Mírová mise na Ukrajině. Všechny scénáře mají svá úskalí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropské státy hledají odpověď na otázku, jaké bezpečnostní záruky můžou Ukrajině poskytnout, aby se po případném příměří cítila chráněná před dalším ruským vpádem. Čím dál hlasitěji se debatuje o vytvoření mezinárodních sil.

Odhodlané reakce zní zejména z Velké Británie a Francie, které mluví o vyslání vlastních vojáků. Londýn dokonce zvažuje možnost, že by svá vojska na Ukrajinu vyslal až na pět let. Ze států z tzv. koalice ochotných se zatím na podobné akci chce podílet ale jen šest států - kromě již zmíněných například pobaltské země nebo Švédsko.

Do probíhajících debat se nedávno zapojil i český prezident Petr Pavel, který předeslal, že by se i česká armáda mohla do případné mise na Ukrajině zapojit.

Stále ale není jasné, jak by taková operace měla vypadat a jak by se mohla vyhnout neúspěchům, které doprovázely jiné podobné akce v minulosti. Seznam Zprávy kvůli těmto otázkám oslovily několik expertů, kteří se na mírové mise zaměřují.

Rusko dopředu avizovalo, že nekývne na žádný mírový plán, pokud by jeho součástí mělo být nasazení evropských či jiných zahraničních jednotek na Ukrajině. Naopak Kyjev opakovaně deklaroval, že bez dostatečných bezpečnostních záruk dohodu taktéž nepřijme.

„Debata vedená politickými představiteli je velmi hypotetická, protože potřebují být splněné hlavní dvě podmínky. Rozhovory o evropské vojenské přítomnosti na Ukrajině stojí na tom, že bude dohodnuto příměří. A v případě dohodnutého příměří by existovala dohodnutá linie kontroly a určitý druh stability, kterou by taková přítomnost mohla pomoci podpořit a upevnit,“ popsal pro Seznam Zprávy analytik Rafael Loss působící v Evropské radě pro zahraniční vztahy.

„Ale nevíme, kdy se tato podmínka naplní, pokud vůbec,“ dodal.

Cesta k uzavření příměří ovšem navzdory snahám Trumpovy administrativy zatím kolísá. Rusko zaujalo neústupnou pozici a podle expertů si prodlužováním jednání získává čas, což je pro něj momentálně výhodná strategie.

„Druhá podmínka, ale ta se v poslední době trochu oslabila, je závazek USA podpořit evropskou přítomnost na Ukrajině nepřímými prostředky. Nešlo by o nasazení sil přímo na místě, ale spíše o logistickou a zpravodajskou podporu, což je velmi důležité. Protože  pokud se věci vymknou z rukou, americké bezpečnostní záruky v rámci NATO budou k dispozici i pro ochranu území zemí NATO. Ale Trumpova administrativa opakovaně řekla, že to není na pořadu dne,“ přibližuje Loos.

Nejpravděpodobnějším scénářem v současném kontextu by bylo zvýšení mezinárodní, převážně evropské, přítomnosti na Ukrajině, která bude sloužit jako odstrašující prostředek vůči Rusku. Měla by ho odradit od překročení linie příměří, ať už bude jakákoliv.

„Pokud bude uzavřeno příměří - ani tím si však mimochodem nejsem jistý - pak tato linie nebude střežena, nebudou na ni působit mírové síly, bude pouze vyhlášena,“ myslí si britský bezpečnostní analytik Michael Clarke z King's College v Londýně.

„Mezinárodní síly na Ukrajině mohou, pokud jsou připraveny podstoupit riziko, působit jako odstrašující prostředek vůči tomu, aby Rusko tuto dohodu neporušilo,“ dodává s tím, že by se jednalo o dlouhodobý závazek trvající minimálně jednu generaci.

Zkrátka: Takové síly by působily proti Rusku už pouze svou přítomností, protože by mohly mít mandát proti němu zasáhnout. Není třeba jejich přítomnost na hranici, respektive linii kontroly. Mise by se tak podobala vojenské přítomnosti NATO v pobaltských státech. Může být ovšem potíž k něčemu takovému získat svolení Moskvy.

Stanice BBC nedávno s odkazem na diplomatické zdroje napsala, že o potenciálním vyslání západních jednotek na Ukrajinu, o kterém se jednalo v Londýně, by se mělo mluvit spíše jako o „ujišťovacích“, nikoliv „mírových“ silách.

List Financial Times s odkazem na několik představitelů obeznámených s vyjednáváním napsal, že jednou z možností, o které se nyní diskutuje, je, že by záštitu evropským „ujišťovacím“ jednotkám mohlo poskytnout NATO. K jeho nasazení by mohly být použity velitelské a řídicí struktury aliance.

„Pokud se chystáme nasadit prostředky z desítek zemí (na Ukrajině), pak je NATO skutečně jedinou (velící a řídící) možností, kterou můžeme použít,“ řekl jeden z citovaných představitelů.

Taková mise by také byla pro evropské státy přijatelnější variantou ve chvíli, kdy kvůli drolícím se zárukám ze strany Bílého domu samy řeší, jak zajistit svou obranu.

„S největší pravděpodobností se nedočkáme toho, že by se na Ukrajině angažovalo více než 100 tisíc evropských vojáků. Debaty se proto posunuly nebo spíše zaměřily na to, co Emmanuel Macron označuje za záruky – a to nejen pro pozemní složky, ale i pro složky letecké a námořní,“ předesílá Loss.

„Pozemní složka by podle Macrona mohla zahrnovat několik tisíc vojáků rozmístěných na strategicky významných místech – například v Oděse. Podobná přítomnost by mohla Ukrajincům dodat jistotu, že za nimi Evropa stojí. Zároveň by se tím prohloubila spolupráce s ukrajinskou armádou – společné výcviky, sladění postupů i přiblížení se standardům a schopnostem jednotek NATO,“ upřesnil.

Podobně se podle něj uvažuje i o letecké spolupráci – evropské stíhačky by mohly operovat po boku ukrajinského letectva. Do hry by mohla také vstoupit i spolupráce s evropským námořnictvem, zejména v oblasti Černého moře, kde by podporovalo znovu budované ukrajinské námořnictvo, které v současnosti téměř neexistuje.

Vícenárodnostní jednotky, které by mohly vyrazit na Ukrajinu, by stály jednoznačně na straně Kyjeva a jejich úkolem by bylo odrazovat Rusko od další agrese. Naproti tomu mírové síly, pod záštitou OSN nebo NATO, bývají nestranné, operují se souhlasem obou stran a síly používají pouze k vlastní obraně.

Odborníci upozorňují, že existuje celá řada možností, jak by případná mírová mise na Ukrajině mohla vypadat.

Bezpečnostní analytik Clarke, se kterým mluvily Seznam Zprávy, nastiňuje dva scénáře. Oba ale podle něj mají značné nedostatky.

Prvním z nich je tradiční mise typu OSN, která by v případě Ukrajiny musela být velice rozsáhlá. „Hranice mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou je třeba střežit, je dlouhá 1200 kilometrů. To by vyžadovalo nejméně 100 000 vojáků ze zemí, které jsou dostatečně velké na to, aby poskytly takovéto jednotky, tedy například z Indie, Indonésie nebo Turecka,“ vysvětluje s tím, že tato varianta je spíše nepravděpodobná vzhledem k rozsahu, který vyžaduje.

Pro představu: Hranice mezi Ukrajinou a Ruskem okupovaným územím je zhruba pětkrát delší než demilitarizovaná zóna mezi Severní a Jižní Koreou.

Logistické komplikace zmiňuje i bezpečnostní expert David Blagden, který působí na britské University of Exeter. Upozorňuje, že rozsáhlá mise by byla pro evropské státy nákladnou záležitostí s mnoha výzvami.

„Státy jako Velká Británie, Francie a Německo nejsou v současné době schopny vytvořit dostatečně velké síly, aby mohly plně obsadit Ukrajinu na dobu neurčitou (vzhledem k tomu, že Rusko má v současné době zhruba 600 tisíc vojáků nasazených v tamních operacích a může být schopno poslat více, pokud během příměří obnoví své síly),“ popsal pro Seznam Zprávy.

Druhou možností je podle Clarka nasazení 30 až 50 tisíc vojáků, kteří by hlídali linii příměří. Jednotky by byly rozprostřeny v několika centrech nedaleko hranic, musely by být velice mobilní a kdykoliv mít možnost se rychle přesunout do oblasti, kde by bylo příměří narušeno, a obnovit pořádek.

„Na papíře je to možné, ale je velmi těžké si představit, že by to fungovalo v praxi,“ upozorňuje Clarke. „Každá jednotka, která to udělá, téměř jistě skončí v boji. A to je velmi, velmi nebezpečná vyhlídka pro každou zemi, která by souhlasila s nasazením svých sil do takové situace,“ dodává.

Ukazuje přitom na kámen úrazu současných debat: Dokud nevíme, jak bude dohoda o příměří vypadat, je velice těžké definovat vojenské požadavky na jeho prosazení.

Podle odborníka z Glasgowské univerzity Huseyna Aliyeva existuje jen málo případů, kdy bylo zapojení mezinárodních mírových sil účinné. „Obě strany musí pochopit, že příměří je třeba dodržovat a úloha mírových sil se v takovém případě omezí spíše na monitorování (tam, kde mohou být mírové síly účinné) než na provádění,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy.

Podle Aliyeva by si měl vzít Západ v případě současné situace na Ukrajině ponaučení z minských dohod uzavřených v letech 2014 a 2015.

„Minsk I i II bylo nemožné realizovat od samého počátku a bylo jasné, že Ukrajina nikdy nebude schopna dodržet jejich podmínky. Západ obě dohody považoval za krátkodobý způsob řešení konfliktu, problémem však bylo, že neexistovala žádná dlouhodobá alternativa,“ říká s tím, že největším problémem bylo, že tyto dohody byly Ukrajině vnuceny. „Byly výhodné pro ‚vítěze‘ (Rusko), pro Ukrajinu neměly žádné plusy,“ vysvětluje.

Podle Clarka je složité připodobnit situaci na Ukrajině k čemukoliv, co známe z historie, jelikož ruské vedení je přesvědčeno, že Ukrajina musí přestat existovat a nikdy svůj názor dobrovolně nezmění.

Pokud by se ale Ukrajina chtěla inspirovat případem z historie, nejlépe by podle něj posloužil případ Rakouska po druhé světové válce.

„Rakousko mělo možnost být evropským státem, dlouho nebylo úplně stejné jako ostatní, přesto se stalo prosperujícím a mírumilovným státem, a to na základě smlouvy, která byla odsouhlasena oběma stranami. Něco takového by mohlo být rámcem pro stabilnější budoucnost Ukrajiny,“ tvrdí Clarke.