Den matek chtěla jeho zakladatelka zrušit. Kvůli prodejcům květin a čokolády

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Svátek, který připadá na druhou květnovou neděli, se poprvé slavil v roce 1908 na počest Anny Reeves Jarvis. Tato bojovnice za lepší život a postavení žen zemřela právě začátkem května roku 1905 a založení Dne matek pak iniciovala její dcera Anna Maria Jarvis.

Každý rok se k oslavám přidávali další lidé a Anna neustávala ve snaze tenhle den uložit navždy do kalendářů. V roce 1914 nakonec dosáhla toho, že Den matek oficiálně vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson. Z Ameriky se už v té době organicky šířil do jiných, zejména anglosaských zemí. Do tehdejšího Československa přenesla oslavy Dne matek Alice Masaryková na začátku dvacátých let dvacátého století, poprvé se slavil v roce 1923.

Anna Reeves Jarvis ovšem nebyla první, kdo usiloval o uznání matek. Ještě před ní to prosazovala Julia Ward Howe, básnířka, bojovnice za lidská práva a jedna z prvních feministek. Byla mimochodem i autorkou textu písně The Battle Hymn of the Republic, zpívané na nápěv John Brown's Body, v češtině známý jako Černý muž pod bičem otrokáře žil.

Ta v roce 1870 pronesla proklamaci, v níž navrhla zavést dny matek jako svátky boje proti válce. Nemělo tedy jít o jednu neděli, Howe psala původně o „Mothers´ Days of Peace“, byť na internetu najdeme mnoho různých přepisů jejího provolání s pozměněným přepisem na Mother´s Day.

Howe byla uznávanou esejistkou, a tak její proklamační řeč byla opravdu plamenná. Vycházela z její zkušenosti z utrpení z Války Jihu proti Severu, ale souvisela také se vztahem matek a synů – vojáků.

„Naši muži k nám nebudou přicházet, páchnoucí krveprolitím, pro pohlazení a uznání. Naši synové nám nebudou odebráni, aby se odnaučili všemu, co jsme je my naučily o lásce, milosrdenství a trpělivosti. My, ženy jedné země, budeme soucítit se ženami jiné země do té míry, že nedovolíme, aby se naši synové učili ubližovat těm jejich. Z lůna zpustošené země se ozývá hlas spolu s naším. Říká: Odzbrojte, odzbrojte!“ pronesla Julia Ward Howe.

Anna Reeves Jarvis žila ve stejné době a měla podobnou zkušenost jako Julia Ward Howe. Také její život rámovala občanská válka, touha po zrušení otroctví, narovnání práv žen a zlepšení životních podmínek žen a dětí. Koneckonců z jejích třinácti dětí přežily do dospělosti jen čtyři.

Její rodina žila v Západní Virginii v době, kdy se ve městech bohatého severu už jakž takž vědělo o základech hygieny a jak souvisí se zdravím, o kontaminaci pitné vody a nutnosti ji převařovat, o dezinfekci. Na venkově a v chudých podmínkách však stále panoval středověk. A právě proto Ann Jarvis začala v roce 1858 pořádat mateřské kluby, organizovat ženy, propojovat jejich skupiny s lékaři a starala se o jednoduchou osvětu. Uvědomovala si, že nejvíc životů zachrání podporou a edukací samotných matek.

Upozorňovala také na to, jak války dopadají na ženy, aniž by samy mohly cokoli ovlivnit. Proto v roce 1861, v době války Jihu proti Severu, zorganizovala protestní akci během bitvy u Philippi. Vyzvala členky mateřských pracovních klubů, které fungovaly na obou stranách, aby zachovávaly neutralitu a staraly se společně o vojáky Unie i ty konfederační.

A to nejenom tak, že vojákům praly, živily je a šatily. Když v táborech propukly epidemie, vynutily si ženy na velitelích, že budou opět ošetřovat souběžně vojáky obou stran. Cílem bylo zastavení epidemií, které se pak šířily i mezi civilní občany včetně dětí. Dezinfikovat bylo potřeba prádlo v nemocnicích na obou stranách.

Po válce pak iniciovala takzvané Dny přátelství matek, které měly pomoci usmířit veterány obou táborů. Její dcera Anna Maria slyšela svoji matku v roce 1876 během jedné modlitby, jak říká: „Doufám a modlím se, že někdy někdo založí památník matek, který bude připomínat jejich nedostižnou službu lidstvu ve všech oblastech života.“ A byla to právě Anna Jarvis mladší, která si tenhle úkol vzala za svůj a Den matek skutečně založila.

Podoby svátku a jeho cíle se proměňovaly a stále proměňují. Ostatně už rozdíl mezi proklamací Julie Ward Howe a podobou svátku u Anny Jarvis je zřejmý. Zatímco Howe staví na síle žen se spojit a bojovat za svá práva a za mír, Anne Jarvis mladší se zdá být skromnější, její pohled se neupírá ani tak k věcem veřejným, ale domů, k péči, ke krbu. Je více oslavou žen než apelem k posunu v jejich právech.

Je to patrné už i z původní anglické etymologie. Zatímco u Howe jde o Mothers´Day (Den matek – myšleno v množném čísle), u Jarvis jde o Mother´s Day (Den matky, tedy v jednotném čísle připomenutí té jedné konkrétní maminky). Posun v jediném písmenu však znamená hodně.

Americká historička a feministka Stephanie Coontz vysvětluje původní existenci Mothers´days, tedy mateřských dnů v množném čísle následovně: „Připomínaly všechny občanské role a služby matek národu, nikoli jejich role soukromé nebo osobní služby rodině. Ženy, které organizovaly první dny matek, věřily, že mateřství je politická síla, která by měla být mobilizovaná,“ píše v knize The Way We Never Were s podtitulem Americké rodiny a past nostalgie. Hovoří v ní i o tom, jak mylná je představa tradiční nukleární rodiny, v níž žena pečuje o děti a domácnost a muž je chlebodárcem.

Ženy a matky v devatenáctém století v americkém kontextu podle ní mířily daleko za hranice domácnosti. „Věřily, že jejich role matek je činí zvláště vhodnými pro politické a společenské aktivity,“ vysvětluje Coontz s tím, že matky sehrály klíčovou roli právě i v boji za mír a proti otroctví.

S přelomem 19. a 20. století se ale angažovanost žen ve veřejném prostoru střetla s rozvojem ekonomiky a tlakem na konzum. A právě v oslavách Dne matek se to odrazilo velmi výrazně. Už během prvních pár let se z něj stal den spojovaný s květinami, sentimentálními přáníčky vyráběnými na povel a snídaní do postele.

Uznání Dne matek Kongresem v roce 1914 tak v podstatě vyvlastnilo všechno, oč sufražetky a pacifistky desítky let před tím bojovaly. „Oficiální státní projevy mlčí o sociální a politické roli žen s výjimkou toho, jaký kladou důraz na roli matek při výchově dětí, zejména jejich učení poslušnosti státu,“ dodává Stephanie Coontz.

Už i samotná zakladatelka Dne matek Anne Jarvis mladší, první rok nadšená oficiálním prohlášením prezidenta Wilsona, se velmi rychle zalekla toho, co se s „jejím“ svátkem stalo. Mnoho let se soudila s americkými firmami, protože trvala na tom, že zejména největší květinářské koncerny a prodejci cukrovinek v zemi nahradili pacifistické myšlenky pouhou pózou. Upozorňovala, že nestačí jednou za rok koupit ženám květiny a pak je dál úkolovat jako pečovatelky bez nároku na jakoukoliv odměnu.

Ještě před svojí smrtí pak paradoxně bojovala za to, aby byl svátek, který si na Kongresu vybojovala, zrušen. Byl to ale předem prohraný boj. Anna Jarvis mladší zemřela v sanatoriu pro duševně choré na konci čtyřicátých let, v době, kdy si skutečnou komercionalizaci svého svátku a její dnešní podobu dovedla jen stěží představit. Žalob na soukromé subjekty i státní instituce podala podle dostupných zpráv přesně třiatřicet.

Mimochodem symbolem tehdejších oslav Dne matek byl karafiát, tedy květina, jejíž obraz máme dnes spojený s komunistickými oslavami Mezinárodního dne žen. Byť v Americe šlo o bílý karafiát, ne o ten červený. Komercionalizace oslav spojených s karafiáty zašla v Americe dokonce tak daleko, že květiny v předvečer svátku zdražily na neúnosnou míru – v roce 1923 se prodával jeden karafiát za dolar a Anne Jarvis apelovala na veřejnost, aby za tuhle přemrštěnou cenu žádné květiny ženám nekupovala.

Oproti tomu v Česku byl komunistickou mocí zneužíván právě Mezinárodní den žen. To ale nic nemění na tom, že i jeho cílem byla rovnost žen, v počátcích zejména za volební právo. Navíc má připomínat i fakt, že ne každá žena může nebo chce být matkou – a i tak může být plnocennou členkou společnosti. Jinými slovy: Den matek tyto ženy neobsáhne.

„Tento den může být také připomínkou, že ačkoli došlo v určitých oblastech k výraznému zlepšení v postavení a právech žen, stále ještě není situace ve všech oblastech a také ve všech státech uspokojující,“ píše na svých stránkách Fórum 50 %, nezisková organizace, která podporuje vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a v rozhodovacích pozicích.

Na zjednodušení svátků na pověstný karafiát upozornila také třeba britská feministka Jennifer Zeven před čtyřmi lety v listu The Guardian. „V začátcích byl Den matek svátkem boje za ženská práva, ne za snídani do postele.“ A dodává: „Zbožštění nezištné mateřské lásky jako vrcholu ženství je nabitá zbraň – i po první, druhé a dalších vlnách feminismu se zdá, že poselství stále zní: muži mají kariéru, někteří mají moc. Ženy mají děti.“

Snaha ukázat, že Svátek matek a jeho původní poselství byl ženám ukraden, přetrvává prakticky dodnes napříč kulturami. A ozývá se i od českých feministek, i když po srovnání startovních pozic žen a mužů voláme spíš v souvislosti s Mezinárodním dnem žen, kritizovat Den matek se u nás zatím příliš nenosí.

Na druhou stranu české feministky a stejně i sociologové upozorňují na to, že neviditelná práce žen je nedoceněná. A tak téměř 120 let od prvních oslav část veřejnosti stále bojuje za to, aby hlas žen byl nejen slyšen, ale měl i praktický dopad na změny ve společnosti. A také za to, aby být matkou nebylo tak těžké.

„Kariéra pro ženy není jen ekonomická nutnost, ale i způsob seberealizace. Proto bychom měli hledat řešení, jak ji s rodičovstvím mohou skloubit. A ne prosazovat představu tradiční rodiny, která nikdy neexistovala,“ zdůrazňují odborová právnička Šárka Homfray a kariérová poradkyně Lucie Václavková, které za svoji knihu Pay Gap dostaly před pár dny cenu Magnesia Litera ve své kategorii.