Šestiletý chlapec ohrozil čínské komunisty. Slehla se po něm zem

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo mu pouhých šest let, když jej dalajlama dle tibetských buddhistických rituálů rozpoznal jako reinkarnaci a zvolil novým pančhenlamou. Dalajlamovy prorocké sny a vize však nepočítaly se zásahem čínských úřadů.

Gendün Čhökji Ňima, 11. tibetský pančhenlama, zmizel spolu s celou svou rodinou v květnu roku 1995. Mezinárodní organizace už 30 let žádají o jeho propuštění, avšak čínská strana nikdy neposkytla jedinou ověřitelnou informaci o jeho stavu. Na místo dalajlamou zvoleného pančhenlamy dosadila vlastního člověka.

„Dnes je to pančhenlama, zítra to může být kdokoli. Není to jen příběh Tibetu. Pančhenlama se stal metaforou svobody, která by měla být naše, ale často máme pocit, že je to cizí boj,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy oceňovaný spisovatel a tibetský aktivista Tenzin Tsundue.

Můžete prosím na úvod vysvětlit, kdo je to pančhenlama a jakou má roli v duchovní hierarchii Tibetu?

Pančhenlama je po Jeho Svatosti dalajlamovi druhou nejuctívanější a nejrespektovanější osobou v tibetské buddhistické tradici. Jeho role je hluboce duchovní a historicky měl vždy důležité postavení v tibetské společnosti.

V Tibetu díky osobnostem jako pančhenlama a mnoha dalším učencům přežila kulturní identita i jazyk, a to i přes minimální politickou svobodu. Po kulturní revoluci, která tibetskou kulturu téměř zničila, nastalo určité znovuzrození.

Jaký je vztah mezi pančhenlamou a dalajlamou?

Tradičně pančhenlama a dalajlama fungují jako dvě doplňující se duchovní autority – říká se, že jsou jako Slunce a Měsíc, které střídavě osvětlují svět tibetského lidu. Když musel dalajlama v roce 1959 uprchnout z Tibetu, pančhenlama zůstal a čelil tvrdým represím. Zatímco dalajlama v exilu hovořil k celému světu, pančhenlama byl hlasem lidí uvnitř Tibetu.

Právoplatný pančhenlama Tibetu byl v roce 1995 „zmizen“ čínskými úřady. Proč? Považuje jej Peking za klíčovou osobnost pro přežití Tibetu?

Předchozí pančhenlama, který zemřel v Tibetu, za sebou zanechal silné dědictví jako obránce tibetské kultury, jazyka a aspirací lidu - zejména touhy po jednotě v rámci čínské okupace. Kvůli své otevřenosti byl čínským režimem uvězněn téměř na 15 let. Po propuštění sice nepůsobil v politické rovině, ale i tak sehrál klíčovou roli jako duchovní vůdce – v podmínkách tvrdé represe se snažil o obnovu buddhistické kultury a jazyka.

Pančhenlama je jedním z důvodů, proč tibetská kultura a jazyk přežily i navzdory snahám o jejich potlačení, na rozdíl od jiných oblastí pod čínskou správou, jako je například Vnitřní Mongolsko nebo Východní Turkestán. Tam původní kultury téměř zanikly. Ve Vnitřním Mongolsku většina obyvatel dnes už nemluví mongolsky, byla zcela asimilována.

Dalajlama i pančhenlama sehrávají klíčovou roli při vzájemném rozpoznávání svých reinkarnací. A právě v tomto kontextu čínská vláda zasáhla – unesla šestiletého chlapce v roce 1995, kterého dalajlama rozpoznal jako nového pančhenlamu. Tento chlapec zmizel beze stopy společně se svými rodiči a učiteli, dohromady asi 40 lidmi. Dodnes o nich nemáme žádné informace.

Letos 17. května je to už 30 let od jeho zmizení. Koho čínská vláda dosadila místo něj?

Čínské úřady dosadily jiného chlapce jménem Gjälcchän Norba jako „oficiálního“ pančhenlamu v klášteře Tašilhünpo, tradičním sídle pančhenlamy. Tento chlapec je propagandisticky využíván čínským režimem, ale tibetská komunita, ať už doma či v exilu, ho nikdy nepřijala. Jeho autoritu neuznávají, protože vědí, že je výsledkem politické manipulace.

Pravého pančhenlamu rozpoznal dalajlama a dokud nebude nalezen, zůstává realitou, že je stále nezvěstný. Pokud je dnes naživu, měl by mít 37 let a měl by být znovu dosazen na své místo. Jeho duchovní role je nenahraditelná. Žádná politická agenda ji nemůže nahradit.

Když tedy mluvíme o tom, že skutečný pančhenlama zmizel, a čínská vláda dosadila svého člověka na jeho místo, co to znamená pro vás? Pro tibetský lid a pro samotný tibetský buddhismus?

To, co Čína udělala, není jen porušení lidských práv, je to zásah do samotného srdce tibetské identity a duchovní tradice. Pančhenlama není pouze náboženský symbol, ale i klíčová postava pro pokračování tibetské linie reinkarnací. Jeho úlohou je totiž mimo jiné i spolurozpoznat budoucí reinkarnaci dalajlamy – a naopak. Je to vzájemný vztah, který trvá po staletí.

Tím, že čínské úřady unesly skutečného pančhenlamu a nahradily ho státem vybraným dítětem, se snaží převzít kontrolu nad tím, kdo bude v budoucnosti dalajlamou, tedy nad tím, kdo bude duchovní vůdcem Tibetu. Je to hluboce politický krok, maskovaný jako náboženská záležitost.

Čínská vláda už od roku 1995 v podstatě kalkuluje s tím, že až Jeho Svatost dalajlama zemře, bude chtít využít pančhenlamu k rozpoznání jeho nové inkarnace. A tím by si čínský režim mohl nárokovat vliv na kontrolu narativu kolem nové reinkarnace dalajlamy.

Pro Tibeťany doma i v exilu to byla obrovská rána. I přesto, že jsou v Tibetu pod tlakem a dohledem, většina Tibeťanů tohoto čínského kandidáta nikdy neuznala. Skutečného pančhenlamu si stále uchovávají ve svých modlitbách a naději, že jednoho dne bude osvobozen. Nebo že se alespoň dozvíme pravdu o jeho osudu.

Z duchovního hlediska to vytváří velkou nejistotu. Když do reinkarnačního systému zasáhne politická moc, ohrožuje to celou strukturu náboženské legitimity. A z globálního hlediska je to zkouška pro celý svět – jak moc jsme ochotni bránit svobodu vyznání, lidská práva a identitu menšin, když čelíme velmoci, jako je Čína.

Vyjádřil se někdy současný dalajlama k situaci s dosazeným pančhenlamou?

V nedávno vydané knize Jeho Svatosti dalajlamy s názvem Hlas umlčených (Voice of the Voiceless) Jeho Svatost velmi otevřeně a jasně uvádí, že jeho příští inkarnace se narodí ve svobodném světě – to znamená mimo Čínu, mimo Čínou okupovaný Tibet. Bereme to jako veřejné prohlášení a věříme, že z čínské snahy zasáhnout do příští inkarnace nic nebude.

Máte pocit, že se mezinárodní reakce na dění v Tibetu za posledních 30 let proměnila? Vnímáte, že má Západ ještě kapacitu nebo odvahu o Tibet se zajímat?

Myslím, že od pandemie covidu-19 se mezinárodní vztahy s Čínou výrazně změnily. Mnoho zemí si během pandemie a po ní začalo uvědomovat, že Čína vůči nim využívala svou ekonomickou sílu a obchod jako zbraň.

Viděli jsme, jak Čína manipuluje s dodavatelskými řetězci a obchodními vztahy ve svůj politický prospěch. V důsledku toho začaly některé západní země Čínu kritizovat. Nejen kvůli porušování lidských práv, ale i kvůli obchodním deficitům a dalším problémům. Od roku 2020 se začala na půdě OSN častěji objevovat zmínka o Tibetu, stejně jako o situaci v Ujgurském Turkestánu, což se dříve nestávalo.

Lidé na Západě dnes začínají více mluvit o lidských právech, svobodě vyznání a právech Tibeťanů. Například v roce 2024 Spojené státy změnily svou oficiální politiku vůči Tibetu – vyzvaly Čínu, aby respektovala lidská práva v Tibetu, a jasně deklarovaly, že tibetský lid má právo na sebeurčení.

A změnil se i čínský přístup k Tibetu?

Bohužel čínský přístup k Tibetu se nejen nezměnil, ale naopak se zhoršil. Organizace Freedom House označila Tibet za jedno z nejrepresivnějších míst na světě, dokonce horší než Sýrie nebo Severní Korea.

Tibet je pod čínskou okupací už přibližně 65 let. Dnes je situace skutečně katastrofální. Čína masivně těží v tibetských horách, ničí pastviny, vyhání nomády, kteří tam po generace pásli jaky a ovce. Tito lidé jsou přesidlováni do umělých vesnic, zatímco jejich původní krajina je ničená těžbou a bombardováním.

Tibet má přitom obrovskou rozlohu – asi 2,5 milionu km², což je přibližně dvě třetiny rozlohy Indie nebo velikost celé západní Evropy. Tvoří čtvrtinu čínského území, ale žije tam jen asi 6 milionů Tibeťanů. Přesto je to země klíčová pro přírodní zdroje, máme zlato, měď, lithium a vzácné zeminy. Z Tibetu navíc pramení velké řeky, které zásobují vodou Čínu a země jižní Asie.

Jak se projevuje sinizace (počínšťování národnostních menšin, pozn. red.) v každodenním životě v Tibetu?

To je to nejhorší, co se dnes děje - je to kulturní a psychologická kolonizace. Čína uzavírá tibetské soukromé školy a nahrazuje je státními internátními školami. Děti jsou odebírány od rodičů už ve věku pěti let a celé vzdělávání, od mateřské školy až po univerzity, probíhá výhradně v čínštině. Učí se čínskou historii a komunistickou ideologii. Tibetský jazyk, kultura i náboženství jsou potlačovány.

Pokud to takto bude pokračovat, za 5, 10, 15 let může vyrůst generace Tibeťanů, kteří už nebudou mluvit tibetsky, nebudou znát svou historii, identitu ani duchovní kořeny. To je skutečné nebezpečí, kterému tibetský národ dnes čelí.

Existuje vůbec nějaký způsob, jak této čínské mašinerii čelit?

My věříme v naši kulturu a jazyk. Věříme, že tibetský národ byl vždy veden prastarou moudrostí, která pochází z Indie – vírou, že štěstí nepramení z materiálního bohatství, ale z nenásilí a soucitu. A dokud tuto víru budeme udržovat, globalizovaný konzum ani čínská propaganda nás nezničí.

Ale nový systém školství představuje vážnou hrozbu. V Česku, Švédsku, Anglii i Americe opakuji, že všechny tyto země obchodují s Čínou a dovážejí zboží, které je vyrobené z nerostů vytěžených v Tibetu. Západ tak z Tibetu profitoval a teď má morální povinnost to Tibetu vrátit. Pomoci udržet při životě tibetský jazyk a kulturu.

Západní země by měly o Tibetu mluvit, měly by bojovat za svobodu a demokracii Tibeťanů. Je to i v jejich vlastním zájmu. Čína totiž usiluje o to, aby nahradila Spojené státy jako nejmocnější stát světa a vytvořit nový světový řád. Čínský řád – bez svobody, bez demokracie, bez svobody slova.

Čínský režim by rád přetvořil svět na výrobní stroje, podobně jako fungují továrny řízené Si Ťin-pchingem. Čína tak nepředstavuje hrozbu jen pro Západ, ale i pro vlastní lid. Obyčejní Číňané nejsou šťastní – i oni chtějí svobodu a demokracii. Spolupracujeme i s čínskými demokratickými aktivisty a hledáme cesty, jak rozpoutat skutečnou změnu v samotné Číně. Aby se diktátoři jako Si Ťin-pching vzdali moci a vrátili ji lidu.

Má příběh pančhenlamy přesah i mimo Tibet – třeba pro Tchaj-wan, Sin-ťiang, Hongkong nebo globální boj proti autoritářství?

Pančhenlama se stal metaforou. Symbolem autoritářství. Ze začátku si všichni, ať už lidé z Hongkongu, Tchaj-wanu, Východního Turkestánu nebo Mongolska, mysleli, že jde jen o „tibetskou podivnost“, o nějaký jejich duchovní systém reinkarnace.

Ale teď je jasné, že to, co se stalo pančhenlamovi, je symbolem toho, jak Čína utlačuje své vlastní lidi, jak utlačuje Tibeťany, a jak západní země , které chtějí levné výrobky, nechtějí přijmout žádnou odpovědnost za porušování lidských práv, ať už v Tibetu, nebo jinde.

Západ z toho dlouho těžil, ale teď za to začne platit. A pokud si nedá pozor, můžou být skutečně Spojené státy sesazeny z pozice globálního lídra. A svět se může ocitnout pod čínským vedením.

Co byste si přál, aby si svět odnesl z příběhu chlapce, který před 30 lety zmizel?

Je to tragický příběh. Zmizelo šestileté dítě. Nikdo o něm nic neví. Představte si to – je to, jako by rodič ze zlosti zamkl své dítě na záchod a zapomněl na něj. Možná na hodinu, dvě – nebo na celou noc. Ale ráno si vzpomenete, vyděsíte se, otevřete dveře a obejmete ho.

Ale tady to trvá už 30 let. Pokouším se vžít do mysli toho malého chlapce. Měl šest let. Sotva chápal, co se děje. A přesto byl Čínou považován za hrozbu – kvůli víře Tibeťanů, že někdo může být zrozen jako velká duchovní bytost. Tak se šestiletý chlapec stal hrozbou pro přežití čínské komunistické strany.

A od té doby o něm nikdo nic neví. Žije někde v izolaci, zcela odstřižen od světa. A svět je odstřižen od něj. Je to jako ve starých časech. Jako když Rusové nebo Britové posílali lidi do vyhnanství. Ale tady se to děje teď, v době moderních technologií. Jeden malý chlapec byl vymazán ze světa. A s ním i jeho základní lidská práva – právo žít svobodně, právo poznat svět.

A Západ mlčí. Kvůli obchodním zájmům a dodavatelským řetězcům z Číny. Dnes je to pančhenlama. Ale zítra?

Zítra to může být kdokoliv. Pokud Čína skutečně zavede svůj vlastní světový řád, bude už pozdě. Proto pančhenlama není jen příběhem Tibetu. Je to metafora svobody, která by měla být naší, ale my ji často vnímáme jen jako něčí cizí boj.