Článek
Exorcistický rituál byl vykonán naprosto správně, zlý duch přesto zahnán nebyl. Neodešel, nezmizel. Prokletí bylo příliš silné, takže se jej nepodařilo zlomit.
Brazilští fotbalisté porazili v semifinále mistrovství světa 1970 Uruguay, čímž se přiblížili zaslouženému titulu. Pohár pro šampiona získalo mužstvo, jež bývá často označována za to vůbec nejlepší v historii, což byl oprávněný důvod k velkým oslavám. Jeden brazilský žurnalista ovšem místo otevírání šampaňského udělal cosi jiného: sehnal si telefon na uruguayského velvyslance ve své vlasti a sprostě mu vynadal.
„Po dvaceti letech jsem ze sebe chtěl konečně dostat tu obrovskou frustraci,“ líčil. „Ale stejně se mi neulevilo, jen jsem se za svůj čin styděl.“
Největší šoky fotbalových dějin | Sport SZ
Seriál Seznam Zpráv k fotbalovému mistrovství světa se zaměřuje na sedm největších skandálů, šoků a překvapení turnajů - připodobněných k sedmi smrtelným hříchům.
1. díl: Pýcha Brazílie z roku 1950, kdy Brazilci předčasně oslavovali titul, ale pak podlehli Uruguayi a způsobili si tím národní trauma.
Událostí starou dvě desítky let mínil novinář vrchol klání o světového mistra ze 16. července 1950, kdy byl společně s dvěstětisícovým davem na stadionu Maracaná v Riu svědkem národní katastrofy. Tahle charakteristika přitom není vzhledem k tomu, co fotbal pro Brazilce znamená, ani trochu přemrštěná. „V ten den jsem viděl poprvé otce plakat,“ vzpomínal Pelé, legenda legend a největší hvězda vítězů z roku 1970.
Než se v ten den večer Pelého otec rozplakal, vyšly ráno místní noviny s fotkou brazilského týmu a titulkem: „Tohle jsou mistři světa!“
Výkřik byl formulován v přítomném čase. Ignoroval, že domácím zbývá udělat k premiérovému titulu poslední krok. Ten se však zdál takovou formalitou, že lidé předčasně spustili karneval a před zápasem se kousek od hřiště seskupila sambová kapela připravená spustit novou píseň s názvem „Brazilští vítězové“.
Temný flek na trenýrkách
Na seznamu sedmi smrtelných hříchů, z nichž seriál Seznam Zprávy s tématem největších šoků šampionátů volně vychází, figuruje na prvním místě pýcha - a ta na první díl náramně sedí. Protože Brazílie tento první hřích spáchala, nestala se prvním týmem fotbalového světa. Teta Kateřina ze Saturnina by přispěchala s pořekadlem, jak pýcha předchází pád a Brazílie by jí musela přitakat.
Tedy po zápase by jí přitakala; před ním by se něčemu takovému s opovržením vysmála. V tehdejším systému turnaje nepotřebovali domácí ke zlatu dokonce ani vyhrát. Vítězové čtyř základních skupin totiž hráli o titul každý s každým - Brazilci smetli 7:1 Švédsko a 6:1 Španělsko, zatímco Uruguayci přetlačili Švédy těsně 3:2, když dvakrát prohrávali, s druhým evropským týmem hráli 2:2 a také tady odvraceli porážku. Sečteno podtrženo, Brazilcům stačil bod.
Muž, který vyrobil ducha Maracanazo. Uruguayský útočník Alcides Ghiggia rozhodl poslední zápas MS 1950.
Těsně před utkáním se uruguayský hráč Julio Pérez během hymny pomočil - prakticky pro všechny to byla známka poraženectví v prostředí, v němž podle prognóz absolutně nešlo uspět. Jenže zdánlivá indicie předem jasného scénáře byla ve skutečnosti fatálním omylem. Spíš než o projev odevzdanosti se fotbalista s temným flekem na trenýrkách podobal šelmě, jež si vytyčila teritorium. Šelmě, která se svou „smečkou“ rozsápala předem jasný scénář na cucky.
„Že jsem se pomočil? Nestydím se za to!“ pronesl později hrdě Pérez.
Jen tři lidé dokázali umlčet Maracaná - Frank Sinatra, papež Jan Pavel II. a já.
Uruguayci hořeli odhodláním bojovat za svůj malý národ, ale zprvu to nevypadalo, že by to mohlo stačit. Tím spíš, když krátce po přestávce otevřeli Brazilci skóre. „Byli jsme pod obrovským tlakem a měli štěstí, že jsme gólů nedostali víc,“ přiznala uruguayská hvězda Juan Alberto Schiaffino. Právě on však vyrovnal a pak…
V 79. minutě vběhl Alcides Ghiggia z pravé strany do brazilské šestnáctky, přízemní střelou z úhlu překvapil brankáře a stanovil konečný výsledek utkání.
Vítěznou branku soupeře oznámil brazilský rozhlasový komentátor hlasem, v němž byl za slovem „gól“ zjevně slyšet otazník. Muž za mikrofonem jako by se sám sebe i všech ostatních ptal, zda je vážně možné, co spatřil. Hlava nevěřila vlastním očím. Po utkání se v paralýze ocitli úplně všichni – nejen domácí, ale i hosté. Z jejich tváří bylo patrné, že euforii přebíjelo fantastické překvapení; vítězný pohár byl soupeřům předán jaksi mimoděk, jako něco, co jim ani správně nemělo patřit.
Jedna porážka = čtyři sebevraždy
Rozjásanou sambu nahradil temný smuteční marš. Rekviem. Zní nepatřičně, nadneseně a melodramaticky, přesto však zcela výmluvně, když Brazilci nazývají den porážky národní Hirošimou.
Ihned po finále byly zaznamenány čtyři sebevraždy, jedna přímo na stadionu.
Autor rozhodujícího gólu Alcides Ghiggia s oblibou říkával: „Jen tři lidé dokázali umlčet Maracaná - Frank Sinatra, papež Jan Pavel II. a já.“
Zatímco však Sinatra zacpal dvousettisícovému davu ústa božskou hudbou a papež božským poselstvím, Ghiggia ho oněměl coby posel plamenů pekla. Tyhle plameny způsobily v duších Brazilců takové škody, že se jim zapsaly do genů a staly se dědičnými - trauma z 16. července 1950 trvá svým způsobem dodnes.
Podle trestního práva téhle země můžete strávit ve vězení maximálně třicet let, já jsem v něm už padesát.
Ti, kdo se na něm v roli poražených podíleli přímo na trávníku, nesli nesmazatelný cejch.
„Podle trestního práva téhle země můžete strávit ve vězení maximálně třicet let, já jsem v něm už padesát,“ povzdychl si s chirurgicky přesnou výstižností krátce před smrtí v roce 2000 brankář Moacir Barbosa, pod jehož tělem prošel do sítě nejhororovější gól brazilských dějin.
Stejný muž líčil, že se u něj několik let po prohraném finále zastavila neznámá žena s malým synem. „Dobře si toho pána prohlédni,“ nabádala matka potomka, „to je ten, který rozplakal celou Brazílii.“
Gól, který potrestal pyšnou Brazílii. První z fotbalových hříchů.
Tragédie má v Brazílií i své jméno: Maracanazo. Vyslovte ten výraz ve všech koutech země a každý, nezávisle na ročníku narození, bude vědět, o čem mluvíte.
Před mistrovstvím světa 2014, jež poprvé od roku 1950 hostila opět Brazílie, vytvořil tamější umělec v Riu graffiti, které se rychle stalo hitem: reprezentant Neymar na něm dává polibek na rozloučenou zlému duchovi Maracanazo. Exorcistický rituál v roce 1970 nevyšel, nyní pro něj ovšem podle Brazilců nadešel správný čas.
Správný čas? Skutečně?
Neymar nezlomil ducha, sám si ve čtvrtfinále zlomil obratel (nebo mu ho zlomil Maracanazo?), takže v bitvě o finále nenastoupil. Hrálo se tentokrát v Belo Horizonte, zase byl stadion naplněný po okraj a…
Domácí byli od Německa děsivě spráskáni 1:7. „Rána z roku 1950 je stále otevřená,“ napsal list O Dia.
Alcides Ghiggia, který vyjma Sinatry a papeže jediný umlčel Maracaná, zesnul 16. července 2015, přesně v den 65. výročí svého nejslavnějšího utkání. Stihl tak ještě přijmout brazilské pozvání na slavnostní losování šampionátu 2014. Dostalo se mu přátelského uvítání, i to se dá patrně vnímat jako součást pokusu o sejmutí klatby. Alcides Ghiggia si s Brazilci třásl rukou a potutelně se při tom usmíval.
