytříbenou technikou a driblinkem. Player, jenž prošel hned čtyřmi pražskými kluby. Bohemians, Spartou, Slavií a nakonec i Motorletem.

Trenérský světoběžník, který brázdil světem, takže z Islandu si to namířil do Severního Jemenu a z Finska třeba do Indie.

A také náramný vypravěč.

Často do bývalého vydavatelství Brázda na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice chodíval. Někdy i přímo z letiště s nezbytnou lahvinkou v ruce, protože se mu stýskalo po starých novinářských bardech, kteří prožívali jeho fotbalovou kariéru s ním. A že měli na co vzpomínat… I třeba na švýcarský šampionát, kde si také zahrál. A dokonce proti úřadujícím mistrům světa z Uruguay se šesti hráči, kteří byli aktéry slavné finálové bitvy s Brazilci na Maracaná v padesátém roce.

„On měl Karči báči svou hlavu a své si vždycky prosadil. Když dělal výběr hráčů pro čtrnáctidenním soustředění v Klánovicích, pozval tam i průšviháře Přádu s Crhou, dokonce i Hlaváčka vyreklamoval od ,pétépáků', ke kterým musel Láďa narukovat. Mě, věčného kverulanta, tam pozval taky. A to jsem to měl u generála Jandy, který předsedal Státnímu výboru pro tělesnou výchovu a sport, nahnuté,“ líčil Pešek.

A pokračoval ve vyprávění: „Když jsme vyhráli kvalifikaci a vrátili se z Rumunska, přišel nás osobně přivítat na letiště. Už to byla v padesátých letech pocta. Dokonce nás pozval na večeři do hotelu Paříž hned za Prašnou bránou a tam se ptal, jakou odměnu za postup bychom si asi tak představovali. Všichni mlčeli jako zařezaní, jen já vstal a pronesl: Co takhle motorku, soudruhu předsedo? Jawu nebo čézetu. Hned jsem měl nálepku zhýčkaného a minulostí zkaženého fotbalisty, který se nezbavil profesionálních manýrů. Motorku jsme samozřejmě nedostali, místo ní nám soudruh generál slíbil klobouk nebo koženou portmonku. Prý si každý může vybrat. Ale ani ten klobouk jsem nedostal.“

Neuvěřitelné příběhy a historky zaznívaly, když Pešek se svými vrstevníky od novin vzpomínal, jak to tehdy v reprezentaci chodívalo.

Třeba právě před šampionátem ve čtyřiapadesátém roce, na který se Československo nakonec přece jen přihlásilo, i když dlouho váhalo. Vždyť národní mužstvo se do kapitalistické ciziny vydalo v předchozích čtyřech letech jen jedinkrát, a to ještě až poté, co cestu k utkání Mezinárodních poháru do italského Janova schválilo ministerstvo zahraničí.

Čechoslováci hráli s Polskem, Rumunskem, Albánií, občas i s Maďarskem. To proto, aby se zocelilo. Aby hráči konečně pochopili, kudy vede správná cesta k fotbalovým vrcholům. Třeba i každodenní osmihodinové šichty ve fabrikách a tréninky až po práci k tomu měly sloužit. A to se ještě trénovalo nanejvýš dvakrát třikrát v týdnu.

„Proto jsme vítali každé soustředění, které Borhy naplánoval. Nemuseli jsme stát v šest ráno ve fabrice u píchaček, mohli jsme si dva týdny odfrknout. A s fotbalem. Tedy někteří. Často se stávalo, že osm i třeba deset hráčů nepřijelo, protože je z práce nepustili. Jindy zase přijela třetina mančaftu bez kopaček. Své vlastní spousta kluků neměla a v klubu jim je odmítli půjčit, protože šlo o majetek všech pracujících ve fabrice, kde byli zaměstnaní,“ líčil Pešek. „A i s těmi soustředěními to bylo všelijaké. V Klánovicích se na ubikacích netopilo, v Poličce jsme zase nedostali potravinové lístky, protože v ústředí vymysleli, že na ně nemáme nárok, když jsme na erární stravě. Já se pokaždé ozval, takže jsem byl tím věčným kverulantem, který je se vším nespokojený.“

Ono i to vyprávění o nespočtu soustředění bylo až k neuvěření, protože z Peškových úst znělo jako báchorky barona Prášila, které se snad ani stát nemohly.

Třeba o Klánovicích, kde se každý den hodnotil pořádek na cimrách, ustlané kavalce a předpisově srovnané komínky oblečení ve skříňkách. Samo sebou, že nejvíc kladných bodů získávali hráči z armádních klubů, kteří byli na podobnou drezúru svých nadřízených navyklí.

Třeba o únorovém soustředění v Lomnici nad Popelkou, kam přijelo pětapadesát hráčů z širší sedmdesátičlenné nominace a s Borhym i pět dalších trenérů, aby až na místě zjistili, že na hřišti zasypaném sedmdesáticentimetrovou vrstvou sněhu se trénovat nedá. A proto než ho alespoň před jednou bránou odklidili, aby mohli podstoupit gymnastickou průpravu a trénovat hlavičky a rohové kopy, naslouchali přednáškám o politické situaci ve světě a o tom, co je za železnou oponou v prohnilém kapitalistickém světě čeká.

Nespočet takových soustředění se uskutečnilo. Cvičných zápasů s přeborovými a mnohdy i juniorskými mužstvy. Někdy i s armádními celky. S pražským ATK, Tankistou, bratislavskou Červenou hviezdou… Na některá jezdili jen útočníci, na jiná zase pouze obránci.

„Jen se přitom zapomínalo, že fotbal hraje jedenáct chlapů a na hřišti k tomu. V Klánovicích ovšem žádné nebylo, takže nám ho nalajnovali vápnem na golfovém hřišti mezi jamkami. Ani branky jsme tam dlouho neměli, než někde nějaké sehnali. Zato jsme museli nastoupit každé ráno k rozdílení úkolů. A od politicko-výchovných, kulturních a stravovacích referentů si vyslechnout, co nás ten den čeká. Všelijaké přednášky o mezinárodní situaci a přednostech lidově demokratického zřízení, předčítání vybraných článků z novin a besedy se zasloužilými soudruhy a uvědomělými umělci zabraly víc času než tréninky,“ pošklebovali se po dlouhých desetiletích staří bardi společně s Peškem zvrácené době, v níž žili, hráli fotbal nebo o něm psali.

Třeba i o tom, jak uvědomělí funkcionáři Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport po prosincovém utkání Mezinárodního poháru v Itálii v roce 1953 a porážce 0:3 prozřeli. I jim došlo, že pouhý Borhyho obdiv k maďarskému fotbalu je pro funkci reprezentačního trenéra přece jen málo. Proto k národnímu mužstvu přivedli dva slavné sparťanské internacionály Oldřicha Nejedlého a Jaroslava Cejpa, aby mu byli k ruce jako poradci.

„Ale Karči báči měl pořád hlavní slovo. I při nominaci, i když si musel připadat jako paňáca. Nějaký seznam sice sepsal a odevzdal, aby měla technické komise z čeho vybírat, ale tím to končilo. Komise totiž určovala, kdo je vhodný k reprezentaci lidově demokratického zřízení. A když se jelo na mistrovství světa, musel všech dvaadvacet hráčů ještě schválit ústřední výbor komunistické partaje,“ vyprávěl Pešek.

I do fotbalových nominací tehdy politika zasahovala. A výrazně: „Nejvíc jim ležel v žaludku Tono Malatinský. Dostal se tenkrát do maléru, proto byl na návrh bratislavského Slovanu vyloučen z řad sportovců. Pak se nad ním ale přece jen smilovali a mohl hrát alespoň třetí ligu za Handlovou. Jako horník, protože doly nové pracovníky potřebovaly. Vyprávěl, jak se soudruzi podivovali, že fotbalista z krajské soutěže má jet na mistrovství světa. A co teprve když přišli na to, že za války reprezentoval samostatný Slovenský štát. Ještě že za Tisa za něj hráli i Reimann a Benedikovič, což jim Borhy připomněl, takže i s Malatinského nominací nakonec souhlasili.“

Nejen pozdější věhlasný trenér zázračného trnavského mužstva Malatinský, ale třeba i slávistická legenda Otakar Hemele s gustem líčili, jak křivolaké a složité byly před mistrovstvím světa 1954 cesty vedoucí do reprezentace.

„Dva roky povinné vojny jsem měl sice odkroucené, ale po třech letech si náčelnictvo v tehdejším armádním ÚDA vzpomnělo, že fotbal jsem u nich hrál jen půldruhé sezóny. Pak mě po maléru s vánočním večírkem odveleli k bojovému útvaru do Terezína, kde jsem vojnu dosloužil a vrátil se do Slavie,“ vyprávěl Hemele. „V třiapadesátém ale potřebovali vojáci po pěti letech v lize už konečně získat titul, aby byl generál Čepička spokojený, proto si na mě vzpomněli. Nepomohlo, že jsem si občanskou povinnost splnil, nezajímalo je, že studuju práva na vysoké škole. Měli mě v hrsti, protože jsem se zapletl do tolikrát omílané exhibice v Novém Boru, kam mě vzali starší spoluhráči s sebou a já za pár broušených skleniček dostal půlroční flastr. Vyrukovali na mě s reprezentací a s blížícím se mistrovstvím světa ve Švýcarsku. Spustili, že v druholigovém Dynamu můžu na národní mužstvo rovnou zapomenout a že pouze od nich z ÚDA vede cesta na šampionát, protože podle sovětského vzoru budou napříště reprezentanti soustředěni pouze v jednom klubu. A tak jsem se nechal naverbovat. Stejně jako Franta Ipser a Jirka Trnka.“

Nakonec na mistrovství světa Hemele odjel. Stejně jako Malatinský, Reimann či Benedikovič, nad jejichž starty v dresu Slovenského štátu přimhouřili jindy tak bdělí soudruzi oči. I kverulant Jiří Pešek se do dvaadvacetičlenného hráčského kádru vešel.

Na rozdíl od prostořekého Josefa Crhy, který si na závěrečném klánovickém soustředění pustil pusu na špacír až příliš a musel zůstat doma.

„Dvaadvacet nás jelo ale jen proto, že FIFA platila dopravu, ubytování a stravu dvaadvaceti fotbalistům. Šetřivých Skotů přesto do Švajcu dorazilo jen čtrnáct a Belgičanů pouze o dva víc. To naše výprava zaplnila v Oltenu pomalu celý hotel Schweizerhoff. Doprovázela nás totiž spousta tajných a všelijakých oček, aby nás měli od rána do večera v merku. Při trénincích, stejně jako při politickém školení mužstva a přednáškách o významu X. sjezdu KSČ, který doma zrovna probíhal. Dokonce si odškrtávali, kdo a s jakým zanícením zpívá bojové písně, které byly taky pravidelně na programu. A když nás pustil trenér jeden večer do bijáku na nějaký americký western, i tam šli s námi,“ rozpomínal se Pešek na švýcarský šampionát, kde československá reprezentace skončila hodně neslavně.

Nejprve padla 0:2 s Uruguayí. A pak dokonce 0:5 s Rakouskem.

„Jinak jsme ani dopadnout nemohli. Vždyť my se čtyři roky s žádným soupeřem z kapitalistického světa neutkali, takže jsme vůbec nevěděli, jaký fotbal se ve světě hraje. Natož abychom se potkali s jihoamerickými kouzelníky,“ přidával svou vzpomínku Hemele, který si na rozdíl od Peška zahrál na mistrovství světa v obou zápasech.

Jeho vzpomínky na neopakovatelné časy si zaslouží nepřerušovat.

„A najednou první zápas v Bernu a ti kouzelníci tam stáli proti nám. Schiaffino, Varela, Andrade, Martínez, Míguez, všechny ty bílé i barevné uruguayské hvězdy, které čtyři roky před tím získaly v Brazílii pro svou zemi druhý titul mistrů světa a uměly snad úplně všechno. Ovládat míč ve sprintu, žonglovat s ním, jak se jim zamanulo, posílat ho na padesát metrů, aniž by za ním musel spoluhráč udělat krok navíc. A proti nim my s lopotným a upachtěným fotbalem založeným na bránění a vyčkávání, jestli se povede někomu náhodou utéct a dát gól. Samozřejmě že jsme jim neutekli, protože i kondici měli Uruguayci lepší. A to do nás trenéři hustili, jak jsme fyzicky skvěle připravení a že na nás ty jihoamerické sušinky nemají. Jo, sušinky, pořádní tvrďáci to byli. Jednoho z nich jsem fauloval a jeho spoluhráč Andrade se ke mně přiřítil a zasadil mi takový direkt, že jsem šel k zemi. Samozřejmě za zády rozhodčího, protože i tenhle kumšt náramně ovládali. Proto jsme byli nakonec rádi za dvougólovou prohru. Co ale nesvedli Uruguayci, to za tři dny dokonali Rakušané. Dostali jsme od nich pětibrankový výprask a jeli domů. Stejně jako Skotové, kteří ve skupině dostali stejné příděly jako my, takže jsme se s nimi už ani utkat nemuseli.“

Blamáž na světovém šampionátu přesto svá pozitiva pro československý fotbal měla. Garnitura fotbalem naprosto nepolíbených politruků a uvědomělých stranických činovníků z jeho vedení po blamáži ve Švýcarsku odkráčela a namísto nich se vrátili lidé s fotbalovou praxí a erudicí.

A když pak v říjnu vyrukovala reprezentace na budapešťském Népstadionu zaplněném devadesáti tisíci diváky k přátelskému utkání proti Maďarsku, ani Karol Borhy už na trenérské lavičce neseděl.

A to právě netajený obdiv k maďarskému fotbalu Karči báčimu pomohl, aby na ni rok předtím usedl.