Škola jako kulometné hnízdo, z lavic byly štíty. Kdo ze vsi neutekl, zemřel

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Tři pobourané domy. Další je vypálený. O kus dál zůstalo jen obvodové zdivo. Přijíždíme do vesnice Bohorodyčne, nedaleko Slavjansku v Doněcké oblasti. Na křižovatce jsou zbytky zničeného obchodu, naproti vybombardované kulturní centrum a knihovna. Před ní stojí torzo zrezivělého bojového vozidla pěchoty. Vedle pozůstatek baru a restaurace.

Je tu pusto a ticho. Slyšet je jen vrzání plechů a štěkot desítek toulavých psů.

Parkujeme na kopci u místní dominanty: impozantního pravoslavného kostela a kláštera. Z kláštera zbyla jen půlka a kopulovitá věž se válí na zemi v sutinách. Kam zmizela zlatá krytina, těžko říct. Modrobílé zdi kostela jsou poškozené, jak kolem létaly šrapnely z ruských i ukrajinských raket.

Na Bohorodyčne padaly rakety už první dny po vypuknutí „plnotučné“ války v únoru 2022. Na zhruba dva měsíce ji dobyla ruská armáda a v září si ji Ukrajinci vybojovali zpět. Půlroční těžké dělostřelecké boje tu zanechaly totální zmar.

„Lidé sem přijedou, popláčou si a zase odjedou. Vracet se sem už nechtějí,“ shrnuje paní, která tu venčí kulhavého pejska. Kvůli všudypřítomným minám chodí jen po této jediné cestě tam a zpět. Mimo asfalt je to nebezpečné.

Jmenuje se Lili, je jí osmapadesát let, v Bohorodyčne se narodila, měla tu s manželem hospodářství a na podzim se vrátili. Zima byla tvrdá, přesto tu opět chtějí žít. Se třemi psy a pěti kočkami.

„Měli jsme krávy, slepice, domácí zvířata, ale všechno nám vzala válka. Když jsme odjížděli, museli jsme to tu nechat. Soused nám říkal, že se tu pak všude válely mrtvoly zvířat i lidí. Kdo vesnici neopustil, ten umřel. Až na Kolju s maminkou. Ti to tu přežili jako jediní celé,“ vypráví Lili.

„Žilo tu kolem osmi set lidí, teď nás tu je maximálně třicet,“ krčí rameny. Nikomu se tu začínat od nuly nechce. „To dřív umřu, než sem natáhnou vodu a dovedou elektřinu,“ uleví si s trochu trpkým úsměvem.

Na okraji obce stála škola. Okna jsou vymlácená a koukají z nich police s knihami. Část budovy je sesypaná. Na trávě kolem se povalují školní lavice, židle, sešity, dokonce školní brašna. Vedle je tělocvična. Ve stropu je díra, na zemi střepy, suť a mezi tím leží zaprášené dětské tenisky, prasklý fotbalový míč nebo zničené nářadí. Všude trčí kabely.

Obcházíme budovu a nalézáme hlavní vchod. Z toho si vojáci udělali kulometné hnízdo. Doteď jsou v oknech pytle s pískem a kolem spousta vystřílených nábojnic. Vcházíme dovnitř. Hodiny na futrech ukazují 8:31 minut. Vlevo měly děti malá umyvadla a vedle skříňky se štítky jmen. Kyril, Bohdan, Nasťa, Ljoša.

Vpravo je chodba a hned první dveře do třídy. Lavice použili vojáci do oken jako štíty. Na jedné leží sklenice se sterilizovaným hráškem, vyrobeno v Rusku. Na zemi se válí zbytky ruských i ukrajinských potravinových balíčků a vedle láhve od alkoholu. U stěn leží matrace a papírové krabice. Tam se vojáci obou zemí v různých fázích dobývání schovávali. V prachu se válí židle, učebnice, třídní knihy, dětské výkresy. Tabule je ještě popsaná dva roky starým učivem.

Kde leží Bohorodyčne?

Ve vesnici stojí jediný nový dům, respektive unimobuňka. Postavili ji dobrovolníci sedmašedesátileté Ljubě Dorošenkové. Její dům shořel na troud. Zve nás dál a staví na čaj. Později přichází její šedesátiletý bratr Pavel, který jí vozí jídlo a pomáhá na zahradě. „Do poslední chvíle jsme doufali, že válka nepřijde,“ říká Ljuba. „Pak to byla hrůza.“

Několik měsíců se skrývala ve sklepě, kterému říká spasitel, a jde nám ho ukázat.

Místnůstka maximálně dva krát dva metry. Na jedné straně postel, vedle malá kamínka na dřevo, v rohu nádobí a poličky se zavařeninou. Toť vše.

„Proseděla jsem tu dny i noci. Každý večer jsem zapalovala svíčku za vítězství a za mír. Trávila jsem tu celé týdny. U postele jsem měla lopatku, kdyby mě to zasypalo. Čůrala jsem do plechovky od barvy,“ popisuje život v podvalu. Hodiny a hodiny Ljuba poslouchala v rádiu kázání.

Kdy jí bylo nejhůř? „Všechno bylo strašné. Nechce se mi na to vzpomínat,“ a roztřese se. „Na to se jí radši neptejte. Vidíte, jak je vystresovaná, vzpomínky ji bolí,“ vstoupí do rozhovoru její bratr Pavel.

Namísto toho navrhuje, že nás vezme k jejich rodnému domu. Sedneme do auta a vyjíždíme na kopec. Otevře se překrásný výhled na meandr řeky Severský Doněc. Krásné místo.

„Tady žila naše rodina. Tady je bratrův dům a vedle žila sestra,“ ukazuje vpravo. Z jednoho domu zůstalo jen přízemí s ozdobným zábradlím, u druhého stojí pouze jedna stěna. „Ten se zeleným štítem je strýcův,“ ukazuje na barák bez střechy, který ale nepůsobí až tak zničeně.

A konečně dojdeme k místu, kde se Pavel narodil. Zůstalo jen obvodové zdivo. „Tudy jsme jako kluci běhali dolů k řece,“ míří na zahradu. Stále tam jsou zbytky ukrajinských okopů.

V domě po rodičích bydlel jeho bratr. Těsně před válkou si ho perfektně zrekonstruoval. „Udělal nový záchod, koupelnu, tady se válí spálená pračka, nahoře byly krásné pokoje. Vidíš to nové zateplení se sádrokartonem a izolací? Zeťák mu s tím pomáhal a zahučelo tu hodně peněz,“ jezdí dlaněmi po zničené zdi.

Pavel nás pak ještě vezme k mostu. V autě se rozpovídá a čiší z něj pocit křivdy a hluboké zklamání.

„Mám plnou hlavu otázek. Vláda měla osm let na to, aby se připravila na válku, a podívejte, jak se to vyvíjí. Teď chodí s nataženou rukou a žádá celý svět dejte, dejte, dejte. Co celou tu dobu dělali? Já jsem věřil své armádě, ale jsem zklamaný,“ padá to z něj.

Je ukrajinský patriot, nikdy by se Rusům nevzdal, ale války, politiků a jejich sladkých optimistických slov má prý už plné zuby.

Most končí za prvním pilířem, pak je zhroucený do řeky. V betonu jsou ještě zasekané rakety grad, u řeky trčí ještě větší uragány a na zemi se povalují zrezivělé kusy kulometných pásů. Pavel vypráví, že na této straně mostu skončilo v řece nejméně devět aut. Na druhé tři, jejichž torza tam stále jsou. Pak se loučí a děkuje, že se zajímáme.

My stoupáme ulicí Moskevská nad vesnici. Čím výš, tím hezčí domy a krásnější výhled na řeku a okolí.

Této oblasti se říkalo Perla Donbasu, nebo také Doněcké Švýcarsko. Chaty si tu stavěli bohatí lidé z Doněcku, Charkova nebo Dnipra. Čím výš, tím ale větší destrukce. U jedné luxusní haciendy stojí auto, které přejel tank. Na zmačkané kapotě jsou viditelné otisky pásů. V garážích zůstala vypálená auta. Na vratech bylo písmeno „zet“, někdo z něj udělal osmičku.

V jedné zahradě stojí tank. Musela to být obrovská rána, když z podlahy nezbylo nic, věž je o deset metrů dál a dělo není k nalezení.

Nikoho dalšího ve vesnici nepotkáváme. Jak říkala Ljuba, nikomu se sem vracet nechce. Také proto, že se Rusové v této části nedaleké fronty opět nebezpečně přibližují.