Říkali jí Kála. Na první ženu Sokola se zapomnělo. Musela emigrovat

Respektoval ji Masaryk i Beneš. Vedla družstvo gymnastek, které vybojovalo stříbro na olympiádě v Berlíně. Nacisti by si pro ni jistě přišli, kdyby se za války neschovala na Vysočinu. Mluvila pevný hlasem pro miliony lidí při všesokolských sletech. Kdyby neutekla do Ameriky, komunisti by ji dost možná popravili stejně jako Miladu Horákovou.

Kvůli tomu, jaká byla.

Kvůli vyznání.

Kvůli pravdě.

Kvůli tomu, že by za žádnou cenu neshrbila záda.

Nakonec jako stoletá paní, upoutaná na kolečkové křeslo, promluvila v říjnu 1990 z rádia Svobodná Evropa k československému lidu. Pevným hlasem a duchaplným přednesem: „Moji milí bratři, moje milé sestry. Nemohu najít vhodná slova, abych vám poděkovala za všechny pozornosti, kterými jste měl zahrnuli k těm mým neblahým stým narozeninám. Je to trochu mnoho na jednoho člověka. Já bych chtěla s vámi mluvit tak srdečně, ne slavnostně, ne jako stoletá socha, ale jako jeden z vás. Jako člověk, se kterým si můžeme říkat, že jsme jedné krve, ty a já. Jako to říkával Mauglí.“

O pár měsíců později Marie Provazníková zemřela.

Kála jí říkaly kamarádky, se kterými začínala cvičit v karlínském Sokole. Tenkrát, koncem 19. století na předměstí Prahy, kdy právě František Křižík rozsvítil své obloukové lampy.

Kála byla jednoduchá přezdívka, kterou jí vymyslely, neboť se narodila jako Kaloušová. Nejstarší ze čtyř dětí karlínského inženýra Kalouše.

Ve sportu zdatná.

S názorem rázná.

Inspirativní i pro starší dívky, kterým imponovalo, jak se nebojí chlapců, metá kotrmelce a udrží se na hrazdě.

Každopádně to byl jen začátek pro časy, o kterých vám chceme vyprávět.

Kála, tedy přesněji mladá paní Provazníková, nastoupila před maturitní komisi už jako vdaná žena. V sextě se hluboce zamilovala do kovorytce Františka a ve dvaceti porodila Alenku. V dívčím gymnáziu Minerva si musela dát pauzu, čímž na sebe poprvé provokativně upozornila.

Podruhé, když se vrátila a úspěšně – už jako maminka – složila zkoušky. Traduje se, že byla první vdaná žena a matka u maturity. A rovněž v univerzitní posluchárně.

A taky byla první středoškolskou profesorkou tělocviku.

A první učitelkou tělesné výchovy na Univerzitě Karlově.

„Musela to být naprosto výjimečná žena, z níž vyzařovalo obrovské charisma. Jen tak si lze vysvětlit, čeho všeho za svůj život dosáhla,“ říká Michal Burian, vzdělavatel České obce sokolské, jenž o první dámě Sokola píše portréty: „Je až nepochopitelné, kde stále znovu a znovu nacházela sílu a energii, s níž dokázala téměř jakýkoliv, i zdánlivě neřešitelný nápad, uvést do života. Spojovala v sobě řadu vlastností, které se sejdou jen málokdy. Pracovitost, cílevědomost, možná až urputnost, ale současně obrovskou laskavost, empatii a porozumění pro problémy druhých.“

„Karlín byl tenkrát samostatně město, stísněně mezi horou Vítkovem a Vltavou, Invalidovnou a potravní Čarou města Prahy. Bylo to předměstí poněkud ospalé a konzervativní, kulturně si mnoho nemohlo dovolit, protože nemělo kam růst. Tehdy se ještě nestavělo do výšky a Karlíňáci si pro kulturu chodili do Prahy, což znamenalo jen přeběhnout Poříč. Divadla, koncerty, přednášky, to všechno se konalo v Praze; ba i šantány, na které chodily naše služtičky a vojáci z karlínských kasáren a dělníci z Daňkovy továrny, se nacházely na Poříčí, čili už v Praze. Přes svou zdánlivou ospalost byl však Karlín pokrokovější, než samo hlavní město. Měli jsme první linku elektrické dráhy,“ vyznávala se Marie Provazníková ve své poslední knize To byl Sokol.

Znala ministry.

Náměstky ministrů.

Náměstky náměstků.

Byla první ženou Sokola, což byl tělovýchovný, kulturní a společenský spolek, který se zaměřoval na všestranný rozvoj svých členů. Už na olympijských hrách 1936 v Berlíně přiváděla československé sportovní gymnastky k závodům.

Tušila dlouho předem, jaké zlo můžou přinést komunisti.

Možná lehce podcenila děsivý vliv a nelidskost nacistů.

Patnáctého března 1939, v den okupace českých zemí, pálila v Tyršově domě sokolské spisy, aby nepadly okupantům do rukou. Vedení Sokola rozhodlo, že je nepostradatelná pro budoucí obnovu sokolského hnutí, a že má válku pokud možno přežít ukrytá na Vysočině.

V letním domku Rendlíček strávila čtyři válečné roky, o čemž sama vyprávěla: „Z paní profesorky se stalo embryo farmářky.“ Díky známostem získala pole kousek od rybníka. Samá souvrať, samý kámen, jak to sama popsala.

Aby mohla na zahrádce zasít, svážela na kole rašelinu. Byla zvyklá chodit s paraplíčkem na procházky po Praze, mít důležité schůzky v kavárnách, pravidelná cvičení v sokolovně a dlouhá večerní čtení. Místo toho se během války učila, jak podojit pohublou kozu. Taky prasátko a slepice si pořídila.

Přátelé a známí umírali v koncentrácích, ona přežila. A ještě za zatemněnými okny rozdávala energii hostům, zpravidla Sokolům, kteří za ní v nočním šeru přijížděli na návštěvu.

„Jednou se u nás vynořil z vody mladý muž, představil se jako Svoboda z Tuřan. Jak bych neznala to jméno, byli tři bratři Svobodové, vynikající atleti. Můj návštěvník mi vysvětlil, že se koupal na protějším břehu a neodolal, aby mne nepozdravil, když slyšel, že bydlím za vodou. Za několik neděl přišla zpráva, že byl popraven. Omylem! Byl nasazen na práci v Brně, ztratilo se nějaké krmivo pro koně, za které byl zodpovědně - za války to byl zločin trestaný smrtí. Po výkonu trestu se ztracené krmivo našlo,“ líčila v memoárech.

Nikdy by nezradila.

Sokolství (láska k vlasti a čest) bylo smyslem jejího života.

Po válce, konkrétně v červenci 1948, pomohla zorganizovat další Všesokolský slet, o kterém komunisti nechtěli ani slyšet. A když nechtěli, tak za každou cenu nechtěli, což si možná dokážete představit. Zatýkání, provokace, zákazy!

Ona přesto stála na stupínku pro náčelníky a když promluvila pro plnou arénu na Strahově, hrdě u toho vypnula hruď.

„Osud se s ní nikdy nemazlil, ona ale dokázala všemu nejen vzdorovat, ale být i oporou a inspirací mnoha dalším ženám. Od mládí se musela jako matka samoživitelka postavit na vlastní nohy. Nejenže to dokázala, ale ještě se postupně propracovala do nejvýznamnější ženské funkce v celé Československé obci sokolské. Jako náčelnice pak zásadním způsobem ovlivňovala nejen postavení žen v rámci Sokola, ale i směřování celé organizace. Fascinující, a dosud nedostatečně popsaný, je její poválečný střet s nastupující komunistickou mocí,“ zdůrazní Michal Burian.

Než ji rozpínaví bolševici víceméně přinutili, aby emigrovala do Ameriky, zažila na olympijských hrách v Londýně 1948 svůj hořkosladký sportovní vrchol.

Coby náčelnice Sokola přivedla na kolbiště československé gymnastiky, které následně vyhrály soutěž družstev.

Nádherná zlatá medaile.

Jenže zlatá medaile vykoupená smrtí.

Půvabná Eliška Misáková, tmavovlasá dcera železničního výpravčího z Vyškova, během olympiády zemřela na dětskou obrnu. Zatímco její kamarádky Věra Růžičková, Zdeňka Honsová, Božena Srncová, Milena Müllerová, Zdeňka Veřmiřovská, Olga Šilhánová, Marie Kovářová a milovaná sestra Miloslava cvičily, ona už to nevnímala.

Ve špitále, napojená na takzvané železné plíce, nejprve ochrnula.

A zatímco pružné a bezchybné sokolky vyhrály nad celým světem, ona prohrála.

Jako jediný sportovec v historii olympijských her pak dostala čestnou zlatou medaili in memoriam.

Jak se později ukázalo, Eliška Misáková si od prvních chvil po příjezdu do Londýna stěžovala na bolesti hlavy a jakousi ztuhlost v šíji. „Tenkrát byla v Praze epidemie obrny, pro kterou ještě tehdy nebylo léku. Poslední den před odjezdem mělo družstvo volno s přísným zákazem nekoupat se ve Vltavě. Eliška neuposlechla, šla se svým snoubencem na vltavskou plovárnu. Lékař skutečně zjistil, že jde o obrnu,“ psala Marie Provazníková.

Byla první, kdo dívkám po závodě, po posledním cvičení s kuželi, oznámil, že Eliška zemřela. Slyšela to i Slávka, Eliščina sestra, která právě vyhrála olympiádu: „Ke slavnostnímu prohlášení vítězů nastoupilo pak československé družstvo se smutečními páskami a s praporem zahaleným černým flórem.“

Kála už jí pak nikdo neříkal. Byla to vzácná dáma. Skvěle dělala gymnastiku, vyhrávala atletické závody, uměla plavat, hrát tenis, na chatě u Jánských Lázní se naučila výborně lyžovat na nestabilních dřevěných prkýnkách. Dokázala postavit stan, sjet řeku nebo veslovat. Za šíření sokolských myšlenek kromě jiného obdržela (ještě před válkou) francouzský Řád čestné legie.

Když po komunistickém puči ze všech stran poslouchala výstrahy, že by měla zmizet z republiky, dlouze váhala. I když komunisti ruinovali nejen Sokoly, nechtělo se jí vzdát se.

Tolik toho zvládla.

Tolik bolesti ustála.

Když nakonec přes Londýn utekla do Ameriky, krutý ministr spravedlnosti Alexej Čepička zuřil: „Měl jsem tu babu zatknout už dávno!“

Pevná žena si ještě na olympiádě v Londýně koupila na doporučení knížku s názvem I Chose Freedom (Vybral jsem si svobodu). Napsal ji sovětský úředník ukrajinského původu Viktor Kravčenko. Při čtení Kála pochopila, jaká diktátorská hrůza se na Československo valí.

Určitě ji muselo v uších rezonovat, jak davy diváků při Všesokolských sletech, když ona mluvila z pódia, nadšeně hučely: „Opakovat! Opakovat!“ Musela vnímat, že Československo ztrácí iluze i naději. Moc dobře věděla, že Sokol sestřelí z nebe.

„Ona, paní Marie, je ztělesněním našich dějin. V sokolském hnutí působila za Rakouska-Uherska, během demokratické Československé republiky, za protektorátu, v poválečné éře, při nastupujícím komunismu a v exilu v USA,“ klaní se Michal Burian.

Místo patetických výrazů zdůrazní její činy: „Fascinující je především její cílevědomost. Nemyslím zdaleka jen návrat do školy po nepovedeném manželství a zvládnutí tří let učiva v průběhu jednoho. V mnoha ohledech byla průkopnicí, která dokázala okolí přesvědčit o správnosti cesty, kterou se chtěla vydat. Ženy dosáhly v Sokole plné rovnoprávnosti s muži již v roce 1914. To bylo něco mimořádného, uvážíme-li, že v mnoha evropských státech, které dnes považujeme za výspu demokracie, získaly ženy volební právo až po druhé světové válce. Jedna věc ale byla papírová rovnoprávnost a druhá ta skutečná – a té se ženám v Sokole podařilo definitivně dosáhnout až právě díky Marii Provazníkové. Teprve ona dosáhla toho, že byly ženy skutečně vnímány jako ty, kdo si mohou o svých věcech rozhodovat zcela samy.“

Ačkoli ve Spojených státech sokolský kult „ve zdravém těle zdravý duch“ intenzivně zastávala, doma přestala existovat.

Kála zmizela.

Dokud ji Václav Havel neudělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. Třídy. „Nejvíc mě bohužel překvapila ta míra zapomnění, které tato výjimečná žena čelí. Jako bychom měli své léta osvědčené svaté a moc se nám nechtělo mezi ně někoho dalšího přibírat,“ diví se Burian s odstupem více než třiceti let: „Teď pominu skutečnost, že bych v případě Marie Provazníkové volil nejvyšší I. třídu Masarykova řádu. Každopádně 135. výročí narození může být dobrý odrazový můstek, aby se Marie Provazníková vrátila na piedestal českých dějin.“ Tak vítejte zpět, paní Kálo.