Článek
Německý kancléř Olaf Scholz se ocitl v nezáviděníhodné roli. Je možná posledním západním politikem, který bude v Kremlu hovořit s prezidentem Vladimirem Putinem před tím, než ruská vojska překročí hranice Ukrajiny.
Podle některých médií tajné služby Spojených států očekávají, že se to stane hned následují den, tedy ve středu. Také podle oficiálních vyjádření americké administrativy může ruský útok na Ukrajinu začít kdykoli v tomto týdnu.
Před Scholzem se tak otevírá příležitost jak Putina přesvědčit, aby od vojenské invaze upustil a zůstal dál otevřený mírovému řešení. Vyjednávací pozici německého kancléře však oslabuje hned několik skutečností.
První je fakt, že Scholz je ve funkci teprve dva měsíce a týden a nemá s podobnými mezinárodními krizemi žádné zkušenosti. Od jeho návštěvy v Moskvě si ostatně mnoho neslibují ani němečtí vládní politici a média. Důležité každopádně podle nich je, aby ruský prezident zůstal u jednacího stolu.
Pro Scholze má význam už samotný fakt, že se jako šéf nejlidnatější země EU konečně projevuje v ukrajinsko-ruské krizi aktivněji. V prvních dvou měsících svého úřadování byl kritizován za mlčení nebo přinejmenším nejednoznačné vyjadřování.
První pokus o nápravu svého nevalného renomé podnikl kancléř minulý týden, kdy se sešel s americkým prezidentem Joe Bidenem v Bílém domě. Přestože opakovaně ujišťoval, že Německo stojí jasně na straně aliančních spojenců, média si v prvních reakcích všímala hlavně jeho přetrvávající zdrženlivosti, když nechtěl Rusům otevřeně pohrozit zablokováním nového plynovodu Nord Stream 2.
Podmořské potrubí je pro německou vládu ožehavým tématem – kvůli zavírání jaderných a uhelných elektráren Němci potřebují více zemního plynu, tím si ale prohlubují energetickou závislost na Rusku, které už nyní zajišťuje asi 55 procent spotřeby zemního plynu v Německu. Za Nord Stream 2 navíc lobbuje bývalý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, tedy Scholzův spolustraník z SPD.
Ukrajina, kterou plynovod jako tranzitní zemi obchází, od počátku proti Nord Streamu protestovala. Různé názory na projekt byly patrné i na tiskové konferenci po pondělním jednání Scholze s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Kyjevě.
Není to však jenom zemní plyn a další suroviny, co stojí za specifickým vztahem Německa k Rusku. Jak připomínají někteří komentátoři, politika Berlína je stále ve vleku stereotypů, které vycházejí ještě z německého provinění za útok na Sovětský svaz během druhé světové války.
A platí to zvlášť u Scholzovy SPD, jejíž legendární šéf Willy Brandt zahájil na konci 60. let takzvanou Ostpolitik založenou na uvolňování vztahů s tehdejším sovětským blokem.
Jedním z projevů tohoto přežilého „dědictví“ je sveřepé odmítání německé vlády vyvážet zbraně na Ukrajinu. Německo dokonce zablokovalo i vývoz houfnic vyrobených ještě ve východoněmecké NDR, které chtělo Ukrajině poskytnout Estonsko.
Kyjev se přitom německých zbraní vysloveně dožaduje. Berlín místo toho nabídl Kyjevu helmy a naposledy finanční pomoc 150 milionů eur (3,6 miliardy korun) ve formě úvěru.
S pronikavou analýzou německého problematického vztahu k Rusku přišel spisovatel britsko-ruského původu Peter Pomerantsev. V článku pro německý týdeník Die Zeit dokládá, jak Berlín při nahlížení na Moskvu postrádá racionální, kritické uvažování. Demonstruje to na výrocích německých představitelů, kteří projekt Nord Stream 2 dlouhá léta obhajovali jako „ekonomický obchod“ (v tomto smyslu hovořil o plynovodu ještě v lednu i kancléř Scholz).
„Energie byla dlouho otevřeně považována za ruskou hlavní geopolitickou zbraň. Nord Stream 2 byl zároveň velkým vítězstvím propagandy: ukázal, že Kreml může pohodlně napadnout jinou evropskou zemi, doma zavádět stále extrémnější diktaturu a jediná důležitá země v Evropské unii (aspoň pro Kreml) bude stále na kolenou a líbat Putinovi nohy,“ napsal Pomerantsev v narážce na události roku 2014, kdy Rusko anektovalo poloostrov Krym a podporovalo povstalce na východní Ukrajině.
Podle Pomerantseva přitom Němci mohou Rusům jedinečným způsobem prospět, a to díky vlastní zkušenosti s poctivým a kritickým vypořádáváním se s vlastní totalitní minulostí. „Rusko je zemí, která nezačala s procesem, v němž by dala smysl vlastní minulosti, pojmenovala bolest, kterou způsobila druhým i sobě, zkoumala divoké sadomasochistické výkyvy své politické kultury,“ uvedl spisovatel, který se narodil v Kyjevě.
Ruská společnost by si proto měla projít stejnou konfrontací se svojí minulostí, aby se stala normálním národem, který bere v potaz realitu a práva svých sousedů. Avšak Německo místo toho, aby pomohlo Rusku k sebepochopení, podle Pomerantseva Rusko tragicky posiluje a normalizuje jeho únik do stavu, který pojmenoval stejně jako svoji proslulou knihu: „Nic není pravda a všechno je možné“.
