Přežila popravu. Ameriku čeká těžké rozhodování, zda ji zkusí zabít znovu

„Jak se to může stát? Mělo by být snadné to provést. Nemělo by to být nijak zvlášť obtížné,“ reagoval Donald Trump na zpackanou popravu Christy Pikeové v Tennessee z konce září. Připomeňme, že padesátiletá vražedkyně přežila dvě smrtící dávky pentobarbitalu a následně byla převezena do nemocnice.

Trumpovo překvapení ale není namístě. Popravy smrtící injekcí, které se ve Spojených státech začaly používat před téměř půlstoletím, totiž zdaleka nejsou tak spolehlivé - slovy Donalda Trumpa snadné - jak by se mohlo zdát.

Naopak.

Ze všech metod, které americká justice ve své historii využívala, docházelo k nezdařeným popravám nejčastěji právě u smrtících injekcí. Analýza všech vykonaných trestů smrti mezi lety 1890 a 2010 ukazuje u tohoto typu popravy problémy ve více než sedmi procentech případů. Ještě v roce 2022 závažné komplikace provázely hned sedm z dvaceti poprav touto metodou. V některých případech se například popravčímu týmu nepodařilo zavést nitrožilní vstup, jindy se celý proces protáhl o několik hodin.

Případ Pikeové je přesto výjimečný. Nezdařené popravy totiž zpravidla nekončí přežitím odsouzeného. Většinou vedou k pomalejší a bolestivější smrti, konečný výsledek je ale stejný. Smrt.

Ostatně i u Pikeové je v tuto chvíli ještě předčasné dělat nějaké definitivní závěry, jelikož zdravotní stav ženy odsouzené za brutální vraždu a mučení své spolužačky v roce 1995 je stále značně nejistý. Poslední zprávy nicméně naznačují výrazné zlepšení, když se o víkendu z nemocnice přesunula pod kontrolu lékařů v ženské věznici v Nashvillu a podle všeho zvládne bez pomoci chodit i jíst.

Současně s jejím zlepšeným zdravotním stavem se ovšem otevírá otázka, s níž se americká justice potýkala už v minulosti: co dělat s člověkem, který přežil vlastní popravu?

Republikánský guvernér Tennessee Bill Lee po zpackaném pokusu pozastavil další popravy a nařídil jeho přezkoumání. O osudu Pikeové však dosud rozhodnuto není.

Může stát odsouzenou popravit podruhé? Nebo lze říct, že trest byl vykonán a žena se smrti vyhne? Jasné odpovědi nemáme. Precedenty z minulosti nabízí jistá vodítka, ale jedna ku jedné nejde pro tento konkrétní případ převzít žádný z nich.

Při hledání možné odpovědi začněme pohledem do Ústavy Spojených států amerických. Důležité pro nás budou zejména dva její dodatky, oba platné již od konce 18. století:

Ačkoli oba dodatky poskytují možné argumenty proti opakování popravy, jejich výklad není zcela jednoznačný. Potvrzuje to i první významný precedent, který by se mohl na případ Christy Pikeové vztahovat.

Psal se rok 1946, když se v americké Louisianě pokusili popravit sedmnáctiletého Willieho Francise odsouzeného za vraždu místního lékárníka. Popravčí mladíka připoutali k elektrickému křeslu a spustili proud. Francis se však místo smrti dočkal nesnesitelné bolesti. Podle svědků křičel a prosil, aby jej nechali dýchat. Poprava byla nakonec přerušena.

Úřady se ale rozhodly pokus zopakovat. Francisovi obhájci se proto obrátili na soudy s argumentem, že by další poprava odporovala ústavnímu zákazu dvojího trestání a krutých a neobvyklých trestů - tedy s nám již dobře známými dodatky amerického základního zákona.

Případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, který v lednu 1947 poměrem pěti hlasů proti čtyřem rozhodl, že Louisiana může popravu zopakovat (Francis v. Resweber, 1947).

Čtyři soudci došli k závěru, že při prvním pokusu o popravu šlo o nešťastnou a neúmyslnou technickou závadu, která státu nebrání dokončit zákonně uložený trest. „Ani skutečnost, že odsouzený již byl vystaven elektrickému proudu, nečiní jeho následnou popravu v ústavním smyslu krutější než jakoukoli jinou popravu,“ stálo v jejich odůvodnění.

Další čtyři soudci však dospěli k opačnému stanovisku. „Kolik úmyslných a vědomých opakování elektrického proudu je zapotřebí, aby se trest stal krutým, neobvyklým a protiústavním?“ ptal se soudce Harold Burton.

Podle něj mohl už druhý pokus představovat nepřípustné překročení ústavních mezí. Zákon totiž umožňoval usmrcení odsouzeného elektrickým proudem, nikoli jeho opakované vystavování elektrickým šokům s přestávkami mezi jednotlivými pokusy. Burton navíc odmítl argument, že první poprava selhala neúmyslně. „Úmysl popravčího nemůže zmírnit mučení ani omluvit jeho výsledek,“ napsal.

Rozhodující pátý hlas nakonec přidal soudce Felix Frankfurter, který opakování popravy za konkrétních okolností připustil, zároveň však nevyloučil, že jiné případy by mohly vyvolávat odlišné ústavní otázky.

Francis nakonec v květnu 1947 při druhé popravě zemřel. Otázky pro dnešní dobu zůstávají. Není totiž vůbec jisté, zda by Nejvyšší soud dnes dospěl ke stejnému závěru jako v roce 1947.

Pikeovou tak stejný osud čekat nemusí. Případný druhý pokus o její popravu by podle profesora práva Jordana Steikera z Texaské univerzity stále představoval „neprobádané právní území“. Zvlášť důležitá je podle něj přitom otázka, co dnes vlastně představuje krutý a neobvyklý trest.

„Myslím si, že rozhodující by dnes mělo být, zda by druhý pokus o popravu byl podle současných společenských měřítek považován za odpudivý,“ uvádí právník.

Právo se totiž – byť text na papíře může zůstávat neměnný i stovky let (jako v tomto případě) – neustále vyvíjí. Teoretici všude na světě upozorňují, že je nutné jej vykládat právě podle dnešní reality. Steiker ostatně upozorňuje, že i samotný Nejvyšší soud v dalším rozhodování formuloval zásadu, podle níž se zákaz krutých a neobvyklých trestů musí posuzovat s ohledem na vyvíjející se společenské standardy (Trop v. Dulles, 1958).

Že ani modernější výklad osmého dodatku nemusí odsouzeného před opakováním popravy ochránit, ukazuje další případ. Hlavní roli v něm hrál Romell Broom z Ohia.

V září 2009 se jej tamní úřady pokusily popravit smrtící injekcí. Popravčímu týmu se však ani po dvou hodinách a nejméně osmnácti vpiších nepodařilo zajistit funkční nitrožilní vstup. Broom během procedury křičel bolestí a poprava byla nakonec přerušena.

Také on se následně obrátil na soudy s argumentem, že druhý pokus by porušoval pátý a osmý dodatek americké ústavy. V roce 2016 však Nejvyšší soud státu Ohio poměrem čtyř hlasů proti třem rozhodl, že popravu lze zopakovat (State v. Broom, 2016).

„Není pochyb, že se smrtící látky do Broomova těla nedostaly. Pokus o popravu byl zastaven poté, co selhaly přípravy na zajištění funkčního nitrožilního vstupu. Jeho zavedení je sice nezbytným přípravným krokem, samo o sobě však odsouzeného nevystavuje nebezpečí smrti,“ vysvětlil soud.

„Jak jasně vyplývá ze zákona, poprava začíná v okamžiku, kdy smrtící látka vstoupí do nitrožilního vedení,“ pokračoval. Protože k tomu v Broomově případě nedošlo, nebyl podle soudu porušen zákaz dvojího trestání. Soud zároveň dospěl k závěru, že osmý dodatek neobsahuje absolutní zákaz druhého pokusu o popravu. K tomu mimochodem nakonec nedošlo, protože Broom zemřel v prosinci 2020 ve vězení, pravděpodobně na komplikace spojené s covidem-19.

Tehdejší rozsudek je nicméně platný precedent. Soud v odůvodnění uvedl, že „bolest a psychické trauma, které Broom už prožil, se nerovnají takovému druhu mučení, jaký osmý dodatek zakazuje“.

Máme tak odpověď, že pouhé psychické trauma z blížící se – a nakonec nevykonané popravy – nestačí. Pikeové byl ale pentobarbital hned dvakrát prokazatelně aplikován. Nepředstavoval by další pokus vzhledem k jejímu nejistému stavu skutečně nepřípustné utrpení?

V tuto chvíli také zmiňme, že Pikeová sama před možnými komplikacemi varovala už před zářijovou popravou. Její obhájci upozorňovali na krevní onemocnění a obtížně přístupné žíly, kvůli nimž podle nich hrozilo, že podání smrtící injekce způsobí mimořádné utrpení. Navrhovali proto jiný postup, například zavedení nitrožilního vstupu do větší žíly na krku, případně popravu oběšením. Soud však jejich námitkám nevyhověl.

Americká justice tak jen potvrdila, že vůči podobným argumentům není příliš vstřícná. Uveďme další precedent. V roce 2019 Nejvyšší soud rozhodoval o Russellu Bucklewovi, který kvůli vzácnému cévnímu onemocnění namítal, že by mu poprava pentobarbitalem mohla způsobit mimořádnou bolest a dušení.

Soud jeho argumentaci odmítl. „Osmý dodatek nezaručuje odsouzenému bezbolestnou smrt,“ konstatoval zcela jasně (Bucklew v. Precythe, 2019).

Rozdíl je však v tom, že zatímco Bucklew upozorňoval na rizika budoucí popravy, u Pikeové se obavy z vážných komplikací již naplnily. Ani to samo o sobě další pokus nevylučuje, pro posouzení jeho ústavnosti však může být důležité, co přesně se při první popravě stalo a zda by stát dokázal podobnému selhání napříště předejít.

Osud Christy Pikeové je tedy nadále nejistý po zdravotní i právní stránce. Podle Steikera by „nejzřejmějším způsobem, jak se vyhnout soudním sporům v této věci, bylo, kdyby guvernér změnil uložený trest“.

Nejde o to, jestli si Pikeová trest smrti zasloužila. Zasloužila. Respektive naplnila okolnosti pro jeho uložení a rozhodl o tom soud. Můžeme diskutovat, zda taková sankce stále patří do trestního práva 21. století – v Evropě jsme došli k tomu, že nikoli – ale v současném americkém právu zkrátka figuruje.

Ve hře je nyní něco jiného.

Citujme z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu Trop v. Dulles: „Základním principem osmého dodatku není nic menšího než lidská důstojnost.“

V té jsou si všichni lidé rovni (Všeobecná deklarace lidských práv, Listina základních práv a svobod). I pachatelé – byť sebeodpudivějších – zločinů. Trest smrti ze své podstaty stojí na myšlence definitivnosti. U Pikeové se však změnil v nedokončený proces. Poprava, která měla její život jednou provždy ukončit, ji místo toho vystavila další nejistotě a zatáhla do právní bitvy o výklad technických detailů svého případu. Znovu a znovu nepůjde o nic menšího než o lidský život.

Celá anabáze je přitom podle kritiků nedůstojná od samého začátku.