Orbán pocítil odpor, na jaký není zvyklý. Hraje i o okázalé rodinné impérium

/Od zvláštního zpravodaje v Maďarsku/

Ve chvíli, kdy Viktor Orbán hřímal, že je opozice napojená na Kyjev, protestní výkřiky zesílily. „Rusové domů“ a „Špinavý Fidesz“ ozývalo se až nečekaně hlasitě na náměstí v Győru.

Na křiklouny maďarský premiér není zvyklý. Akcím na náměstích a konfrontacím se vyhýbá. Roky kličkuje před dotazy kritických médií, ale i před domácími odpůrci.

Už to, že měsíc před parlamentními volbami vyrazil na turné, se vykládalo jako vynucený manévr. Podle vícero nezávislých průzkumů se totiž Orbánovu Fideszu nedařilo stahovat náskok opozičního hnutí Tisza Pétera Magyara.

Provládní agentury před volbami dál přisuzovaly vítězství Fideszu, ale s převahou pouze o několik procentních bodů. Už to je pro Orbána nebývalá situace.

Nejspíš i proto na demonstranty v Győru reagoval popuzeně. Zvýšený hlas i řeč těla prozradily, že je premiér rozčilený. S tak velkým odporem zřejmě nepočítal. „Jen si tam vzadu pískejte. Sloužíte Ukrajině, ne Maďarům. Chcete proukrajinskou vládu a posílat maďarské peníze na Ukrajinu,“ okřikl protestující.

Když Orbán odcházel z pódia, ozývalo se na náměstí do podpůrného skandování „Kupředu!“ i nesouhlasné bučení.

Liberální magazín HVG dokonce premiérův údiv z konfrontace s polarizovaným náměstím přirovnal k šoku rumunského diktátora Ceaușesca. Když se v prosinci 1989 v Bukurešti snažil promluvit k protestujícím davům, konečně zjistil, že se mu režim drolí pod rukama.

Orbán označil srovnání s diktátorem za „politováníhodné“. „Lidi, kam jste se to dostali? Problém není se mnou, ale s vámi,“ řekl nedávno v rozhovoru pro jedno z konformních médií.

„Jsem mnohem lepší řečník než Ceaușescu,“ dodal. Přesto na sobě v Győru nechal znát nervozitu. S podobně nepříjemnou situací se Orbán setkal i tento týden na mítinku ve městě Šoproň, kde na něj lidé pokřikovali „Rusové, jděte domů“.

Vypjatost Orbánova boje demonstruje i rychlost maďarského předvolebního dění.

V posledních měsících se objevovalo denně hned několik zásadních témat a kauz. Namátkou odhalený pokus tajných služeb (pod taktovkou Fideszu) zkompromitovat opozici. O operaci veřejně promluvil policista Bence Szabó. Do brzkého rána u něj pak probíhala domovní prohlídka.

Na světlo se, zřejmě díky odposlechům evropských tajných služeb, dostala i povaha vztahů Orbána s ruským diktátorem Vladimirem Putinem. „Existuje příběh v maďarských pohádkách, kde myš pomůže lvovi. Jsem připraven okamžitě pomoci,“ říká Orbán za Putinova smíchu.

Navzdory kauzám a opozičnímu vzepětí se ale Orbán v kampani nevzdává a houževnatě bojuje za zachování svého systému. Pomáhají mu v tom i provládní média. Premiér během posledních 16 let výrazně omezil jejich pluralitu a přestavěl velkou část mediálního trhu k obrazu svému.

Nebylo to jedním rozhodnutím, ale postupně, díky loajálním podnikatelům, státní inzerci a regulacím. Výsledkem je prostředí, ve kterém velká část titulů sdílí podobný jazyk a v provládní propagandě se dokonce koordinuje.

Jak to funguje v praxi, ukazují například titulky serveru Origo z Velikonočního pondělí.

Viktor Orbán je všude. Jednou jako státník, podruhé jako ochránce národa, potřetí jako vlídný dědeček, který mluví o rodině a svátcích. Tvrdá politika, rodinná idyla i bulvár splývají do jednoho proudu.

Do toho běží známý rámec: Ukrajina jako hrozba. Brusel jako nepřítel. Opozice jako cizí element. Jde o témata, na kterých strana Fidesz postavila celou svou letošní kampaň. Jediným cílem je udržení systému, který Viktor Orbán nazval Systémem národní spolupráce. Vžila se pro něj zkratka NER.

Podle vícero politologů přitom nejde o pouhý „systém“, ale o režim, který už nelze označit za standardní demokracii. Například Bálint Magyar a Bálint Madlovics z Demokratického institutu Středoevropské univerzity (CEU) mluvili v rozhovorech pro Seznam Zprávy o autokracii s jediným mocenským vrcholem, kolem nějž se skládá síť loajality.

Nezávislá centra moci v Maďarsku za vlády Fideszu postupně mizí nebo se podřizují. Soudnictví, policie, média, školství… A režim přetváří i ekonomiku. Stát systematicky posiluje skupinu loajálních podnikatelů, kteří bohatnou díky veřejným penězům a politickým vazbám.

Orbán obvinění z korupce a klientelismu dlouhodobě odmítá. Nejen jako nepravdivá, ale jako součást politického boje vedeného zvenčí. Kritiku systému označuje za útok Bruselu, opozice i „zahraničních sil“, které chtějí Maďarsko oslabit.

„Lidé si mohou dělat legraci z politiky národní spolupráce, mohou systém NER zpochybňovat, ale v životě národa není nic důležitějšího než jednota. A dnes to dokážeme dát Maďarsku jen my,“ prohlásil letos na kongresu Fideszu.

Veřejné zakázky ani roli loajálních podnikatelů nepopírá, ale popisuje je jako nástroj budování silného státu, ne jako korupci.

Politologové Magyar a Madlovics pro Orbánův systém používají označení „mafiánský stát“. Jde o režim, v němž se moc a majetek navzájem upevňují. „Pokud se proti režimu ozvete, můžete přijít o práci. A někdy nejen vy,“ říká Bálint Magyar (shoda jmen s Péterem Magyarem). Strach není vedlejším efektem. Je to nástroj režimu.

Viktor Orbán přitom s mafiánskou estetikou cíleně pracuje.

Ukázkový moment přišel letos v březnu. Při propagaci nekonfliktního rozhovoru s rapperem Dopemanem sdílel premiér na sítích grafiku, ve které sedí v křesle jako boss z Kmotra, s kočkou na klíně a potemnělou Budapeští v pozadí.

Nápis DopeRano$ odkazoval na seriál The Sopranos o mafiánském bossovi. Podtitul grafiky sliboval návrat. V samotném rozhovoru Orbán pil z hrnku s nápisem „Don Veto“. Má jít o narážku na jeho časté blokování unijních rozhodnutí.

Premiér v rozhovoru mluvil mimo jiné o víře a také o skromnosti.

Přitom právě skromnost je na míle vzdálená tomu, jak Orbánův systém Seznam Zprávám popsal maďarský novinář Balázs Gulyás. Sám mapuje majetky oligarchů napojených na stát a majetky Orbánovy rodiny.

Vše se koncentruje v oblasti asi 30 kilometrů západně od Budapešti, kde leží Hatvanpuszta, zrekonstruované sídlo rodiny Orbánových.

Podle novináře Gulyáse je Hátvanpuszta jen částí mnohem většího celku. „Je to obrovský areál. Pole, jezera, další nemovitosti. Hatvanpuszta je jeho srdcem,“ popisuje.

Jednotlivé pozemky přitom nepatří jedné osobě. Jsou rozdělené mezi několik lidí z Orbánova nejbližšího okruhu, rodinu, přátele z dětství i jejich příbuzné. Na mapě tvoří souvislý celek.

„Neexistuje tam kus, který by patřil někomu úplně mimo ten okruh,“ říká Gulyás. Právě to podle něj vystihuje fungování celého systému. Navenek rozdělený majetek, ve skutečnosti propojená struktura: „Všechno do sebe zapadá. A uprostřed je Viktor Orbán.“

Sám Orbán téma Hatvanpuszty důsledně shazuje ze stolu jako soukromou věc svého otce. Opakuje, že „není jeho“, a novinářům vzkazuje, ať se ptají jinde.

Když se Gulyás vydal na místo poprvé, prý nevěřil vlastním očím. Zdroj mu tvrdil, že na pozemcích u Hatvanpuszty chovají zebry. „Nevěřil jsem tomu. Ale musel jsem to vidět,“ popisuje.

Na místě pak našel za oplocením několik zeber a dalších exotických zvířat. Zpráva na konci roku 2024 zapadla, ale později se z ní stal symbol. „Byla to průměrná story. A pak z toho byla politická bomba,“ říká.

Zebry podle něj nejsou jen bizarním detailem. Jsou zkratkou systému, který nedává smysl na první pohled, ale funguje podle jasných pravidel. „Tohle není klasická korupce. Oni ji zlegalizovali,“ popisuje chování Fideszu.

Stát pod Orbánovým vedením podle Gulyáse nastavuje pravidla tak, aby z nich profitoval úzký okruh lidí. „Vyberou si tři, čtyři, pět lidí. A kde je stát, tam vyhrávají všechny zakázky,“ podotýká.

Ostatní podnikatelé mezitím postupně mizí. Pokud mají štěstí, svůj byznys prodají. Pokud ne, systém si ho vezme jinak.

Ani samotní oligarchové přitom podle Balázse Gulyáse nemají skutečnou moc. „Nejsou důležití. A oni to vědí,“ říká. Právě proto zůstávají Orbánovi loajální. „Vědí, že je může kdykoli nahradit,“ dodává v narážce na moc premiéra.

V režimu pohádkově zbohatl například Orbánův kamarád z dětství Lőrinc Mészáros. Instalatér a později starosta vesnice Felcsút, kde Orbán vyrůstal, měl v roce 2010 jen pár desítek tisíc eur. Dnes jich má miliardy.

Zbohatl výhradně díky státním zakázkám. Jeho firmy vítězí v téměř všech tendrech, do kterých se přihlásí. Skoupil média, banky, energetiku i stavební podniky. Mluví se o něm jako o „Orbánově pokladníkovi“ nebo neformálně jako o „nejbohatším instalatérovi v Evropě“.

Častěji ale stačí jen jeho přezdívka „Lölö“.

Právě „Lölö“ nás posouvá o pár kilometrů západně od Hatvanpuszty do zmíněné vesnice Felcsút, kde Orbán strávil dětství. Že jde o vesnici s výsadami, je znát už při vjezdu. Rozbitá silnice plná děr se za cedulí náhle mění v hladký asfalt.

Na okraji Felcsútu vlastní Mészáros moderní restauraci u jezírka, na kterou se složili všichni Evropané. Připomíná to i cedule, která děkuje EU za podporu „rozvoje environmentální infrastruktury“.

Na začátku totiž byla nenápadná evropská dotace v přepočtu za 15 milionů korun. Cílem byla úprava vodní nádrže na místním potoce. Rychle se z ní ale stal stamilionový projekt. Stát přidal dalších v přepočtu 95 milionů korun na vybudování rekreačního areálu s jezerem, umělým ostrovem, mostem a restaurací.

Zakázku získala jako jediný uchazeč firma z Mészárosova impéria. A když bylo hotovo, obec vypsala tendr na provoz. Přihlásil se opět jen jeden zájemce: jiná Mészárosova firma.

Jeho byznys tak vydělal na stavbě a následně získal i samotný provoz. Restaurace navíc nebyla jen postavená z veřejných peněz. Z těch se pořídilo i vybavení: skladový vozík, skříňky, automatický mlýnek na kávu, sporáky, mlýnek na maso, odpadkové koše, ale i květináče nebo nohy stolu.

Ve Felcsútu je podobných stop víc.

Vedle Mészárosovy restaurace vyrostlo za veřejné peníze také nádraží úzkokolejky, která vede odnikud nikam. Navíc zeje prázdnotou. Zastávku má lokální občasná trať i na druhém konci u dalšího symbolu Orbánova systému – fotbalové Pancho arény.

Stadion stojí v mírném svahu. Spíš než arénu připomíná díky organické architektuře, dřevěným prvkům a folklorní symbolice jakousi moderní katedrálu.

Pojme čtyři tisíce diváků, tedy zhruba dvojnásobek počtu obyvatel Felcsútu. Neleží tu náhodou. Je produktem Orbánovy vášně k fotbalu. Dům, ve kterém premiér vyrůstal, stojí přímo naproti.

Orbán dodnes bere do VIP lóží na stadionu politiky, státní úředníky i podnikatele. Kritiku stavby Pancho arény odráží tím, že její financování šlo přes systém daňových úlev pro firmy, které mohly část svých daní přesměrovat do sportu. Stát jim k tomu vytvořil možnosti.

I tady se systém ukazuje v praxi. Veřejné zdroje, loajální podnikatelé a projekty, které dávají smysl především uvnitř jeho logiky. „Je to něco jako Orbánland,“ říká o Felcsútu novinář Balázs Gulyás.

A právě tady se znovu nabízí srovnání, které Orbán odmítá. Stadion ve Felcsútu často bývá připomínán vedle podobného projektu z dob Nicolae Ceaușesca, jenž si nechal vybudovat stadion ve své rodné obci.

Systém, který Viktor Orbán budoval šestnáct let, není jen sítí loajálních podnikatelů a propojených majetků. Opírá se i o postupně přetvořené instituce, od médií přes ekonomiku až po soudnictví a volební pravidla, která dávají vládnoucí straně výhodu.

Právě proto jsou letošní volby jiné. Nejde jen o střídání vlády, ale o to, zda si Orbán svůj model vlády dokáže udržet – zda a jak dlouho vydrží loajalita jeho věrných.

Výsledek přitom nebude mít dopad jen na Maďarsko. Orbánův systém je už dávno součástí širšího středoevropského příběhu a jeho další osud sleduje i zbytek Evropské unie.