Hlavičkoval a rozhodl. Zidanova šílenost skolila provokatéra i jeho Francii

Ve sportu, tedy i ve fotbale, často rozhoduje hlava. Stalo se tak i ve finále mistrovství světa 2006, a to hodně šokujícím způsobem. Zinédina Zidana nejprve postihl zkrat v hlavě a ihned poté ji nasměroval do hrudi protihráče. Lze říct, že i kvůli zcela bláznivému kousku svého lídra přišel francouzský tým o zlato.

V tomto duchu ostatně hovořil i kouč poražených Raymond Domenech. Moment ze 108. minuty prodloužení bitvy o zlato, v níž se utkala Francie s Itálií a kdy ukázal rozhodčí za stavu 1:1 největší hvězdě Francouzů červenou kartu, komentoval trenér takto: „Zidane nám v závěru moc chyběl, jeho ztráta byla klíčovým momentem utkání.“

Vyloučení bylo nezbytné, avšak v prvním okamžiku, když rozhodčí poslal záložníka ze hřiště, nikdo pořádně nevěděl, co se stalo.

Až opakované záběry odhalily, že Zidane mimo souboj o míč prudce vrazil hlavou do prsou italského obránce Marca Materazziho. Místo fotbalu si zahrál svéráznou verzi dětské hry „berany, berany, duc“ – srazil soupeře úderem hlavy k zemi, za což „vyhrál“ předčasnou sprchu a společně s celým mužstvem stříbrnou medaili, po níž každý finalista touží asi jako tygr po porci zeleniny.

ZZ Top? Jindy určitě, ale před 20 lety ve finále šampionátu v Berlíně ani náhodou. Legenda selhala.

Rozhodčím, který červenou tasil, byl Horacio Elizondo z Argentiny. „Správné rozhodnutí,“ řekl sudímu podle Jihoameričanova svědectví sám vyloučený. Vzápětí ale dodal: „Vy jste neviděl, co tomu předcházelo?“

Třetí Newtonův pohybový zákon mluví o tom, že každá akce vyvolává reakci. Tehdy v Berlíně byl tento zákon modifikován tím, že inkriminovaným pohybem byl proud slov z Materazziho úst. To k reakci stačilo.

Urážky italského obránce letěly pouze do jediných uší a jejich záměr byl prostý – vyprovokovat hvězdu. Záměr byl prostý a Materazzi sprostý. Rodák z Lecce nikdy nebyl svatouškem, výstižná byla jeho přezdívka Řezník kvůli agresivní hře. Aby ve finále mistrovství světa 2006 naporcoval Francii, k tomu si ale ani nemusel špinit ruce. Stačilo otevřít pusu a – hotovo!

Co z Materazziho pusy vyšlo? Oba aktéři incidentu vyvrátili verzi, že by byl Zidane nazván synem teroristické děvky, což se mělo kromě jeho rodiny otřít i o alžírské kořeny.

Ne, o Zidanovu matku se Marco Materazzi neotřel. „Mně samotnému matka zemřela, když mi bylo patnáct, tímhle směrem bych do nikoho nešil.“

Zato Zidanova sestra byla pro italského rabiáta povoleným terčem. „Zidane mi nabídl svůj dres a já mu odpověděl, že bych si raději vzal jeho sestru,“ popsal „řeznický mistr“ chvíle těsně předtím, než bylo potvrzeno, že ve fotbale je hlavičkování dovoleno jen určitým způsobem.

Citovaná slova byla poslední kapkou. MM urážel ZZ prakticky celý zápas. Kdo by tak asi měl permanentní nadávky a spršku vulgarit vydržet? Bože, co je to za otázku! Je přece jasné kdo: Zinédine Zidane, jednoznačně.

„Byla to ode mě hloupost, ale nezasloužilo si to takovou reakci,“ vykládal Materazzi. „Na předměstích Říma, Neapole nebo Paříže uslyšíte mnohem horší věci.“

Sám Zidane se při zpětném ohlédnutí omezil na konstatování, že byl v tom období zranitelnější. „Nejsem na to hrdý, ale je to součást mé kariéry,“ pronesl ještě.

Německými stadiony zněla při šampionátu 2006 chytlavá píseň Love Generation, oficiální hymna maskota turnaje od francouzského DJ Boba Sinclara, ovšem finále žádnou demonstraci lásky nepřineslo. Po něm se na úplnou špici francouzské hitparády dostal jiný song: Coup de Boule, ve volném překladu Rána kebulí. O čem satirická skladba vyprávěla, jistě netřeba vysvětlovat.

Než finále námět na píseň přineslo, byl to přitom právě Zidane, kdo pokutovým kopem dostal už v sedmé minutě Francii do vedení. Skóre však srovnal právě Marco Materazzi a představte si – hlavičkou! Další hlavičce, té Zidanově, nastavil stoper vlastní tělo, a tím po vyrovnání de facto zařídil i vítězství. Otřesená Francie sice dotáhla zápas do penalt, v nich ale selhala.

Zatmění fotbalové ikony bylo hloupé, pitoreskní, trestuhodné, zbytečné, neprofesionální a… Nepřekvapivé.

Vůdčí postava výjimečné generace francouzských fotbalistů oslňovala excelentní technikou, skvělou herní inteligencí, přehledem a citem pro načasované a milimetrově přesné přihrávky. Třikrát byl Zidane vyhlášen nejlepším hráčem planety, stal se vítězem mistrovství světa, Evropy i Ligy mistrů. Obraz Zidana by však nebyl úplný bez zmínky o nelichotivé vlastnosti. O prchlivosti.

Kvůli ní byla záložníkova cesta kromě zářivých momentů lemována i ošklivými milníky. Během kariéry byl Zidane čtrnáctkrát vyloučen, dvakrát na mistrovství světa. Na podzim 2000 v zápase Ligy mistrů zuřivě hlavičkoval do tváře ležícího Jochena Kientze z Hamburku; podobnost s incidentem s Materazzim není čistě náhodná.

Scénář z léta 2006 ovšem neodbytně vnucoval happy end. Muž s řídnoucími vlasy ohlásil před šampionátem návrat do reprezentace, s níž se rozloučil po Euru 2004. Po svém comebacku navíc zavolal dalším reprezentačním odpadlíkům, Claudovi Makélélému a Lilianu Thuramovi, a také oni přehodnotili svůj postoj.

Jako by fotbalový Napoleon povolával své věrné k poslednímu tažení. To Bonapartovo však u Waterloo skončilo nezdarem. Waterloo Zidanovy armády? Berlín.

Fotbalový plán na dobytí Berlína byl varovně vychýlen už v Lipsku. Zidane v útrobách stadionu prokopl vzteky kovové dveře po utkání základní skupiny s Jižní Koreou, protože po dvou žlutých kartách ve dvou zápasech měl pro ten příští stop (a žádný tehdejší Trump mu nezařídil pardon).

Mužstvo si poradilo i bez něj, takže lipské extempore šlo ještě vnímat jako neškodnou epizodu. Ke všemu Zidane naprosto oslnil ve čtvrtfinále, v němž kličkami zesměšňoval mistry kliček z Brazílie a bezkonkurenčním výkonem favorita vyřadil. „Zizou byl neuvěřitelný!“ poklonil se i kouč poražených Alberto Parreira.

Vypadalo to na zlatou a impozantní tečku za osmnáctiletou érou v reprezentaci. V Berlíně se ukázalo, jak velká iluze to byla…

Kdepak zlatá tečka, místo ní je tu zlatý rám: Jako v obraze je v něm důlek ze záložníkovy kopačky v prokopnutých dveřích v Lipsku, jedna z největších atrakcí při prohlídkách stadionu. „A souvenir from Z,“ stojí na nápisu vedle poškozeného místa, jež se stalo artefaktem.

Artefaktem se takřka zákonitě stal i Zidanův finálový kolaps. Pětimetrová bronzová socha znázorňující slavnou hlavičku a k tomu Materazziho na počátku pádu má za sebou bezmála stejně divoký osud jako samotný incident.

Velký rozruch způsobila už při pařížské premiéře v roce 2012, podle kritiků oslavovala nesportovní chování a násilí. Sochu si následně pořídila katarská umělecká nadace a rok po premiéře ji vystavila na promenádě v Dauhá. Odtud ji po protestech musela šmahem odmontovat a ukrýt do skladu, na světlo byla opět vynesena až před šampionátem v roce 2022 – byla neustále pod kontrolou a katarská princezna poněkud krkolomně vysvětlovala, že nejde o hold násilí, nýbrž o memento varující před psychickým tlakem na vrcholové sportovce.

Před třemi lety v květnu vstoupil během své dovolené v Neapoli do dílny tradičního řemeslníka Gennyho Di Virgilia, který vyrábí terakotové figurky, téměř padesátiletý muž. Mezi jinými díly spatřil sošku parodující tu pětimetrovou z bronzu a bouřlivě se rozesmál.

Stejný muž už předtím sepsal zábavnou knížku obsahující 250 verzí toho, co mohl Zidane ve finále před vyloučením slyšet, nyní si v řemeslné dílně sošku zakoupil: „Ta u mě doma nesmí chybět!“

Jméno kupce? Marco Materazzi. Ten, který originálně dokázal platnost rčení „líná huba, holé neštěstí“. A že někdy může platit i „mlčeti stříbro, mluviti zlato“.