„Jsem sama.“ Děti přežily povodeň, na rodiče stále čekají

Některé děti jen tiše sedí a hledí do dálky. Jiné pláčou, jedí nebo si hrají. Kdykoli do areálu základní školy Shivalaya v nepálské Uttargaye vstoupí dospělý, děti se kolem něj okamžitě srocují. Mnohé stále doufají, že přináší zprávu o rodičích, na které čekají.

Je mezi nimi i devítiletá Bhujana Tamangová. Ve středu ráno si, jako každý jiný den, oblékla uniformu a čekala na odvoz školním autobusem. Už byl na cestě, když ale přišlo varování před stoupající vodou. Místo do školy tak Bhujanu policisté odvedli do bezpečí nedalekého lesa.

Svou matku, pětiletého bratra a šestnáctiletou sestru viděla Bhujana naposledy, když stáli u silnice a sledovali povodeň. Pohřešuje se také její otec, který pracoval v nedaleké vodní elektrárně.

Devítiletá školačka nechce uvěřit zvěstem, že celou její rodinu odnesla voda. „Od té povodně jsem nikoho neviděla. Všichni říkají, že povodeň odnesla mého otce, matku, bratra a sestru. Ale já cítím, že se vrátí. Vídám je ve snech,“ řekla místnímu serveru Online Khabar.

Povodeň, která se minulý týden prohnala severem země, zastihla na cestě do školy nebo při vyučování tisíce nepálských dětí. O tom, zda přežijí, někde rozhodovalo několik minut, rychlé rozhodnutí učitele nebo pouhá náhoda.

Jeden z nejdramatičtějších příběhů se odehrál na střední škole Tribhuvan Trishuli v Nuwakotu.

Když řediteli Rajendrovi Dawadimu ve středu kolem 9:20 zavolal přítel z obce proti proudu a varoval ho před blížící se povodní, dlouho neváhal. Ve škole měl asi 900 dětí a dalších zhruba 700 bylo právě na cestě pěšky nebo školními autobusy.

Pak narazil na rodiče, který si přišel vyzvednout dceru. To byl pro ředitele rozhodující moment. „Rodiče se do ničeho nehrnou bez pádného důvodu, takže mi bylo jasné, že s evakuací dětí nesmím ztrácet ani vteřinu,“ vzpomínal později.

Zazvonil na školní zvonek a nařídil učitelům odvádět děti ze tříd. „I kdyby se povodeň neblížila, šlo přece jen o jeden školní den,“ vysvětlil.

Pak si ale vzpomněl na autobusy – každý vezl kolem osmdesáti dětí. Dawadi začal obvolávat řidiče s příkazem, aby se okamžitě otočili. Dovolal se všem kromě jednoho.

Poslední autobus nakonec zahlédl ve chvíli, kdy přejížděl most poblíž školy. To už ale voda pronikala do školního areálu. I tento autobus ředitel nakonec zvládl poslat pryč těsně před tím, než se most zřítil.

Děti, které už byly ve škole, mezitím učitelé vedli do kopce. Nakonec se ukryli pod stromem bódhi a z vyvýšeného místa sledovali, jak voda ničí budovy, ve kterých ještě před několika minutami seděli. Přežilo všech 1643 žáků školy. O život přišel školník a učitel společenských dějin.

„Kdybychom se nerozhodli rychle, kdyby to bylo o deset minut později, nikdo z nás, včetně studentů a mě, by s vámi dnes nemohl mluvit,“ řekl ředitel místním médiím.

Jinde dětem zachránila život polední přestávka. Když se voda začala blížit ke škole Shree Bagheswori Madhyamik v Galchhi v okrese Dhading, trávila část žáků obědovou pauzu mimo třídy. „Učitelé řekli: ‚Je tu povodeň, nechte tu tašky a krabičky s obědem,‘“ vzpomíná Lakshmi Shrestha, matka jednoho ze žáků. „Tak se jim podařilo přežít.“

O několik dní později se děti a jejich rodiče vrátili do tříd pokrytých bahnem. V hromadách věcí vytažených z nánosů hledali své školní batohy a zjišťovali, co z jejich školních potřeb se ještě podaří zachránit. Čáry na stěnách naznačovaly, jak vysoko voda rychle stoupla.

Jedna z matek, Kopila Mizarová, batoh svého syna nenašla. „Můj syn je naživu - to je moje největší štěstí,“ řekla.

Ne všechny děti se ale mají s kým do zničených škol vrátit.

Desetiletou Apsaru Tamangovou zachránila učitelka Uma. Když přišlo varování před povodní, odvedla ji na kopec. Apsara přežila, od té doby ale neví, co se stalo s její rodinou.

Její otec pracoval na vodní elektrárně a je nezvěstný. Kontakt nemá ani s matkou, dědečkem, babičkou, strýcem a patnáctiměsíčním bratrem. „Doma byli můj dědeček, babička, maminka, teta a bratříček,“ řekla se slzami v očích. „Kde by teď mohli být?“ Na zprávy, že je pravděpodobně odnesla voda, stále dokola reaguje slovy: „Jsem sama.“

Školy, které povodeň ustály, se mezitím proměnily v provizorní ubytovny. V Shivalaye nyní pobývá kolem stovky dětí. Starají se o ně učitelé, místní představitelé i lidé, kteří sami katastrofu přežili.

Rozsah katastrofy mezi školáky zatím není možné přesně určit. Školám se nepovedlo navázat kontakt se stovkami jejich žáků.

Podle učitele Prakashe Nepala o počtu obětí rozhodoval i čas začátku vyučování. Kvůli rostoucímu riziku povodní škola již dva roky začínala v devět hodin ráno - díky tomu žáci přicházeli do školy z osad u řeky dříve a podařilo se tak zabránit ještě větším ztrátám na životech.

„Kdyby škola v tu dobu nefungovala, mohli jsme přijít o téměř 80 procent žáků,“ řekl. Připomněl, že některé z nejhůře zasažených osad vznikly po zemětřesení v roce 2015. Vysídlené rodiny byly podle Nepala přestěhovány do nových sídel podél řeky, která středeční povodeň smetla.

Podle humanitární organizace Save the Children bylo v postižených oblastech severního Nepálu zničeno nebo poškozeno nejméně 69 škol a katastrofa narušila vzdělávání téměř 19 tisíc dětí.

V některých obcích děti mezi troskami hledají učebnice, školní uniformy a několik málo věcí, které jim zůstaly. V oblasti navíc stále platí nová povodňová varování a některé rodiny se znovu přesouvají do vyšších poloh.

Návrat do školy přitom podle humanitárních pracovníků není po podobné katastrofě jen otázkou vzdělávání.

„Škola dětem poskytuje něco, co je po katastrofě nesmírně důležité: bezpečí, pravidelný denní režim, stabilitu,“ upozorňuje šéfka Save the Children v Nepálu Tara Chettry. Škola podle ní může dětem pomoci zpracovat prožité trauma a zároveň je propojit s další pomocí.