Článek
S nynějším šampionátem se fotbalisté Kolumbie rozloučili bitvou o čtvrtfinále se Švýcary, v níž padli po penaltovém rozstřelu. Nemilá věc, samozřejmě, nikomu v jihoamerické zemi radost neudělala. Ale na druhou stranu: „Na rozdíl od býčích zápasů ve fotbale nikdo nikoho nezabíjí, nikdo v něm neumírá. Fotbal je zábava.“
A ještě jedna podobná věta: „Nejde o žádnou tragédii. Prostě jsme nehráli dost dobře, to se stává. Život nekončí.“
Pravdivé věty? Rozhodně by měly být pravdivé, zdají se být pravdivé a v drtivé většině také pravdivé jsou. Pakliže však jediná černá labuť popře konstatování, že všechny labutě jsou výhradně bílé, ani citované věty neobstojí jako absolutní a nezpochybnitelná tvrzení.
Největší šoky fotbalových dějin | Sport SZ
Seriál Seznam Zpráv k fotbalovému mistrovství světa se zaměřuje na sedm největších skandálů, šoků a překvapení turnajů.
1. díl: Pýcha Brazílie z roku 1950, kdy Brazilci předčasně oslavovali titul, ale pak podlehli Uruguayi a způsobili si tím národní trauma.
2. díl: Jak se králové 50. let z Maďarska utopili v bahně a na MS 1954 se přihodil Zázrak z Bernu.
3. díl: Rána, která otřásla břevnem i celým fotbalem. Měl gól z finále MS 1966 platit?
4. díl: Útočníci bez kopaček, zato s páčidly. Jak navždy zmizela trofej šampionů.
5. díl: Ďábel s boží rukou. Fotbalový thriller o špinavém podrazu génia.
Zkrátka neobstojí. Bohužel.
Mýlka, že fotbal je vždy zábava, při níž nejde o život, byla nemilosrdně vyvrácena před dvaatřiceti lety na turnaji ve Spojených státech.
Už tak nesnesitelná krutost předloženého důkazu je ještě vystupňovaná tím, že kvůli fotbalu zemřel Andrés Escobar, autor krásných, leč živých slov o hře s míčem, v níž na rozdíl od býčích zápasů nikdo nikoho nezabíjí. Co hůř, zatímco v býčích zápasech jde alespoň zčásti o férový souboj, smrt v souvislosti s fotbalem byla zákeřná, podlá a odporná.
„Vyvraždíme vás všechny“
Kolumbijský reprezentant Escobar trefil míč do vlastní sítě, kvůli čemuž byl trefen střelnou zbraní do těla a vyprchal z něj život. Jeho vražda šokovala v létě 1994 nejen fotbalový svět.
Escobar byl obránce, takže na hřišti bránil útokům soupeře, ale proti útoku zabijáka neměl šanci. Ten do něj vpálil šest kulek a každou ránu doprovázel výkřikem „góóóóóól“ po vzoru jihoamerických televizních komentátorů…
Svou první - a poslední - vlastní branku v životě dal Escobar v utkání s týmem hostitelské země šampionátu. Skluzem se vrhl po balonu, který z levé strany posílal do šestnáctky americký protivník John Harkes, a ve snaze zažehnat nebezpečí ho nešťastně nasměroval za záda brankáře. „Kéž bych ten centr nikdy nedal,“ nechal se později slyšet Harkes.
Chvíle, která změnila fotbal. Vlastní gól Andrése Escobara.
Ouvertura děsivého dramatu byla připravena. Neplatila v něm Escobarova mírumilovná charakteristika fotbalu, pravdu měl fotbalistův devítiletý synovec, který poté, co viděl v televizi osudový vlastňák, řekl Escobarově sestře: „Maminko, strejdu zabijou.“
Nechtěný gól za záda vlastního brankáře přispěl ke konečné porážce 1:2, a protože Kolumbie podlehla v předchozím duelu 1:3 Rumunsku, čekalo ji předčasné a překvapivé balení kufrů.
„Kolumbie je pro mě jedním z favoritů na zlato,“ uvedl legendární Pelé před startem turnaje a s jeho názorem souhlasili mnozí. Výjimečná generace v čele s vlasatcem Valderramou a famózním střelcem Asprillou prohrála před šampionátem jediný z jedenatřiceti zápasů. Krásná bilance zahrnovala i takové skvosty jako kvalifikační výhru 5:0 v Argentině.
Pelé a spol. viděli zvenčí fotbalový buldozer, který drtí soupeře. Nemohli nahlédnout do jeho útrob; kdyby mohli, spatřili by porouchané ústrojí. Atmosféra v mužstvu, jež mohlo podle prognóz turnaj ovládnout, byla rozleptána „kyselinou“ ze směsi strachu a psychického teroru ze strany drogových kartelů.
Mnohem větší vliv na Kolumbii než Andrés Escobar měl Pablo Escobar. Vládce obchodu s narkotiky, který se neštítil absolutně ničeho a zemi do značné míry ovládal. Osudy dvou mužů stejného příjmení se zvláštní shodou okolností protnuly - nejen proto, že zločinec podporoval (i kvůli praní špinavých peněz) klub Atlético Nacional v Andrésově rodném Medellínu, za který zadák hrál.
Když se Andrés vydal s reprezentací do USA, Pablo Escobar už to sledovat nemohl: půl roku předtím byl zastřelen a v zemi vypukla nelítostná řežba o uvolněný trůn drogového krále. Anarchie, vraždy, ničivé exploze – Kolumbie rozhodně nebyla místem klidu a míru a pro obyvatele měly být úspěchy fotbalistů alespoň chvilkovým vymaněním z drsné reality.
Úspěchy však měly rovněž posloužit narkomafii, aby si prostřednictvím sázek vydělala peníze. Brzký konec týmu na šampionátu mohl tyto plány zhatit, takže po úvodní prohře s Rumunskem začaly na hráče pršet ty nejdrsnější výhrůžky, jež se nezastavily před ničím.
Na hřišti během šampionátu jsme nebyli sami sebou, pozorovat to můžete i na našich pohybech. Byli jsme ztuhlí strachy. Věděli jsme, co se děje doma, jak drogové a sázkařské mafie natahují drápy.
Trenér Francisco Maturana se zhroutil po vzkazu kartelu, že pokud do utkání s USA nastoupí Gabriel Gómez, který byl podle mafie viníkem porážky s Rumunskem, bude celý tým vyvražděn.
„Byl jsem v životní formě, ale trenér přišel s pláčem, že mě musí posadit, jinak nás všechny postřílejí,“ líčil Gómez. „Tehdy pro nás fotbal skončil. Už jsme nehráli o vítězství - hráli jsme o to, abychom přežili.“
Jednomu z kolumbijských fotbalistů se ovšem nepodařilo ani to.
Karma: Fotbalistův vrah byl zavražděn
Andrés Escobar neměl s podsvětím zhola nic společného. Výmluvná je už jeho přezdívka: El Caballero del fútbol, gentleman fotbalu. Obránce podporoval mládež, angažoval se v charitativních projektech, byl zrcadlovým opakem zloducha Pabla Escobara. Přesto jejich životy vyhasly stejným způsobem, ukončily je smrtonosné kulky. A jak bude ještě objasněno, smrt jednoho do určité míry souvisela se smrtí toho druhého.
Kapitán národního týmu Carlos Valderrama s odstupem času přiznal, že po zabití Pabla vypukla v Kolumbii krvavá a chaotická válka o moc, která prosákla do každého póru země, včetně sportu: „Na hřišti během šampionátu jsme nebyli sami sebou, pozorovat to můžete i na našich pohybech. Byli jsme ztuhlí strachy. Věděli jsme, co se děje doma, jak drogové a sázkařské mafie natahují drápy.“
Hvězdný útočník Faustino Aprilla doplňoval: „Kdekdo si myslel, že jsme selhali sportovně, ale skutečnost je taková, že v zápase s USA jsme byli hlavami úplně někde jinde. Každý z nás myslel jen na to, jestli jsou naše matky, manželky a děti v bezpečí.“
Fanoušci Kolumbie na zavražděného Escobara nezapomněli.
Starosti, proti nimž je veškerá fotbalová strategie prkotinou, třeba stály i za vlastňákem, kdo ví. Každopádně Andrés Escobar si jím - nikoli rukou, nýbrž nohou - podepsal rozsudek smrti.
Proč je ovšem vražda Pabla Escobara svým způsobem propojena se zavražděním Andrése? Za likvidací fotbalisty totiž patrně stojí drogový baron Santiago Gallón Henao, nepřítel Pabla Escobara, jehož smrt mu rozvázala ruce k bezuzdnému řádění.
Druhého července 1994 potkal Andrés Escobar na parkovišti před medellínským klubem El Indio Santiaga Gallóna a jeho bratra Pedra. Po návratu do vlasti radil trenér Maturana střelci vlastní branky, ať je opatrný, ten však odvětil, že musí lidem ukázat svou tvář. Když ji ukázal sourozencům, jejichž ruce byly tak od krve, že by i vyslanci pekla bledli závistí, byl zahrnut sérií brutálních urážek.
Obránce se ohradil a žádal respekt. „Nevíš, s kým si zahráváš!“ supěl na něj Santiago Gallón a v tomhle případě nelhal - Andrés Escobar to vážně nevěděl. Jak by mohl tušit, že po téhle větě vystoupí Gallónův řidič a bodyguard Humberto Muñoz Castro z auta a vystřílí do něj šest ran.
Zasažený zůstal ležet, ale ještě dýchal. Byl převezen do nemocnice, kde však již byli lékaři bezradní. Andrés Escobar zemřel zhruba po pětačtyřiceti minutách od incidentu.
Zesnul několik dní před sedmadvacátými narozeninami. Byl v nejlepším fotbalovém věku, zájem o něj jevil AC Milán, kde měl nahradit stárnoucí ikonu Franka Baresiho. I v osobním životě si dělal defenzivní pilíř hezké plány, hodlal se oženit s přítelkyní Pamelou, jejíž fotografii nosil v bibli se snímkem matky. Vypadalo to, že budoucnost se blýská růžovými barvami, ve skutečnosti to však byly červánky ohlašující tmavou a nekonečnou noc.
Humberto Muñoz Castro byl za zločin odsouzen na 43 let, po jedenácti byl propuštěn. Veškerou vinu vzal na sebe a odmítl šéfa namočit, Santiago Gallón proto strávil ve vězení pouhých 15 měsíců za maření spravedlnosti a nápomoc při krytí vraždy.
Po propuštění se dál vesele věnoval obchodu s drogami a financování polovojenských jednotek, až…
Až do letošního února, kdy byl zastřelen v restauraci v Mexiku.
Identitu mrtvého potvrdil na síti X kolumbijský prezident Gustavo Petro s tím, že zemřel vrah Andrése Escobara, který tímto zločinem zničil mezinárodní reputaci Kolumbie. Všeobecně to bylo bráno tak, že Gallóna dostihla karma, byť si dala načas.
V tomto smutném příběhu figurují tři zastřelení, takže musí být i tři pohřby.
Na pohřeb Santiaga Gallóna nepřišly žádné davy.
Na pohřeb Pabla Escobara přišlo 25 tisíc lidí, protože drogový král, s nímž Gallón bojoval o moc, podporoval chudinu, mezi níž k němu zůstala část sympatií.
Na pohřeb Andrése Escobara, jediného nevinného mezi triem zavražděných, přišlo 120 tisíc lidí; loučení s fotbalistou se stalo demonstrací proti neutěšeným poměrům v zemi.
Ty jsou napjaté i dnes, ozbrojené skupiny dál hrozí v politicky nestabilní situaci násilím. Připomeneme-li si ještě jednou nepovedený nešťastníkův bonmot, že fotbal nejsou býčí zápasy, pak vězme, že korida bude v Kolumbii od příštího roku zakázána. Alespoň býci už v této zemi umírat nebudou…
