Článek
Mysleli si, že jim pohár už nikdo nemůže vzít. Ne že by to nebyl oprávněný pocit. Ne že by se neopíral o racionální úvahu. Chybou však bylo, že nevzali v potaz úplně všechny varianty.
V roce 1970 zkompletovali brazilští fotbalisté hattrick v počtu titulů mistrů světa a díky tomu získali, jak bylo v tehdejších pravidlech zakotveno, do trvalého držení Zlatou Niké, trofej pro šampiony. A vskutku, pohár Brazilcům nemohli sebrat ani ti nejšikovnější muži v kopačkách odjinud, toužící zanechat stopy v historii. Bylo ovšem zapomenuto na jiné muže - na ty maskované a v rukavicích, kteří žádné otisky zanechat rozhodně nechtěli.
Největší šoky fotbalových dějin | Sport SZ
Seriál Seznam Zpráv k fotbalovému mistrovství světa se zaměřuje na sedm největších skandálů, šoků a překvapení turnajů.
1. díl: Pýcha Brazílie z roku 1950, kdy Brazilci předčasně oslavovali titul, ale pak podlehli Uruguayi a způsobili si tím národní trauma.
2. díl: Jak se králové 50. let z Maďarska utopili v bahně a na MS 1954 se přihodil Zázrak z Bernu.
3. díl: Rána, která otřásla břevnem i celým fotbalem. Měl gól z finále MS 1966 platit?
V noci z 19. na 20. prosince 1983 vnikli do budovy Brazilské fotbalové federace lupiči. Jediného nočního hlídače v objektu spoutali, otočili ke zdi a hlavu mu zakryli bundou. Obyčejným páčidlem snadno odstranili dřevěnou zadní desku ze schránky, jež měla - čímž byl vzdán hold Potěmkinovi - vepředu neprůstřelné sklo. Po jednoduché operaci si následně vzali to, co bylo uvnitř této schránky.
Za pár minut bylo dokonáno. Bohyně vítězství, protože právě tu Zlatá Niké znázorňovala, natrvalo zmizela ze světa.
„Kdyby mi vykradli vlastní dům, bolelo by to méně,“ prohlásil výmluvně legendární Pelé, který byl u všech tří triumfů na mistrovství světa. U tří vítězství, nad nimiž antická bohyně bděla jen několik málo let.
Pro všechny, speciálně pak pro Brazilce, to byla zdrcující ztráta. Navzdory tomu v tom byl i kus ironie. Vlastně možná nikoli navzdory: Dějiny zkrátka mají smysl pro ironii, což se samozřejmě týká i těch tragických.
Ironii v tomto případě obstarala ouvertura události, krádež s pořadovým číslem jedna. K ní došlo v roce 1966, před světovým šampionátem v Anglii. V areálu Westminsterského opatství se pořádala výstava Sport a známky a pětatřiceticentimetrová soška z ryzího zlata byla jejím hlavním lákadlem. Nikoli nejcennějším, vedle ve vitríně byly známky v hodnotě tří milionů liber, těch se však desperáti nedotkli.
Že v tom žádnou ironii nevidíte? Už k vám spěchá v podobě pohoršeného mentorování z brazilských novin. „Nic takového by se u nás stát nemohlo, náš národ fotbal miluje,“ psaly noviny, čímž mimoděk dokázaly pravdivost floskule, že pýcha předchází pád.
Když se Niké nadobro vypařila (či spíše roztavila, protože to byl její nejpravděpodobnější osud), nemohli si rivalští Argentinci odpustit rýpnutí. Bylo to příliš svůdné, než aby ze země, jež se přetahuje s Brazílií o nejlepší fotbalový tým kontinentu, neznělo: „Nic takového by se v Argentině nestalo! Naši zloději totiž milují fotbal víc než ti brazilští.“
Fotbal bývá označován svého druhu náboženstvím, takže v Riu - na dohled obří sochy Krista - proběhla svatokrádež. Varovný hlas vyšší moci ve smyslu, že k vrcholnému rouhačství může dojít, byl přitom poprvé vztyčen v Anglii.
Stanice BBC přerušila v neděli 20. března 1966 vysílání, aby hroznou zprávu o krádeži oznámila. O Zlatou Niké, jak se trofeji říkalo, ač oficiálně nesla název Pohár Julese Rimeta, se bojovalo od historicky prvního šampionátu v roce 1930. Za druhé světové války byla před fašisty ukryta pod postelí viceprezidenta italského fotbalového svazu, ale nyní panovaly oprávněné obavy, že je s ní nadobro amen.
Jiné obavy ani panovat nemohly. Scotland Yard byl v koncích a Sherlock Holmes či Hercule Poirot byli pouhými literárními postavami, které z principu kolem skutečného případu „čmuchat“ nemohly.
Místo nich naštěstí čmuchal pes. Tedy spíš psík, ratlík, žádný cvičený ohař na potírání zločinu. Voříšek jménem Pickles s černými fleky na bílé srsti si vyšel přesně týden po krádeži se svým pánem Davidem Corbettem na procházku a asi není třeba vysvětlovat, jakou hlavní činností se venčení psi baví. Tuto činnost chtěl patrně Pickles také vykonat, když Corbetta dotáhl na místo, kde něco vyčenichal. „Uviděl jsem balík, a když jsem ho rozdělal, nevěřil jsem vlastním očím,“ líčil majitel psa.
Poslední odpočinek nejslavnějšího psa. Nebýt Picklese, ztratila se trofej už předtím.
Snad si následně Pickles nechtěl označkovat teritorium na Downing Street 10, protože byl po „hrdinském činu“ na audienci u britského premiéra; loupež sice nikdy nebyla objasněna, ale pohár byl na světě. Z Picklese se stala hvězda, málem i filmová, protože mu byla nabídnuta role ve filmu Slídil se zlatým nosem, a jedna firma na psí potravu mu ji rok posílala zdarma.
Happy end však nebyl trvalý. Při odcizení v Riu už bohužel žádný přičinlivý voříšek ani nikdo další na pomoc nepřišel.
Zatímco na ostrovech nebyli vypátráni zločinci, ale ukradený předmět ano, v Brazílii tomu bylo naopak. I když…
Čtveřice údajných lupičů byla odsouzena v nepřítomnosti, protože byla na útěku, a ještě výhradně na základě nepřímých důkazů a neoficiálních přiznání. Skoro se chce říct, že na ně bylo ukázáno na základě společenské objednávky: Frustrovaní Brazilci potřebovali znát viníky. Potřebovali i úlevu, takže jim pěkně zněla zkazka, že si zlořečení muži sami na sebe spácháním hříchu přivolali prokletí: Sérgio Peralta, který ohavnost zorganizoval, zemřel v chudobě na infarkt a jeden z vykonavatelů ohavnosti byl později zastřelen neznámým pachatelem na ulici.
Nejcennější fotbalová trofej ze všech.
Nejen Brazilci také ochotně věří indiciím, jež naznačují, že Niké neskončila v tavicí peci a ve zlatých cihlách. Ochotně věří, že příběh o roztavení byl vymyšlen schválně, aby policie přestala po trofeji pátrat. Ve skutečnosti měl být pohár přes Argentinu - přes koho asi tak jiného?! - prodán na černém trhu soukromému sběrateli, takže dodnes existuje v tajné sbírce a jednou se znovu objeví.
Samozřejmě, tohle je jisté. Tak jisté, jako že Elvis oslavil v bunkru pod Gracelandem loni devadesátiny, zatímco jeden nejmenovaný Němec z jiného bunkru bez škrábnutí vylezl a dožil spokojeně u bazénu v… Dost už o Argentině!
Raději zpět do Brazílie. Tamější prezident ukázal už rok po krádeži věrnou repliku zmizelého fotbalového grálu, ale sám se u toho tvářil kysele. Jaká to tak asi mohla být útěcha?
A přece jednu podstatnou útěchu při odhalování repliky ten nejslavnější z Brazilců našel. „Zloději možná roztavili zlato, ale nikdy nemohou roztavit historii a emoce, s nimiž jsme na hřišti bojovali,“ prohlásil Pelé. „Vzpomínky nám nikdo neukradne.“
