Rekordní útok na Ukrajinu. Analytik jmenuje tři faktory, proč to Rusko dělá

Rusko v noci na středu podniklo dosud nejmasivnější útok drony na Ukrajinu - podle ukrajinského letectva jich bylo rekordních 728.

„Vidíme kombinaci technologického pokroku a kvantitativní expanze. Rusko nejen že zvyšuje počet nasazených prostředků, ale také se adaptuje takticky i technologicky. Používají například drony s větší náloží nebo lépe chráněné proti sestřelení,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy bezpečnostní analytik Michal Smetana z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Ukrajinská protivzdušná obrana podle něj dál funguje, ale její možnosti jsou omezené: „Dochází jí zásoby, musí s prostředky šetřit, a Západ už nemá vůli posílat stejné objemy pomoci jako dřív. Zvlášť systémy, jako jsou Patrioty, jsou drahé, nedostatkové a státy si je chtějí spíš ponechat pro vlastní obranu,“ dodává Smetana.

Zatímco v první fázi války směřovaly útoky hlavně na Kyjev nebo východ země, nyní se cíle posouvají i hlouběji do západní Ukrajiny - poslední útok mířil například na město Luck, nedaleko hranic s Polskem. Podle Smetany to není náhoda: „Tudy proudí západní dodávky zbraní, což z toho dělá strategicky atraktivní cíl. A samozřejmě to zneklidňuje i sousední státy.“

Rusko proti Ukrajině v noci vyslalo 728 dronů, to je od začátku války rekord. Co podle vás stojí za tímto aktuálním nárůstem útoků?

Je to v zásadě kombinace několika faktorů. Prvním z nich jsou schopnosti, tedy to, že Rusko je dnes technicky i výrobně schopné navyšovat počet dronů a raket, které může nasazovat proti Ukrajině. Zkrátka se posílily jeho kapacity a to se přímo odráží v intenzitě útoků.

Druhý důvod je spíš politický. Rusko má momentálně pocit, že si může dovolit tyto útoky stupňovat, aniž by tím riskovalo zásadní změnu postoje Spojených států. Ani po posledních výrocích Donalda Trumpa o Vladimiru Putinovi Moskva evidentně necítí, že by jí hrozily nové červené linie ze strany Západu. Takže pokračuje ve své strategii, stupňuje útoky a nebere příliš ohled na mezinárodní reakce.

A pak je tu i vojenský rozměr. Tato vzdušná kampaň je součástí širší strategie, mimo jiné letní ofenzivy, jejímž cílem je dlouhodobě oslabit Ukrajinu, především ničením její energetické infrastruktury. To má samozřejmě zásadní dopady na fungování státu a zároveň to vytváří další tlak na obyvatelstvo.

Z hlediska Moskvy je to součást větší snahy - způsobit Ukrajině tak vysoké náklady a ztráty, že ji to časem přiměje ke kapitulaci nebo k nějakým ústupkům.

Jak je možné, že teď Rusko může najednou vypustit třeba 728 dronů, když to dřív nešlo? Vy jste to trochu naznačoval – znamená to, že došlo k nějakému technologickému pokroku nebo nárůstu výroby?

Ano, je to kombinace dvou věcí. Na jedné straně určitě probíhá technologický pokrok, tedy zlepšování konstrukce, efektivity a použitelnosti těch zbraní. Ale stejně důležitá je i kvantitativní expanze. Rusko teď jednoduše dokáže vyrábět mnohem větší množství dronů a raket než dřív.

Vidíme, že to není jen o tom, že jsou zbraně chytřejší, ale hlavně o tom, že jich je víc - víc prostředků, víc útoků, víc možností, jak zatížit ukrajinskou obranu.

A právě tahle kombinace, kvalitativní adaptace a kvantitativní růst, je důvod, proč teď vidíme tak prudký nárůst útoků.

Do jaké míry je ukrajinská protivzdušná obrana schopna zvládat současné tempo útoků?

To není jednoduchá situace. Ukrajinská protivzdušná obrana se teď potýká s několika zásadními problémy zároveň.

Za prvé, dochází jí zásoby, hlavně ty, které byly nashromážděné ještě během předchozí americké administrativy. Dnes už nevidíme takovou míru vojenské pomoci, jakou Ukrajina dostávala dřív, a není ani jasné, že by se to v dohledné době změnilo.

Za druhé, na Západě obecně není dostatek systémů protivzdušné obrany, a to napříč celým spektrem: od levných systémů až po ty nejpokročilejší, jako je Patriot. Státy je prostě nechtějí masově odevzdávat, protože samy posilují své obranné kapacity. Ta ochota něco poskytnout Ukrajině proto postupně klesá a záleží čistě na politickém rozhodnutí, co kdo dá.

Třetí věc je, že Rusko se adaptuje. Učí se, jak testovat slabá místa ukrajinské obrany, a zároveň vylepšuje vlastní technologie. U některých dronů teď třeba vidíme, že nesou větší nálož, jsou lépe chráněné a létají v různých výškách nebo trasách, což ztěžuje jejich zachycení.

No a čtvrtý problém je ekonomická nerovnováha, sestřelit levný dron za pár tisíc dolarů raketou, která stojí stovky tisíc, je dlouhodobě neudržitelné. A naopak - když Rusko použije balistické rakety typu Iskander, tak je může zastavit jen omezené množství systémů, třeba Patriot, kterých je ale na Ukrajině málo. A i munice do nich je velmi drahá a těžko dostupná.

Administrativa prezidenta Donalda Trumpa nedávno zastavila balíček americké pomoci, jehož součástí mělo být i 30 systémů protivzdušné obrany Patriot. Pak ho zase částečně obnovil a Patriotů pošle 10. Pomůže to?

Trump zase o 180 stupňů otočil. To je v tomto kontextu samozřejmě pozitivní signál, ale je potřeba ho správně chápat: jde pravděpodobně jen o deset odpalovacích zařízení (interceptorů), tedy jednotek, které mohou zasáhnout až deset balistických střel, jako jsou Iskandery nebo Kinžaly. Pro Ukrajinu je to užitečné, ale v žádném případě to není zlomová změna. Ukrajina potřebuje tyto systémy ve výrazně větším množství.

Do jaké míry je Ukrajina závislá na Patriotech?

Podstatně. Nejde přitom jen o Spojené státy, ty sice hrají klíčovou roli, ale existují i jiné země, které mají tyto systémy ve výzbroji. Některé z nich je už Ukrajině poskytly, často to ale byly systémy, které předtím stejně nakoupily od USA.

Existuje varianta, která by je mohla nahradit? V případě, že se Trump probudí a prostě se rozhodne, že už je Amerika dál posílat nebude, co bude Ukrajina dělat?

V současnosti se řeší třeba varianta, kdy by Německo dodalo další baterii a Spojené státy by se podílely finančně – takže by to formálně nebyla americká kapacita, ale americká pomoc by tam pořád byla.

Těch možností je víc, protože těmito systémy disponuje víc států. Ale zároveň platí, že tyto země je potřebují i pro vlastní obranu, přemýšlí v kontextu budoucích hrozeb a není pro ně snadné se jich vzdát.

Často je to čistě politické rozhodnutí. Na jednu stranu zaznívá argument, že Ukrajina teď bojuje s Ruskem, a když jí pomůžeme teď, můžeme tím oslabit Rusko do budoucna. Ale ne všechny státy tento argument přijímají, a ne každá vláda je ochotná obětovat část vlastní obrany.

Co se týče samotných Patriotů, tak ty jsou pro Ukrajinu klíčové v rámci systému vrstvené protivzdušné obrany. Zjednodušeně řečeno, potřebujete mít různé typy systémů proti různým typům hrozeb. Některé levnější prostředky si poradí s drony nebo raketami krátkého doletu. Ale proti vysoce přesným a rychlým balistickým střelám, jako je třeba Iskander nebo Kinžal, jsou Patrioty prakticky nenahraditelné. A právě v tomhle směru sehrávají zásadní roli – umožňují Ukrajině chránit města a infrastrukturu před útoky, které by jinak nebylo možné zastavit.

Při nočním útoku se viditelným cílem stalo město Luck na západě Ukrajiny, což není úplně běžné. Proč se ruské údery přesouvají tímhle směrem?

Vypadá to, že se těžiště útoků postupně přesouvá víc na západ země. Dává to smysl z pohledu ruské strategie, protože právě tudy proudí dodávky západních zbraní – zejména z Německa nebo přes Polsko. Z tohoto hlediska to může být pro Rusko atraktivní cíl.

I proto na to Poláci reagují poměrně citlivě, protože útoky se dostávají opravdu blízko jejich hranic. Pokud hledáme nějaké racionální vysvětlení, tak jde právě o snahu narušit logistiku a zásobování ze Západu.

Jak dlouho dokáže Ukrajina pod takovým tlakem ještě vydržet?

Zatím to vypadá, že ještě poměrně dlouho. Nechci malovat katastrofické scénáře – ano, Ukrajina čelí řadě vážných problémů, ale neexistuje žádný signál, že by se blížil nějaký rychlý kolaps. Situace je samozřejmě složitá: chybí protivzdušná obrana, nedostatek munice, Rusko má produkční výhodu a dokáže generovat obrovské množství vojáků – odhady mluví o 30 000 nových měsíčně. To znamená, že i přes těžké ztráty je schopné je průběžně nahrazovat.

Ukrajina mezitím čelí i strukturálním problémům – například nedostatečně vybudovaným obranným liniím. Přesto se dokázala přizpůsobit, třeba po těžkém období koncem loňského roku. Je schopná se bránit a držet linie, i když možnost výrazné protiofenzivy teď nedává velký smysl. Možná někde najde slabé místo a provede nějakou lokální operaci, ale zásadní zlom v průběhu války to asi nebude.

Celkově jde o opotřebovací válku, ve které má Rusko výhodu v počtech. Ukrajina se snaží efektivně bránit a minimalizovat ztráty, ale bez silnější podpory Západu to bude čím dál těžší. Hodně bude záležet na tom, jak se k tomu dlouhodobě postaví Spojené státy a evropské země – jestli vydrží tu podporu poskytovat. Trajektorie tedy není vyloženě katastrofická, ale rozhodně ani ne optimistická.

Vy jste hodně kritický k pozici Evropy, zaznamenala jsem to v několika rozhovorech. Jsme zase ve fázi, kdy jen přihlížíme k tomu, co se děje?

Často zaznívají silná prohlášení, ale chybí konkrétní činy. To snižuje důvěryhodnost – ať už vůči Rusku, Spojeným státům, nebo dalším aktérům. Sankce po začátku války měly být tvrdé, ale reálně přišlo mnohem méně. Pomoc Ukrajině z Evropy sice existuje a je důležitá, ale chybí ambice nahradit americké výpadky. Kreml Evropu nebere příliš vážně, a není se co divit, spousta silných slov zůstala jen u slov. Pokud Evropa opravdu chce hrát vážnou roli, musí začít jednat důsledněji.