Řadí ho mezi Zelenského nástupce. „Cílem Ruska není mír, ale čas,“ říká

/Od naší zvláštní zpravodajky na Ukrajině/

Přední ukrajinská i světová média ho zařazují na seznam možných kandidátů, kteří by mohli v budoucnu nahradit ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Největší a nejslavnější dobrovolník na Ukrajině a bývalý politik Serhij Prytula se však o politice bavit odmítá, přijde mu to směšné.

„Nemám kapacitu přemýšlet nad tím, jestli bych jednou chtěl být prezidentem. Mám jiné výzvy, třeba pokusit se přežít,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy, který proběhl v kancelářích jeho nadace v centru Kyjeva.

Na zdech mu kromě barevných malůvek od jeho dětí visí obrovská ukrajinská vlajka, kterou si pořídil ještě v době, kdy kandidoval na starostu Kyjeva.

Prytula je na Ukrajině známý jako bývalý moderátor a komik, ale dnes především jako hrdina a muž, který pomáhá držet frontu. Jeho nadace se od začátku ruské invaze stala jednou z klíčových opor ukrajinské armády – vybavila ji stovkami dronů, obrněných vozidel, nebo dokonce satelitem.

Měl jste úspěšnou kariéru v televizi i jako komik, později jste vstoupil do politiky. Co byl ten zlom, který vás nakonec přivedl k dobrovolnictví?

Moje cesta k dobrovolnictví nebyla náhlá změna. Měl jsem úspěšnou kariéru v televizi, byl jsem známý, měl jsem hlas, který lidé poslouchali. Když Rusko zabralo Krym a rozpoutalo válku v Donbase, uvědomil jsem si, že nemůžu zůstat stranou.

Pokud máte vliv, musíte ho použít. Začal jsem na facebooku vyzývat lidi, aby podporovali armádu, kupovali výbavu pro naše obránce. A lidé reagovali. Moje dobrovolnická činnost tak běžela souběžně s televizní kariérou – nezměnil jsem směr, jen jsem přidal další cestu.

Změnila se vaše práce od té doby? A pokud ano, jak moc?

Rozdíl je obrovský. Když začala válka v roce 2014, týkala se jen několika regionů Ukrajiny, šlo o omezené nasazení menších jednotek. Znala jste každou jednotku na frontě, osobně jste je navštěvovala, vozila jim výbavu, vybavení, optiku, techniku.

Ale po začátku plnohodnotné ruské invaze se velikost problému znásobila tisícinásobně. A to byla výzva pro celou ukrajinskou společnost. Armáda během krátké doby narostla čtyřnásobně – a s tím samozřejmě i potřeba zbraní, munice, techniky, vozidel, dronů, všeho.

Naštěstí je Ukrajina národem s mimořádně silnou občanskou společností. Právě to nás v roce 2022 zachránilo. Dva faktory: odvaha našich vojáků – podle mého názoru jsou dnes nejlepšími bojovníky na světě – a pak jednota společnosti. Najednou jsme přestali mezi sebou bojovat, hádat se, vytvářet konflikty. Ukrajinci milují hádky o banalitách, to je skoro součást mentality. Ale s invazí přišlo něco jako společenský reset. Lidé si řekli: „Máme jen jednoho nepřítele. Vše ostatní jde stranou. Musíme být jednotní.“

Překvapila vás tahle jednota? Čekal jste ji od Ukrajinců?

Nepřekvapila mě úplně, znám sílu ukrajinské společnosti, ale co mě překvapilo, byl počet lidí, kteří se zapojili. Lidé bez předchozí zkušenosti, bez kontaktů, bez logistiky. My, kteří jsme pomáhali už od roku 2014, jsme měli aspoň nějaké zázemí. Ale po invazi přišly tisíce lidí, kteří neměli nic – a přesto chtěli pomoct, učili se za pochodu. A dnes z nich jsou respektovaní dobrovolníci s obrovskou důvěrou veřejnosti.

Rozhovor si můžete pustit i ve videu:

Vaše nadace patří mezi největší a nejznámější v zemi. Není to tajemství, ale jak jste dokázal vybudovat takovou důvěru? Jak těžké je vůbec něčeho takového dosáhnout?

Jde o reputaci. A tu nevybudujete slovy, ale činy. Důvěru si nevynutíte, musíte ji odžít. Osm let lidé viděli jedno: Že co řeknu, to také udělám. Že když řeknu, že sbíráme peníze na termovize, drony, optiku, vozidla nebo zbraně pro ostřelovače, tak je opravdu nakoupíme a odvezeme na frontu.

Roky 2014, 2015 a 2016 byly extrémně náročné. Frontová linie tehdy nebyla jasná. Na mapě to vypadalo: tady Ukrajinci, o kilometr dál Rusové. Když jste tehdy vezla výbavu na Donbas, jeden chybný krok znamenal, že skončíte v ruském zajetí. Několikrát jsem byl v zákopech se samotnými vojáky, mluvil s nimi, slyšel jejich potřeby. A časem, když lidé vidí, že to, co děláte, je skutečné a funguje, začnou vám důvěřovat. Věří, že víte, co děláte, že máte zkušenost a že umíte zodpovědně hospodařit s penězi, protože to nejsou žádné státní rozpočty. Jsou to peníze obyčejných lidí.

A právě po začátku plnohodnotné invaze lidé své dary směřovali k těm, u kterých věděli, že mají zkušenost. A hlavně že mají důvěru. To byly dvě klíčové věci: zkušenost a důvěryhodnost.

Co je na vaší práci nejtěžší? Peníze, odpovědnost, logistika?

Nejtěžší je ztrácet lidi. Přátele. Dobrovolník tráví čas s vojáky, zná tváře, jména, hlasy. Jednou přivezete výbavu jedné jednotce, za měsíc jiné. Píšete si, voláte si, časem jim začnete říkat „kamarádi“. Popřejete k narozeninám, vyměníte si pár vtípků. A pak jednoho dne přijde zpráva. Padl, už se neozve. Ztráta není abstraktní. Má jméno, věk, úsměv.

Máte nějaký konkrétní příběh, který můžete sdílet?

V naší nadaci bylo 30 lidí, kteří po invazi narukovali. Mezi nimi můj blízký přítel Pavlo Petročenko. Padl na Donbase. Den před svými narozeninami. Znali jsme se roky. A zůstalo jen ticho.

Ztratili jsme také Oleksandra Tsabriho, bývalého starostu města Uman. Pomáhal nám vybudovat civilní výcvikové centrum. Učili jsme tam lidi přežít – první pomoc, základy boje, ovládání dronů. Dnes tam trénujeme stovky civilistů, ale jeho už ne.

Pak jsou tu ženy, které opustily kancelář a vzaly do ruky zbraň. Dvě naše kolegyně podepsaly smlouvu s Azovem. Sania pracovala v komunikaci. Saša byla designérka. Pochází z Mariupolu, Rusové jí vybombardovali dům. Den poté se rozhodla, že bude bojovat. Cítí, že nemá jinou volbu. Slouží teď v Kramatorsku. Přesně tam za ní jedu – za dva dny, na frontu, do Záporožské oblasti, Donbasu, Karpat.

Tohle je ta nejtvrdší část. Ne peníze, ne logistika, ale smrt. Smrt těch, které jste znali. Kteří věřili vám a vy jim.

Jak často cestujete po Ukrajině?

Každý měsíc. Někdy na východ, jindy na jih nebo západ. Podle aktuální potřeby. Nejsem jen dobrovolník, který vozí vybavení armádě. Naše nadace má i humanitární oddělení. Spolupracujeme s oblastními správami, třeba v Chersonské oblasti, kde lidé často nemají přístup k základní zdravotní péči. Vozíme tam lékaře, mobilní ambulance, zajišťujeme vyšetření, protože tam nejsou žádní zdravotníci.

Každý měsíc se také na školách a univerzitách potkávám s mladými lidmi. Mluvíme o budoucnosti. Mnoho z nich chce odejít ze země. Chápu to, ale zároveň víme, že Ukrajina čelí obrovské demografické krizi. Musíme bojovat o každého mladého Ukrajince, přesvědčit je, že právě oni mají šanci něco změnit. Nikdo před nimi neměl tolik možností. Jejich místo je tady.

Přesvědčujete je, aby zůstali?

Ano. Je to generace, kterou musíme udržet. Po válce nebude v mnoha oborech konkurence – odešlo přibližně 6,5 milionu Ukrajinců, většina z nich do Evropské unie. A jsem si jistý, že velká část se nevrátí. Stávají se součástí společností v Česku, Británii, Německu, Polsku, Itálii… Dnes nenajdete evropskou zemi bez Ukrajinců.

K tomu připočtěte lidi na okupovaných územích. Po válce budeme potřebovat víc než pět milionů pracovníků, abychom zemi vůbec mohli obnovit. Je to obrovská výzva. A ano, budeme muset vést debatu o migrační politice. Ukrajinci se tomu tématu často vyhýbají, bojí se, že dopadneme jako některé západní země, které mají problémy s nelegální migrací. Ale pravda je, že bez pracovní migrace naši zemi nepostavíme znovu na nohy.

Není to ale přece na jejich vlastním rozhodnutí?

Když přijdu mezi mladé, nemluvím s nimi jako „ten zkušený“, který jim bude dávat rady. To nefunguje. Jsem pro ně starý – je mi 43 let, pro osmnáctileté jsem dinosaurus. Takže začínám vždy stejně: „Nepřišel jsem vás učit. Jen se chci podělit o zkušenosti. Co si z toho vezmete, je na vás.“

A funguje to. Nejenže se mnou mluví, ale sami se ptají. Chtějí pomáhat, být dobrovolníky, jen neví, jak začít. A taky řeší, co dělat se svými vrstevníky, kteří i během války poslouchají ruskou hudbu. Ptají se mě: „Jak jim to vysvětlit? Jak jim říct, že když zpíváš ruské písničky, ta melodie se může proměnit v kulku, která zabije ukrajinského vojáka?“

Snažím se jim vysvětlit, že být patriot neznamená jen vlajku na profilu. Že to, co děláme, má důsledky. A že i malá rozhodnutí, třeba jakou hudbu posloucháme, něco znamenají.

Pojďme změnit téma. Nedávno jste začal na sbírkách spolupracovat také s Českem…

Je to tak, česká iniciativa je naprosto skvělá. A to nejen na úrovni vlády, ale i celé české společnosti. Asi před měsícem jsem viděl příspěvek Dárku pro Putina – od začátku invaze vybrali už přes miliardu korun. To je ohromné číslo. Pro Ukrajince jsou denní sbírky normální realita války, ale u země, která ve válce není, je to něco výjimečného.

A co je možná ještě důležitější – nejde jen o humanitární pomoc. Češi kupují tanky, vrtulníky, munici. To je silný signál. Díky českým dárcům jsme pořídili stovky špičkových dronů a opravili několik obrněných vozidel. Někteří kolegové od nás mluví česky a jsou s Dárkem v kontaktu, řešíme i další projekty.

Doufám, že se letos do Česka podívám – nejen kvůli práci, ale hlavně proto, abych poděkoval. Děkovat je důležité. Ať už někdo pošle pět korun, nebo pět milionů, každá pomoc se počítá.

Říkáte, že je důležité děkovat. Máte pocit, že to lidé někdy podceňují?

Ano. Vždycky říkám, že neexistuje „malý dar“. I pět hřiven je víc než nula. Každá koruna, každé euro, každá hřivna má význam. Právě proto příští týden jedu do Londýna, Kodaně a Helsinek – abych tamním partnerům osobně poděkoval za podporu a samozřejmě zkusil získat další prostředky. Skandinávské země nás velmi podporují, stejně jako Velká Británie.

Ale bohužel nemůžeme říct totéž o Spojených státech. Nová administrativa šíří narativy, které jsou pro nás nebezpečné. Mluví o „obou stranách konfliktu“, jako bychom si byli s Ruskem rovni. Ale tady nejsou dvě strany. Je tu agresor a je tu oběť. A to je zásadní rozdíl.

Takže říkáte, že to Donald Trump nechápe?

Nevím. Chci říct, že doufám, že ano.

Jaký z něj máte dojem?

Víte, jak se v angličtině říká „twist in my sobriety“? Znamená to zmatek, jeho administrativa kormidluje takovou loď bláznů a nikdo neví kam.

Takže nevyzpytatelný vývoj?

Přesně tak. Ale na příští čtyři roky. To je to, co máme a musíme s tím umět pracovat.

Jak v týmu čelíte komplikacím, když dlouholetý partner už není tak spolehlivý jako dřív?

Základem je jednota. Pokud ji neudržíme, Rusové nás všechny zabijí. Naší každodenní prací je vytvářet platformy, které lidi spojují. Každá iniciativa, každý projekt, který děláme, je příležitostí pro někoho stát se součástí něčeho většího a smysluplného. Proto pro nás bylo tak důležité, když jsme koupili satelit pro naši vojenskou rozvědku. Poprvé v historii světa obyčejní lidé vybrali peníze a pořídili finský radarový satelit pro obranné účely. To je něco neuvěřitelného.

Na frontu jsme dodali asi 250 tanků, obrněných transportérů a dalších vozidel – a to jen jako jedna nadace. Tím ukazujeme celé společnosti: „Neexistuje nic nemožného, pokud jsme jednotní.“ A právě proto je mottem naší nadace: Nezničitelní, když jsme jednotní. A to není jen fráze – je to naše filozofie.

Ukrajina po třech letech od ruské invaze:

Věříte, že je země po třech a půl letech stále jednotná?

Ano. Rusové se samozřejmě pokusili tuto jednotu zničit a už není tak silná, jako byla v únoru nebo březnu 2022. Ale stále žijeme, máme nezávislost a všechny státní instituce fungují. Máme bankovní systém, energetiku, parlament, vládu, prezidenta. Všechno běží. A je naprosto neuvěřitelné, že během tak strašlivé války sedíme v kancelářích s elektřinou, máme teplou vodu doma, v Kyjevě fungují obchody a restaurace, kde si můžete koupit třeba prosecco.

A chápu, proč jsou někteří lidé v Evropě překvapení z ukrajinských uprchlíků. Myslí si, že uprchlík má být chudý, hladový a nešťastný. Ale my pomáháme i lidem, kteří odjeli třeba v ne úplně levných autech, prostě se chtěli vzdálit od války a přežít. Nikdo by za to neměl být odsuzován. Mluvím teď za sebe: Neodsuzuju lidi, kteří našli bezpečnější místo v Česku, Německu nebo Polsku. Starají se o sebe a o své děti. Jsou tu samozřejmě i jiné otázky, které je třeba řešit, ale to není téma pro teď.

A co uvnitř vlády? Je stále jednotná?

Věřím, že lidé ve vládě dělají maximum, co mohou, ve válečných podmínkách. Většina Ukrajinců politiky moc nemusí – ať už vládu, parlament, nebo politiky obecně, a to z různých důvodů.

Měli jsme ale zajímavou situaci v roce 2022. Tehdy byla důvěra ve státní instituce neuvěřitelně vysoká. Lidé věřili poslancům, guvernérům, soudcům, místním samosprávám. Ale o rok později se to vrátilo k normálu – Ukrajinci znovu nikomu nedůvěřují. Výjimkou zůstávají ozbrojené síly, dobrovolníci a církev.

Co říkáte na tlak ze Západu, konkrétně z USA, aby Ukrajina uspořádala volby? Je to teď moudré?

S veškerým respektem k našim partnerům: V otázkách voleb rozhodují výhradně ukrajinští občané. Pokud byste se zeptali náhodného člověka na ulici v Kyjevě, jestli chce volby během války, odpověď bude jasná: „Ne, v žádném případě.“

Proč? Protože jak jsme mluvili o jednotě, volby ji často ničí. V každé zemi – ať už v Polsku, Česku, USA, nebo na Ukrajině – se během voleb lidé hádají, společnost se štěpí. A to teď opravdu nepotřebujeme. Myslím, že asi 70 procent Ukrajinců volby teď nechce. Jakákoli snaha je uspořádat by jen přinesla frustraci a mohla vyvolat velkou agresi mezi lidmi. Takže pokud USA chtějí volby, nechť si je uspořádají doma.

Myslíte, že prezident Zelenskyj by to zvládl?

Myslím, že udělá vše pro to, aby nezklamal ukrajinskou společnost. Viděli jsme, co se stalo s prezidenty, kteří společnost zklamali. Jednoho jsme pak viděli v Rostově na Donu…

A co koncentrace moci během války? Kritici říkají, že kancelář prezidenta si v současnosti až příliš soustřeďuje moc…

Neobhajuji žádnou konkrétní politickou sílu, ale myslím si, že v době války je normální, když se moc soustředí v rukou menší skupiny lidí – kvůli rychlejšímu rozhodování. Hlavní výzvou pro opozici a občanskou společnost je zajistit, aby se to nezachovalo i po válce. Během války je to pochopitelné, ale po válce se musíme vrátit ke kontrole moci a demokratickým mechanismům.

Takže nemyslíte, že by opoziční strany měly mít nějaké slovo v otázkách válečné politiky, když teď je v zemi stanné právo?

Neměli bychom ztrácet čas. Musíme jít jedním směrem a mluvit jedním hlasem. A právě tady je problém s ukrajinskou opozicí. Když například navštívím Washington, Ottawu nebo Berlín, vnímají mě tam jako představitele ukrajinské občanské společnosti a chtějí se mnou mluvit o různých tématech. Takže mi připadá zcela normální zavolat třeba ministrovi obrany nebo vicepremiérovi pro evropskou integraci a zeptat se: „Co byste chtěli, abych našim západním partnerům řekl?“

Protože je jedno, jestli jste ve vládě, opozici, armádě nebo občanské společnosti. Musíme mluvit jednotně. Pokud každý říká něco jiného, naši partneři si začnou myslet: „Ti Ukrajinci jsou rozhádaní. Něco tam nefunguje. Nejsou jednotní.“ A pak nebudou chtít nikoho podporovat. Řeknou si: „Máte problémy? Vyřešte si je sami. Ne s naší pomocí.“

A právě proto mě rozčiluje, když někdo z Ukrajiny odjede do Berlína, Bruselu nebo Washingtonu a začne mluvit o tom, jak se v zemi koncentruje moc, jak nemáme svobodná média, jak je to skoro diktatura. Prosím vás, všechno je v pořádku.

Jste na seznamu možných prezidentských kandidátů. Máte ještě nějaké politické ambice, nebo je to úplně mimo hru? Musím se na to zeptat.

Mám jednu velkou ambici. Řeknu to naprosto upřímně – mojí největší ambicí je přežít. V mém okolí není nikdo nesmrtelný. Znám spoustu lidí, kteří kvůli Rusům zemřeli. Zítra budu v Záporožské oblasti, pozítří třeba v Družkivce. A nevím – trefí mě klouzavá bomba, nebo ne.

Ano, mám strach. A právě proto nemám ani kapacitu přemýšlet nad tím, jestli bych jednou chtěl být prezidentem. Mám jiné výzvy. A právě proto si myslím, že je opravdu problém, když se teď na Ukrajině mluví o politice. Znamená to totiž, že lidé přemýšlejí o něčem úplně jiném než o tom, jak podpořit naše obránce.

Věříte, že mírové rozhovory letos přinesou výsledek?

Jsem si jistý, že ne. Když jednáte s Ruskem, jednáte s někým, kdo nikdy nedrží slovo. Jejich cílem není mír, ale čas. Budou slibovat Američanům, že hledají cestu k dohodě, ale je to jen hra. Jde o ekonomiku a o peníze.

Ruská ekonomika je dnes kompletně přestavěná na válečný režim. A ten nelze zastavit ze dne na den. Pokud válku zastaví na Ukrajině, za pár let zaútočí na Evropu.