Tame Impala je zase loser. Na novém albu nabízí samotu a techno

„Nic mě nepovznáší tak jako techno,“ svěřil se Kevin Parker, australský hudebník známý jako Tame Impala, magazínu GQ. „Mám díky němu pocit, že nejsem fyzicky přítomný, že se vznáším někde ve vesmíru.“

Devětatřicetiletý hudebník z Perthu se proslavil nepravděpodobnými žánrovými kombinacemi, které v jeho podání zněly jako hudba z paralelního vesmíru a zároveň povědomě. Na debutu Innerspeaker z roku 2010 spojil vlivy amerických The Beach Boys se švédskými psychedeliky Dungen a přidal houpavé, hip hopem nasáklé, přebuzené beaty. O dvě alba později vyměnil kytary za syntezátory a osvojil si popové instinkty Britney Spears. Vznikla z toho dosud nejúspěšnější deska Currents, které se jen ve Spojených státech prodalo milion kusů.

Na právě vydané novince Deadbeat, kterou naživo představí 20. dubna 2026 v pražské O2 areně, se Tame Impala vydává směrem techna. A vypadá to, že poprvé narazil. Muž s pověstí perfekcionistického nerda vypustil po pěti letech čekání album, které na první poslech zní polovičatě, vyprázdněně a - jak napovídá název, volně přeložitelný jako lempl - líně. Ale možná je to složitější.

Jeho největší hit The Less I Know The Better má na Spotify přes dvě miliardy přehrání a coververzi jiného songu, který chtěl původně vyhodit, natočila Rihanna. Produkoval alba zpěvaček Lady Gaga a Dua Lipa, The Weeknda i rappera Travise Scotta a letos získal svou první Grammy za song Neverender napsaný s hvězdami elektronické hudby Justice. Kevin Parker přesto tvrdí, že úspěch je relativní věc, kterou dávno nejde měřit.

„Když ke mně někdo přijde a řekne mi, že mu moje hudba změnila život. To je úspěch,“ uvažuje Parker v rozhovoru s moderátorem Zanem Lowem. Znělo by to jako falešná skromnost, kdyby nepřicházela od někoho, kdo svou image postavil na loserství, věčném pochybování o vlastní hodnotě a samotě. V jeho písních tyhle věci přitom nikdy nezněly tak temně jako na papíře. Naopak.

„Společnost je ok, ale samota je ráj / V mé hlavě je party / a nikdo není zván,“ zpíval Parker v tracku Solitude is Bliss na svém debutu. Tehdy ještě všichni věřili, že za psychedelickou hudbou Tame Impala stojí celá kapela z Perthu, dvoumilionového města na konci světa. Dnes tenhle dlouhá léta trvající omyl tematizuje poněkud otravný internetový mem: „Víš, že Tame Impala je jenom jeden člověk?!“

Kevin Parker je nejen solitér, ale také nepravděpodobný hitmaker, jehož zvuk chce každý napodobit. Amatérští hudebníci na YouTube komentují videa s názvy „Jak dělat groove jako Tame Impala“, zatímco hvězdy typu Travis Scott čekají, až se Kevin Parker objeví u nich ve studiu a zprodukuje jejich nahrávku.

Ani Travis Scott ale nemůže dostat to nejdůležitější, co Parker nabízí. Jeho songy jsou jako sonické terapie, díky kterým má člověk možnost se vytancovat z osamocení, pocitu méněcennosti nebo bolestivého rozchodu. Přesně jako v písni The Less I Know The Better.

„Chcípáctví je pocit, že jste ve světě pozadu, že si nedokážete udělat v životě pořádek. Že jste méněcenný člověk,“ vysvětluje Parker magazínu GQ v rozsáhlém profilu, ve kterém popisuje i problematické dospívání. Se starším bratrem Stevem se kvůli komplikovanému vztahu rodičů ocitl v nesnázích - téměř bez dozoru otce či matky přežíval v provizoriu zahradního domku a pomalu se smiřoval s pocitem, že život nemá pod kontrolou, že se před ním nerýsuje žádná budoucnost.

Na terapie nikdy nechodil. Prý mu vždy stačila hudba. Kvůli ní se v mládí přestěhoval do domu obývaného výhradně muzikanty. Časem zjistil, že s kytarou a samplery po boku už nikoho dalšího nepotřebuje. Když si ho vyhlédlo vydavatelství Modular Recordings a nabídlo mu seznam renomovaných producentů včetně Gustava Ejstese z milovaných Dungen, odmítl. Chtěl jen dům na pláži, ve kterém by mohl nahrávat.

Od té doby tvoří pořád stejně. Pronajme si místo daleko od lidí, dlouhé týdny popíjí a jamuje, do demonahrávek se mu občas vloudí zvuky mořských vln. V roce 2020 si koupil haciendu jménem Wave House nedaleko Perthu, kterou si už dříve pronajal pro natáčení Innerspeakeru a části Currents. Nedaleko od ní je přírodní amfiteátr, kde Australané pořádají takzvané Doofs, taneční večírky, kde i lidi jako Parker dosahují absolutní, osvobozující samoty. Pocitu, který chtěl Tame Impala přenést na album Deadbeat.

V Parkerově diskografii nenajdeme desku, která by nezmiňovala osamocení, pochybnosti či hořkost. Tyto emoce ale vždy balil do pečlivě konstruovaných aranžmá a obrušoval je pomocí houpavých rytmů, až zněly cool.

To se na novince neděje. Už úvod naznačuje, že hudebník míří jiným směrem. „Takže jsem tu zas / je mi úzko / chlácholím se, že jsem jenom člověk / řekl jsem, že už nikdy víc (…) ale zase se vracím / do svých vyjetých kolejí,“ zpívá Parker za doprovodu piana v prvním tracku My Old Ways, jehož začátek zní jako nekvalitně nahrané demo.

Skladba záhy nabere rytmus a člověk má pocit, že „vyjeté koleje“ znamenají návrat Parkera z dob desek The Slow Rush nebo Currents. Ale ne. Tame Impala si tentokrát libuje v úspornosti a neučesanosti.

Když album nefunguje, může za to prostý fakt, že v žánru techno Parker dalece zaostává i za průměrnějšími producenty dneška. Trackům jako Not My World nebo Ethereal Connection chybí invence a cit pro detail, který hudba postavená na principu „four on the floor“ potřebuje víc než cokoli v Australanově dosavadní diskografii. Právě proto, že působí tak jednoduše.

Ani songy bližší starší tvorbě nepřekračují to, co už od Tame Impala známe. Singl Dracula zní jako slabší odvar z Currents, nejrockovější Loser, do zmrtvení opakující jediný melodický postup, je prostě jenom otravný.

Textově se Parker také neposouvá. Kdysi v několika slokách vyzpíval zármutek nad mrtvým otcem. Řekl toho přesně tolik, aby se člověk s trackem Posthumous Forgiveness dokázal ztotožnit, vložit si do něj vlastní vzpomínky, a zároveň pozorně poslouchat příběh Kevina i jeho bratra bezbranně čelících chaosu dospívání. Teď začíná skladbu End of Summer lakonickými slovy: „Všichni ví, co k tobě cítím…“

Nejevokativnější písní na Deadbeat je nakonec asi Not My World, kde Parker ospale zpívá o tom, jak se den co den probouzí hodinu před soumrakem a pozoruje lidi vracející se domů z práce. „To musí být fajn. Ale můj svět to není,“ konstatuje Tame Impala a člověka z toho jímá smutek. Jenže pak přijde generické techno a emoce jsou pryč.

Albu Deadbeat chybí skladba jako Let It Happen, která v době vydání působila jako zjevení. Byl to čistokrevný pop, zároveň porušující pravidla žánru, hypnotizující i burcující zároveň. Takové pocity novinka prostě nevyvolá. Ale ani je vyvolat nechce. Kevin Parker napsal první desku, ve které se nesnaží sebe sama osvobodit. Spíš hledá způsob, jak si přiznat, kým je doopravdy. Skládá hudbu pro své alter ego, které zůstalo v zahradním domku s bratrem Stevem a nikdy nevzalo do ruky kytaru. Parker tuší, že od své ztracené verze nemá tak daleko, jak se při pohledu zvenku může zdát. Dokonce jí věnoval videoklip.

„Myslím, že lidem trochu trvá, než si k mým albům najdou cestu,“ uvažuje hudebník v podcastu Zanea Lowea. Když Tame Impala vydá album, fanoušci se hádají, zda je Parkerova nová umělecká inkarnace horší než ty předchozí. Po pár měsících tahanice utichnou a ukáže se, že diskografie populárního Australana zůstává vyrovnaná, překvapivě koherentní.

Deadbeat zatím oproti čtyřem předešlým albům opravdu působí jako slabý článek. Možná ale čas ukáže, že techno výlet do hlubin Parkerovy duše má svou cenu. Třeba jako nejupřímnější deska člověka, který si i po zisku Grammy a coververzi od Rihanny připadá jako chcípák. Málokdo z jeho posluchačů dosáhl takového úspěchu, ale s jeho pocity se dá ztotožnit i tak. Jak moc Deadbeat roztancuje davy v zaplněných arenách, si 20. dubna příštího roku ověří i návštěvníci pražské O2 areny. Lístky na stání jsou už vyprodané. Celkem dobrý výsledek na někoho, kdo si říká loser.