Proč nepřekazili atentát. Tři největší selhání Ficovy ochranky

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když se podíváme na incidenty z posledních let u nás, jako byl útok na bývalého prezidenta Václava Klause (útok provedený airsoftovou pistolí z roku 2012, pozn. red.), vidíme, že jde o selhání na systémové úrovni. Lidé z ochranky jsou na tom fyzicky i technicky skvěle, ale ve většině případů selhávají v rozhodnosti, tedy v rychlosti reakce,“ začíná rozbor chování ochranky slovenského premiéra Roberta Fica prezident spolku Krav Maga Academy Jakub Otipka, který v minulosti spolupracoval s ochrankou ministra obrany.

Nyní má na starosti ochranné týmy několika miliardářů a staral se například i o bezpečnost při pražském pobytu hvězdného rockera Micka Jaggera.

„Když se podíváme na video z atentátu, je to noční můra pro ochránce, ta nejnebezpečnější situace, vystoupení pana Fica bylo dost improvizované. To, že vyjde první rána, se nedá moc ovlivnit, ale pro mě je vždy zajímavé sledovat, co se bude dít potom,“ analyzuje muž, který se sám v minulosti stal terčem násilného útoku.

Druhým osloveným expertem je bývalý operátor Útvaru rychlého nasazení Martin Svozil (celý rozhovor s ním si můžete přečíst zde). Z videa oba následně identifikují největší chyby, kterých se Ficova ochranka dopustila.

První chyba:

Jako první Otipka uvádí tzv. positioning, tedy rozestavení ochranného týmu. Pozice jednotlivých bodyguardů při příchodu Fica (slide č. 1) i těsně před střelbou (slide č. 2) jsou patrné na grafice výše vytvořené na základě situace na místě střelby analyzované z dostupných videozáznamů.

„Je to o tom, kde ti osobní strážci stojí. Ochrana ústavních činitelů není jako skořápka od vajíčka, ale spíše ji lze přirovnat k cibuli, která má ochranu ve více vrstvách. Měl by tam být tým, který bude vědět, co se může dít, kam si stoupnout, aby to bylo zkontrolované,“ rozebírá Otipka. „Lidí v davu přitom nebylo nijak moc,“ podotýká.

Druhá chyba:

Podle Svozila strážci fatálně chybovali v klíčovém okamžiku zahájení útoku: „Když přicházejí do davu a premiér podává ruce, všichni koukají do prostoru, kde stojí premiér a nikdo nevidí, že se tam objeví ruka, která není prázdná. To mi přijde, že je naprosté selhání, to je fatální.“

„Tam už mělo zaznít ‚zbraň‘ a tady v tuto chvíli se začaly dít úplně špatné a nestandardní postupy. Jeho osobní strážce vyráží proti útočníkovi, chytá zbraň, nedokáže zastavit střelbu. To znamená, že od chvíle, kdy ji uchopil, padly minimálně dva výstřely,“ doplňuje.

Reakční rychlost ochranky vidí jako selhání i Otipka. „Je vidět, jak na to koukají a sami nemohou věřit, co že se to děje. Nikdo při prvním výstřelu pana Fica nezakryl tělem a dlouho trvalo někomu z operativců po útočníkovi skočit (první se do kontaktu s atentátníkem dostal strážce, který byl jako jediný na stejné straně bariéry jako skupina diváků, jak je vidět na slidu č. 4 - pozn. red.), bylo to až při třetím nebo čtvrtém výstřelu, což je dost pozdě,“ myslí si.

Otipka pak celou situaci označuje jako chaos - ten byl vidět i na muži, který na dalším videozáznamu, jenž zachytil evakuaci postřeleného politika, očividně nevěděl, zda má jít do auta, a rozeběhl se na druhou stranu.

Zmatení bylo ovšem vidět i na dalších členech bezpečnostních složek. Například hlídkující uniformovaný policista u okraje bariéry, který byl z běžných policistů incidentu nejblíž, nejdřív na výstřely prakticky nereagoval a vzápětí se rozběhl od střelce pryč.

Třetí chyba:

Jako další zásadní chybu oba experti označují práci nejbližšího bodyguarda, tedy hlavního osobního strážce premiéra. „Vždy jsou dané nějaké formace ochránců, jeden by ale měl být u chráněné osoby nejblíž, a když se něco děje, tak by ji měl bránit tělem. Zbytek by měl řešit útočníka,“ vysvětluje Otipka (jak je vidět na grafice na slidech č. 2 a 3, bodyguard nebyl u premiéra dostatečně blízko - pozn. red.)

Podle Svozila byl sice takzvaný vnitřní okruh nastavený vcelku dobře, ale velkou chybu podle něj udělal právě osobní strážce. „Přišlo mi, že nestíhal. Ten by se ve chvíli, kdy se premiér přibližuje k lidem a natahuje ruku, měl držet u něj, aby ho dělil jeden krok od toho stát mezi střelcem a VIP. To je úkol bodyguarda,“ doplňuje Svozil.

„Když jsem dělal bodyguarda, musel jsem stát tak, že ve chvíli, kdy bych uslyšel ‚zbraň‘ nebo ‚výstřel‘, bych okamžitě dělal krok, který mě postaví mezi střelce nebo toho útočníka a VIP,“ říká Svozil.

Další z konzultovaných expertů, který si ale nepřál zmínit své jméno, pak poukázal i na další častý problém ochranek v našem prostředí - přetíženost a únava. Odborník, který se také v minulosti živil jako bodyguard, srovnával pracovní podmínky s americkou CIA, kde například člověk hodinu střeží chráněnou osobu u dveří a pak má třeba šest hodin volna.

„Není divu, že jsou ti kluci lepší než my,“ přiznává.

Stejně jako fakt, že ne vždy jsou v ochranných týmech ti nejlepší, někdy jsou tam podle něj spíše ti lidé, kteří si nechají líbit vrtochy chráněné osoby a loajalita k ní je pak důležitým faktorem pro účast v týmu.

Otipka zároveň poukazuje na fakt, že většinu členů ochranných týmů tvoří obvykle bývalí policisté nebo vojáci, jejichž 80 až 90 procent výcviku je zaměřeno na střelbu. V tom vidí značný problém.

„Vždy, když s nimi začínám dělat, jim dám domácí úkol, aby udělali analýzu útoků na vládní činitele v Evropě za posledních 20 let. Mají vyhodnotit, v kolika případech by byli schopní použít vlastní zbraň. Je to v nula procentech případů,“ vysvětluje. Proto podle něj dochází ke kognitivním zkreslením - zkušenosti lidí z předchozích povolání jim neumožňují vidět, jak podobné reálné situace vypadají.

Expert říká, že jistý druh „zamrznutí“ je přirozený - cíl výcviku by nicméně měl být v tom, aby nedošlo k paralýze.

„Ve věcech, které se nestávají denně, je pro mozek těžké uvěřit, že se něco takového děje. Někde v Evropě se střílí a lidé mají pocit, že je to ohňostroj. Když v Londýně teroristé najížděli do lidí autem, všichni běželi pomáhat, protože mysleli, že je to autonehoda. Potom když vytáhli teroristé nože, všichni lidé zamrzli,“ připomíná s tím, že samozřejmě neví nic o výcviku Ficova ochranného týmu.

„Je dobré si uvědomit, že na neurobiologické úrovni hraje statistika proti nám,“ poukazuje na nespornou výhodu útočníků.

V případě Roberta Fica mohl hrát roli i další faktor, který Otipka zmiňuje v souvislosti s exprezidentem Klausem. „Kultura prostředí směřovala ke stigmatizaci chyb - když se na něj někdo špatně podíval, nepodržel mu dveře nebo mu nevzal tašku, rovnou ho vyhodil z týmu. Zájmy politiků a veřejných osob jdou často proti zájmům ochránců a ve chvíli, kdy člověk dává na první místo své osobní zájmy, tak se ochránci bojí čehokoliv, aby nebyli vyhození,“ vysvětluje.

Ochránce se pak v takových případech chce rozhodnout, až bude mít dostatek informací, aby neudělal chybu. „Potřeba je úplný opak - důležité je naučit se rozhodovat bez toho, že bych chápal, co se děje,“ zdůrazňuje Otipka, který také spolupracuje například i s týmem generálního tajemníka NATO.