Článek
Lidé vzali osud do svých rukou a nenásilně - pomocí voleb - svrhli autoritářský, zkorumpovaný režim. Co víc si v tomhle světě přát? Nadšení v očích mladých Srbů je nefalšované. Je v nich možná i příslib, že země vykročí z bludného kruhu svých historických komplexů, neboť Srbsko se dá považovat za takové menší Rusko. Ve smyslu převládajícího silného šovinismu, územní rozpínavosti, představy o vlastní výjimečnosti a hlavně neochoty k sebekritické reflexi.
Úspěch revoluce tkvěl i v tom, že si studentské hnutí záměrně neurčilo jednoznačného vůdce. Hegemon srbské politiky Aleksandar Vučić tak neměl, po kom by osobně mohl plivat nebo jej přes prorežimní média vydávat za poskoka cizích mocností. Řečeno dikcí Rudého práva ze 70. let minulého století, za „ztroskotance a samozvance“ musel označovat všechny. Což je těžší.
Až potud je zkrátka vše krásné a inspirativní, jenže nakonec i zkušenost s českou sametovou revolucí praví, že je snadné být kolektivně proti něčemu, těžší je ale pak stejně kolektivně být pro něco. Oč je teď nadšení větší, o to tristnější může být už brzy zklamání, že věci nejdou napravit tak rychle, jak si leckdo z lidí na srbských náměstích asi představuje.
Vymýtit korupci, což je leitmotiv celého hnutí, bude náročné vzhledem k tomu, jak je zakořeněná v srbské společenské kultuře, poznamenané, když zůstaneme jen u posledních pár desetiletí, stranickým papalášstvím, nepotismem a zbyrokratizovaností. Kde vzít třeba policisty s neposkvrněnou minulostí nebo zkušené právníky, u nichž by nebylo ani za mák podezření, že se nezapletli s dosud vládnoucí nomenklaturou? Bez nich to ale půjde těžko.
Více k tématu najdete zde:
Až se vnucuje pocit, že nechceme-li hned zabřednout do pesimismu, bude asi nejlepší se těch študáků a jejich profesorů, zejména těch nyní zvolených za poslance, raději moc neptat na podrobnosti. Onen příslib změny bychom pak v jejich nadšených očích mohli najednou hledat marně.
Nejde jen o Kosovo, kde i ti, kteří jinak požadují důkladné společenské provětrání, nadále většinou hájí tupě nacionalistický, vůči Albáncům rasisticky pohrdlivý pohled na věc. Je tu také Srebrenica, obludný masakr spáchaný za války v Bosně. Jen málokdo, pokud vůbec někdo, o tom v Srbsku mluví tak, jak by se slušelo a patřilo, tedy jako o ostudné genocidě.
Ale hlavně se skepse, viděno zvenčí, týká postoje revolucionářů k Rusku a Ukrajině. Před volbami se tématu spíš vyhýbali. Zjevně se ho báli kvůli tomu, jak je pro ně asi polarizující.
Kardiolog Ilija Srdanović, který stál v čele kandidátky, pořád zdůrazňoval, že je nutné se nejprve zaměřit na domácí problémy. Což je v pořádku, ale na naléhavosti otázky to nic nemění. Připojí se „nové“ Srbsko k protiruským sankcím? Jasná odpověď chybí. Výmluvným detailem je to, že zástupci vítězného hnutí chtějí zakázat vývoz v Srbsku vyrobených zbraní do válečných zón. Leč podle nich to zahrnuje i prostředníky, kteří ho shánějí pro Kyjev.
Abychom to zasadili do východoevropského kontextu: Srbští studenti zatím, pokud jde o Ukrajinu, zdaleka nestojí po boku ani Peteru Magyarovi, který ve své zemi také pokojnou cestou převálcoval autoritářský, tuze proruský režim. I tak je však jejich nástup už díky tomu, jak chtějí sázet na demokratizaci, vládu práva a transparentnost, pro Vladimira Putina špatnou zprávou. Přišel o vliv ve Venezuele, v Mali, Sýrii, Maďarsku. A teď to bude mít i v Srbsku, dosud věrném spojenci, krapet těžší. Nakonec mu vážně zbude jen Severní Korea, Bělorusko a Írán.
