Článek
Na konci března letošního roku na bachmutské frontě vyjely na ruské straně do boje dva nezvyklé stroje. V území nikoho se objevila dvě vozítka vybavená granátomety, která ostřelovala ukrajinské pozice.
Obránci proti nim nasadili zbraň, která je dnes ukrajinskou odpovědí na velkou část hrozeb na bojišti: drony řízené kamerou na přídi, tzv. FPV drony. Obě ruská vozítka byla zničena. A byť šlo o okrajovou událost v rámci ruské invaze na Ukrajinu, zároveň tento souboj „robotů proti robotům“ dobře dokresluje, jak dnes boje probíhají.
Malé, podomácku vyrobené
Od ruské invaze v únoru 2022 hrají ve válce na Ukrajině stále větší roli malé létající drony. Na frontě jsou jich nasazeny měsíčně desítky tisíc, ať už slouží ke sledování bojiště a pohybů nepřítele, nebo přímo jako útočné zbraně.
V posledních měsících ale pomalu začíná přibývat i záznamů z činnosti pozemních robotů, byť ne vždy podobných strojům, jaké jste mohli vidět v úvodním videu. Dohromady se označují jako „pozemní vozidla bez posádky“ nebo anglickou zkratkou UGV (unmanned ground vehicle).
Historicky nejde o žádnou novinku. Dálkově ovládaná vozítka se používala už za druhé světové války jako pojízdné „kamikadze drony“. Dnes do této „škatulky“ spadá pestrá škála velmi různorodých strojů. Liší se velikostí, výkony, ale také určením.
Bojiště už nikdy nebude stejné
Zbraň, která na začátku války na Ukrajině prakticky neexistovala, už po druhém roce platí takřka za jeden z jejích symbolů. Ač patří na frontě k tomu nejlevnějšímu, průběh bojů dokážou malé kamikadze drony zásadně měnit.
Na ukrajinském bojišti jsou ovšem jednoznačně nejrozšířenější malí a poměrně jednodušší roboti, obvykle koloví, často i pásoví, aby se mohli pohybovat i těžším terénem.
Proč malí? Existuje několik faktorů. Zaprvé se na ukrajinském bojišti vyplatí být nenápadný: Oblasti kolem fronty jsou pod téměř neustálým dohledem dronů (s výjimkou dnů s velmi špatným počasím). Větší stroje by byly dříve odhaleny a staly by se cílem útoků protivníka. Malé stroje jsou také levné, takže jejich nakonec v podstatě nevyhnutelná ztráta tolik „nebolí“.
Dalším důvodem je i to, že většina dnešních strojů je vlastně amatérskými konstrukcemi. Například robotická vozítka pro elitní 1. ukrajinskou brigádu vznikla v podniku, který vlastnil jeden z jejích velitelů (zmíněno v obsáhlé reportáži pro The New Yorker, kterou rozhodně doporučujeme). Vyrobit menší vozidla je přitom pochopitelně výrazně jednodušší.
Roboti pro všechno
Různorodé je i jejich použití. V úvodním videu jste mohli vidět stroje určené přímo k boji, ale taková jsou v menšině. Většího rozšíření se dočkala UGV určená k zásobování, která vlastně vyplňují mezeru mezi možnostmi jednotlivce a automobilů. Někdy slouží k dopravě munice či jiných zásob, často jsou ovšem dost velká, aby na nich bylo možné z fronty odvézt i zraněné muže. Medici jsou častým cílem útoků a na bojišti plném kamikadze dronů a dělostřelectva je jejich práce velmi obtížná, někdy zcela nemožná.
Příležitostně se zmiňuje i nasazení průzkumných vozítek s kamerami či jinými senzory. Ale tuto roli na ukrajinském bojišti plní primárně létající drony, které pro ni mají lepší předpoklady.
Specifickou kapitolou jsou pak vozítka určená k dopravě min, která už používají obě strany. Miny jsou velmi účinný obranný prostředek, především proti obrněným vozidlům, ale i pěchotě. Minová pole se ovšem musí nejen budovat, ale také udržovat, a přitom z podstaty věci musí ležet v nebezpečném území nikoho, na linii mezi protivníky. V tomto velmi nebezpečném prostředí pochopitelně dává smysl riskovat spíše roboty než lidi.
Navíc mohou roboti nést poměrně velké množství i těžších protitankových min. Nedokážou sice munici zamaskovat tak jako lidští specialisté, ale to není vždy nutné. V některých případech – třeba právě pro rychlé obnovení minových polí – stačí prakticky minu položit na místo. Protivník se ji musí pokusit nějak odstranit. Což ale s sebou nese určitá rizika a minimálně ho to bude stát čas, a obránci tak získají delší dobu na reakci.
Případně je možné výbušniny takto dovézt až na místo, kde určitě napáchají nějaké škody. Třeba k protivníkovu zákopu či bunkru, kde se pak nálože odpálí. Často jde právě o miny doplněné o nějakou dálkově ovládanou roznětku.
Ruskému tanku nepomohla ani svérázná výbava
Ukrajinským oddílům se podařilo v Doněcké oblasti ukořistit poškozený kuriózně vyhlížející ruský tank.
Minimálně ruské síly v minulosti k podobným účelům použily několikrát i starší obrněnou techniku, kterou naložily tunami výbušnin, doplnily o dálkové ovládání a vyslaly proti ukrajinským pozicím. Využití starších obrněnců se však zřejmě příliš neosvědčilo, snad proto, že tak velké stroje neuniknou pozornosti. V několika známých případech tak byly zničeny ještě předtím, než se dostaly k pozicím protivníka.
Co už roboti umí
Aktivnější ve výrobě robotů je zatím Ukrajina. Její představitelé uvádí, že chtějí vytvořit „armádu dronů“. A byť výsledky vždy neodpovídají oficiálním prohlášením, kyjevská vláda alespoň část domácích výrobců skutečně podporuje.
Jedním příkladem je továrna Tarase Ostapčuka, který před válkou stavěl sloupy a stožáry pro pouliční osvětlení, nyní vyrábí roboty a FPV drony pro ukrajinské válečné operace. S podporou ukrajinského vojenského technologického klastru vyvinul Ostapčuk tři druhy robotů, kteří se všichni jmenují Ratel. Jeden z nich je čtyřkolový kamikadze robot, který může mít na sobě připevněné výbušniny nebo pokládat nášlapné miny. Další dva roboti mohou vozit vybavení nebo přepravovat zraněné lidi. Podle vyjádření výrobce pro redakci Wired se už ke konci ledna dočkalo nasazení téměř pět desítek takových robotů.
Menší kamikadze stroje lze řídit na vzdálenost dvou až tří kilometrů (s pomocí retranslační stanice pochopitelně větší), zatímco větší robot má lepší přijímač a lze ho řídit až na vzdálenost kolem 50 kilometrů (byť to výrobce neříká, platí to nepochybně v rovinatém terénu). Mimochodem, podle výrobce je dnes nutné stroje hlavně pro některé části fronty vybavovat rušičkou proti ruským FPV dronům, protože jinak na bojišti dlouho nevydrží.
Ostapčukova firma není jediná, podobných podniků je na Ukrajině víc a na bojišti se objevovala i zahraniční UGV. Žádný z nich podle dostupných informací ovšem nestaví podobná vozítka ve velkém. Zatímco létající drony – či díly pro ně – tedy chrlí hlavně čínští výrobci v ohromných sériích, „pozemní drony“ jsou alespoň zatím spíš raritní zboží. Chybí zavedené výrobní kapacity, které by umožnily rychlé nasazení ve velkém měřítku.
Zadruhé také zatím není zřejmě přínos robotických vozidel tak vysoký jako přínos létajících dronů. Létání je vlastně jednoduchý způsob pohybu v přehledném prostředí. Na zemi je více nástrah i překážek a situace je méně přehledná (hlavně při řízení jen z pohledu kamery na malém vozítku).
Neúspěšný ruský experiment v Sýrii
Ostatně dokazují to i zkušenosti ruské armády. Ta v Sýrii experimentovala s pozemními „bojovými roboty“ Uran-9, výsledkem byl ovšem vcelku jednoznačný neúspěch. Ruské zkušenosti naznačily, že technologie není připravena k boji a podobní roboti mohou sloužit nejlépe jako „stráže“ pod přímým dohledem operátora nebo stacionární zbraně (tj. v podstatě třeba na dálku ovládané kulometné hnízdo).
Fronta se mění v zónu, kde pěšák nepřežije
Válečný bloger předpovídá, že se ukrajinské bojiště do půl roku změní v místo, kde pěšák ve dne na povrchu nemá šanci přežít. Důvodem jsou všudypřítomné drony, kterých bude ještě přibývat. Povede se tedy nakonec boj na krátkou vzdálenost na dálku řízenými roboty?
Přesto je pravděpodobné, že s UGV se bude stále více experimentovat. Pokusy dávají velký smysl zejména v podmínkách dnešních bojů na Ukrajině, které není těžké přirovnat k situaci v první světové válce. Pravda, srovnání to není úplně přesné, protože fronta na Ukrajině není až tak neměnná, jako byla v některých úsecích a obdobích konfliktu z let 1914–1918. Byť linie fronty se příliš neposunuje, nestojí tu proti sobě dvě souvislé linie zákopů a bunkrů. Jde spíše o jednotlivé opěrné body, které nejsou přímo spojeny, ale obvykle se mohou podporovat palbou. Jejich „vlastníci“ se přitom mohou i poměrně rychle střídat.
I když tedy situace nevypadá úplně stejně jako v první světové válce, přesto i poměry na současném ukrajinském bojišti vedou k „zamrzání“ bojů a převaze obrany nad útokem. Zvláště pokud obránci mají dostatečně kvalitní kryty na to, aby mohli přečkat ostřelování a útoky dronů beze ztrát.
Pozemní roboti dávají vojákům možnost zůstávat mimo nebezpečí. UGV tedy umožňují snížit riziko ztrát a vojákům dávají možnost soustředit se na jiné úkoly, než je třeba doprava zásob či odvoz raněných. Navíc je možné nasazovat je i na mise pro lidi příliš nebezpečné: „Nikoho kromě účetních vlastně nezajímá, když je takový robot zničen,“ shrnul to jednoduše pro již zmíněný článek Wired bezpečnostní poradce Zachary Kallenborn.
I neúspěchy ruských experimentů v Sýrii ale naznačují, že UGV těžko budou „zázračnou zbraní“, která současný taktický pat dokáže nějak výrazně změnit. Jejich vyšší nasazení znovu spíše pomůže obraně než útoku.
